Letošní skialpy naplánoval Honza Vahoš na konec února (25.- 28.), kdy je zpravidla fest zima a je slušná šance, že bude i sníh. Po odzkoušených Fatrách to objednal na jižní straně Chopku, kdy nám basecampem byla chata Trangoška, která je bezvadným východištěm jak na Ďumbier, tak na Děreše. Sněhu bylo už u chaty habakuk a dalo se nastoupit prakticky na schodech.
Sobotní kolokruh byl odstartován v 9:00 a zahrnoval výplaz na Štefánikovu chatu, pokračování na vrchol Ďumbier, hřebenový vlnovatý traverz na Chopok, polévku, pívo, dolů se každý dostal jak uměl. Bylí tací, kteří to sešoupali po sjezdovce i tací, kteří zvolili volný terén a skončili na parádních širokých pláních vlevo pod Chopkem, aby je pak vcucnul široký vysněžený nezákeřný žlabík a následně pohltil hustý les kombinovaný s potokem, kde jsem byl rád za každý minutý strom.
Večerní kultůra započala na chalupě Zázvor, kde se movitější jedinci nacpali k prasknutí a plebs jen pocucával předražené pivo. Zakončení proběhlo na 4kovém pokoji, kde se povídalo, trochu jedlo a pilo, to vše v rámci regulí do pozdního večera.
(fotky se otevírají korektně jen v PC/NTB. Galerie Envira, kterou využíváme ve free verzi, otevírání obrázků v mobilu/tabletu podporuje omezeně 🙁 )
Nedělní vycházka byla kvůliva doznívajícímu nočnímu povichru časově posunuta, což s ohledem na kratší trasu nic nevadilo, alespoň nám slunko cestou více prohřívalo hrby. Cílem byly Děreše. Cesta šla mimo lidmi obsypané sjezdovky směrem na vrchol Pálenica (kde to v lese celkem dost intenzivně stoupalo) na sedlo Príslop (s parádními výhledy na surový nízko-tatranský terén skupiny vrcholů Skalka a Kotliská) a dále to už byla jen táhlá široká planina bez konce až na samotné Děreše.
Makroskupina se už na startu roztříštila a přestože jsme na sebe občas všichni počkali, každý šplhal jak uměl, takže to nebylo žádné masovní trápení karavanovitého typu. Cestou jsme se různě míchali, povídali, fotili se, funěli a užívali si neskutečný ráj. Sjezdovky, přestože byly relativně blízko, tak jsme o nich tak 4/5 výstupu vůbec nevěděli. Občas se dolů prohnal nějaký snowboardista nebo lyžník, který vyhledával volný terén, jinak jsme tam byli takřka sami. Výška se průběžně měnila, tlak, teplota i rosný bod stejně tak, přesto to byly pořád neskutečné podmínky, které jsem na zimních horách už dlouho nezažil. Děreše jsme oslavili dlouhou svačinou a opalováním xichtů, děvčata tváří.
Protože jsme vyvrcholili nezávisle, nevím jak se dolů dostali ostatní. Jen upozorním, že pokud by se někdo vydal v našich stopách (přiložená fotka se zakreslenou GPS trasou) tak se po čase dostane do rozbitého popadaného lesa s hoodně ostrými svahy a zakomponovaným potokem, takže zážitek to bude intenzivní (zvláště pak bude-li sníh krustovatý, jako v našem případě).
V pondělí fest, a to jako že hodně fest, foukalo a přestože slunko makalo na plné obrátky, na větší tůru to nebylo. S ohledem na odjezd domů, zvolili jsme krátkou vycházku kolem Jeskyně mrtvých netopýrů na hřeben, který jde z Veľkého Gápeľa ke Štefánikově chatě. Dále už nedávalo smysl pokračovat, tož jsme to otočili a mazali dolů. Užili jsme si pěkné severní ubočí (místy v prašanu) a i samotný údolní sjezd, který různě křížil výstupovou trasu potěšil.
Shrnutí: akce byla účastníky velmi kladně hodnocena, nebyly zaznamenány lidské ani materiální ztráty (mimo běžného opotřebení chrupavek a oškrkaných lyží). Vahoš se zase vytáhnul a to jak čuchem na počasí (spíše si myslím, že má potvora neskutečnou haluz, protože taková dobrá rosnička aby věděl jak bude 2 měsíce dopředu nejspíš néni), tak s výběrem místa exekuce.
ZA MĚ TO BYLY 3 DNY, KDY JSEM NESTÁRNUL, ALE NAOPAK MĚ TO OMLADILO.
DÍKY HONZO.
Zpracoval, bez nároku na odměnu, JB. (v českém jazyce, bez podpůrných prostředků)
Je to fest dlouhé! Píšu se s tím kvůliva sobě, příp. pro účastníky zájezdu, abychom si v budoucnu snáze propojili zážitky s obrázky. Zkušení text přeskočí, leda by si chtěli potrénovat písmenka.
(fotky se otevírají korektně jen v PC/NTB. Galerie Envira, kterou využíváme ve free verzi, otevírání obrázků v mobilu/tabletu nepodporuje 🙁 )
Nahlodali mě Nováčci. Na Kalymnosu byli před rokem a přestože stále žijeme s covidem, risknu to a 13.6.21 kupuju letenky (za dlouhých 7800,- penízů). Netěším se. Pouze zarezervuju dovolenou a nechávám to plynout smířený s tím, že Kalymnos nemusí vyjít. Prázdniny uběhnou, na podzim se podaří několik slušných výletů za slovenským lezením a tak jsem spokojený. Nakonec nastane říjen a přestože se situace horší, je těsně před volbama a nikdo nic moc neomezuje. Volby dopadnou jak nejlépe mohou a teprve 10.10.21 začínám věřit, že skutečně odletíme. Formality vstupu do Rakouska a Řecka jsou komplikovanější než za starých časů, ale dá se to zkousnout. Více omezuje respirátor, který má člověk na hlavě od vstupu do odletové haly ve Vídni až po výstup z haly na Kosu, což je ne nepodstatných 5,5 hod. Nemají to ti doktoři při operacích jednoduché.
12.10.21 – 6:00, srážíme se u Nováčků, …… 20:30 sedíme v chaloupce a restujeme organismy po náročné cestě.
13.10.21 – nespěšíme, stále vydýcháváme cestu. Až těsně před polednem se konečně dohrabeme do blízkého stinného sektoru Arginonta Valley. Překvapuje mě, jak je tu našlapáno. Do hlavního sektoru se nevlezeme, musíme do pravé části. Nic to nevadí, na seznámení ty 20-30m cesty stačí. Prostě se budeme muset smířit s tím, že jsme v srdci evropského sportovního lezení právě v ideálním čase. Skončíme dříve, tak ještě stihnu vyběhnout na průzkum našeho nadbarákového sektoru Ghost Kitchen a udělat pár zapadajících fotek.
14.10.21 – šplháme v s. Ghost Kitchen (levá část). Překvapuje mě měkkost stupnice, jsem schopen chodit OS cesty kolem 6c+, i nějaké 7a by se mohlo podařit. Sektor parádní, stěna kolmá, kde je potřeba tam je schovaná slušná kapsa. Mám natrénováno z Plevníku, takže pohoda převeliká.
15.10.21 – i když to z fotek nevypadá, je po brutálním nočním/ranním dešti (prý od dubna prvním) a ještě stále intenzivně fouká. Předpověď slibuje další déšť tak sedláme koně a jedeme na výlet = kouknout možné sektory na další dny a dokoupit potraviny.
16.10.21 – lezeme v levé části s. Arhi – stěnové lezení kolem +/- 6b, chvilkama až monotóní. Odpoledne se už celkem dost připékáme a palečky v lezečkách šťípou.
17.10.21 – navštěvujeme sektor Kastri, za mě jeden z nejpěknějších sektorů kde jsme byli. Nebudu popisovat, fotky to řeknou lépe. Cesty dlouhé 40m a více, pilíře, kouty, stěny, spáry, skoro všechno tam je, jenom rajbasy a ledy chybí. Když už nemůžeme a jedeme domů, ještě se nechám vysadit u s.Pallace abych ho nakoukal. Pallace nestojí za lezení, ale pěkné fotky z toho okna jsou a podvečerní procházka kolem s.Baby House (těžký) zpět až k s. Kastri (milión koz) a domů po cestě mi udělá dobře.
18.10.21 – volíme stinný sektor Secret Garden. Jak se později ukáže ne úplně šťastně. Lehčích cest je tam málo a jsou kratší. Navíc celkem slušně fouká až máme prochlazená klepeta. Mach jde do neopakovatelného outfitu, přesto promrzá, je zasmušilý až mrzutý a přestává komunikovat. Nakonec to s Kačou předčasně zabalí a lehkou 6km procházkou přes kopec to dojdou až domů. My s Novajdou ještě šplháme těžší cesty, kde se i zahřejeme, a stále pokukujeme po krápníkovém skvostu zdejší stěny – Frapogalo 6c. Furt se tam střídají nějací Angláni tak to nakonec vzdáváme a jedeme se ohřát na pláž u vesnice Palionisos.
19.10.21 – po včerejším výšlapu má Hanka bolavé koleno a bude odpočívat, takže mi je přidělen Novajda. Jedeme všichni do s. Arhi, nově do pravé části, kde chceme mimo jiné vystoupit i do vyššího patra – s. Chapi, kde je pěkná 6c+. Nakonec se tak podaří parádní 110m cesta (uprostřed jištěný dlouhý traverz). Po slanění pobíháme ve 20m krápníkových cestách, které zakončují pravou část hlavního Arhi sektoru (jediné fotky toho sektoru jsou z pátku, jak ten borec leze boso – nechtělo se mi starat ve vícedélce o foťák).
20.10.21 – role se prohodily. Novajda a Maši volí odpočinek a tak s Hankou, Simonou a Alešem vyrážíme nad barák do s. Atlantis. Jde o lehčí stěnové lezení, které kvituji neb také potřebuji po včerejším zápřahu vychladit.
21.10.21 – z několika zdrojů prosakovala zpráva, že peckovní je s. Lambda na ostrově Telendos. Jedeme. Konečně den, kdy vstáváme podle mého gusta 🙂 . V 9:00 už sedíme na lodi, která nás za 5 euro doveze 20min. chůze od vysněného sektoru. Přístup jde po pobřeží, krajina kolem je pro náz suchozemské krysy silně návyková. Cesty běžně 40m a delší, opravdu parádní lezení. Fotek je málo. Jednak jsme byli ve stínu a to se moc fotit nedalo a druhak jsem furt někde visel. Posazení stupnice mi přijde měkčí než na Kalymnosu, 6c+ pustily úplně bez problémů a když jsem koukal krátké prodloužení za 7b tak mi přišlo stravitelné.
22.10.21 – ráno se budím před pátou, až to nemůžu vydržet a jdu kouknout nedalekou jeskyni Skalia Cave (pozor stejně se jmenuje lezecký sektor, který je vlevo od Gost Kitchen výše v hoře). Jeskyně je volně přístupná a takovou koncentraci úžasné výzdoby jsem ještě nepotkal. Je to skutečně neskutečné a tím jak sem tam byl sám, tak to byl velký zážitok. Chtělo by to více světel, ale i tak z toho vyšly dost dobré fotky. Když se vrátím, je ta sebranka naštěstí už na nohou. Po snídani jde kafe a pak volným krokem nastupujeme do s. Pocket Wall. Taky moc pěkné a dlouhé lezení. Některé cesty jsou fakt zapeklité. Střihnul jsem si i slušný 7a stupňovitý převis a byl naprosto uspokojen. Kolem jedné jsme se už celkem slušně na tom slunku rozpouštěli, tak to zabalili a pelášili do moře. Později odpoledne to ve mě začalo opět hlodat. Celý týden jsem mlel dokola, že bych rád ještě do s. Ghost Kitchen na vyhlášené 6c+/7a Dafni. Problém byl přesvědčit někoho, aby kvůli mě v úmorném vedru vyšlapal 30min prudkého kopce a mě odjistil. Novajda to strávil celkem v pohodě, ale Machovi se fakt nechtělo a velmi si vážím toho, že se zvedl a v té výhni si vynesl lezení + hodinu seděl v úvazku aby nás mohl fotit z blízké 6a cesty. Když už visel, tak si myslím, že v něm plálo srdce fotografa a nakonec byl rád, že s námi šel. Na fotkách je to vidět a třeba z toho vydoluje i Fotku roku 🙂
23.10.21 – jedeme domů. Vstáváme lehce po šesté, v 7:45 už stepujeme u trajektu, do kterého se nevejdeme a čekáme 1,2hod na další. Letadlo nám letí v 17:30, o nic nejde, ale za námi stojící Norek je dost na trní, protože nestihne airoplan (nakonec to nějak ukecal). Po příjezdu na Kos se 1/2 dne povalujeme na pláži (mimochodem i zde, blízko přístavu, je neskutečně čistá voda) … ve 24:00 otevírám doma dveře a vracím se do ostravské reality.
Z výše uvedeného lze odhadnout, že Kalymnos je ráj sportovního lezení. Tlustý průvodce predikuje, že cest je tam asi milión a na vlastní kůži jsme ověřili, že jsou prudce stravitelné a i to nepohodlí spojené s transportem z domoviny stojí za to. V tuto dobu tam jezdí celá lezecká Evropa a infrastruktura je na to připravená. 90% lezců se přepravuje na skůtrech a jak jsem tak zaznamenal asi se tam nekrade, protože skůtry mívají v zapalování klíčky, na sedadlech leží lano, přilby a další propriety, které se těm lidem nechtělo tahat do kopců. Podotýkám, že to všechno na hlavní silnici, nikoliv někde v hoře. Měli jsme štěstí na počasí. Přestože na slunku odpoledne už bývalo dosti teplo, pořád se to dalo přežít. Do stinných sektorů jsme brali péřovky, při větru se uplatnily. Voda v moři byla po celou dobu slaná a teplotně natolik vysoko, že jsem se běžně ráno koupal i já, tvor s vyhlášeným odporem ke studené vodě.
Konec hlášení v českém jazyce. (JB, vlastní rukou bez podpůrných prostředků)
Protože korona se nás asi hned tak nepustí, to příště bych viděl tak na jaro 2021 a bylo by dobře, kdyby nás lezením postižených bylo více než jeden 🙂 (JB)
9.9.20 – 13.9.20 se konečně otevírá to správné okno! Předpověď na Höllental slibuje Arnovo azuro-plech, v práci se beze mě také obejdou a tak viberuju Macha. Ten odvolá služebku, přibereme ještě Vahoška a ve středu 0:30 zabíjíme stanové kolíky v novém kempingu u lanovky nedaleko vyhlášeného Kaiserbrunu. Čekají nás 3 dny pohodových vícedélek, pak přesun na Dűrnstein, kde dorazí holky a náš rakouský výlet prodloužíme grapes/clibming víkendem.
Středa: nemaje špuntů, budím se kolem 6:00 – na přilehlé silnici narůstá provoz a na spaní to není. Mach špunty má, takže chrupká až do 9té (je to starý medvěd), kdy už jsme s Honzou po snídani, svačině i obědě. Prostě, kdo by se tahal s jídlem do vícedélky?
Vybrali jsme cestu Rosenhochzeit, nástup 15min. z parkálu. Ve 12:00 stojíme ustrojeni pod kopcem – Mach začíná vzlínat. Vytáhne první zeleninovou délku, pak se hora postaví a začíná seriózní lezení. Ve spodních partiích jsou v linii velké mokré fleky, klíčová madla plná vody, ale překonáme to a po druhé délce už je vše suché. Na rozlezení jsme vybrali dobře – stoupáme plynule, třebaže pomalu neboť ve 3 lidech s batohama to nikdy nebude úprk. ½ cesty lezeme ve stínu, přičemž si vystačíme s krátkorukávovým trikem, pak dorazí slunko a spotřeba vody razantně stoupne. Cesta je koncipovaná jako spousta na sebe navazujících různě ukloněných ploten oddělených zeleninou, skála pevná, vše dobře odjištěno, jedna délka je spíše seriózní procházkou než lezením. Střídáme se s Machem, Honza nám jistí záda na jednoduché tkaničce. Všechno jde hladce, až na poslední 6+ úsek. Je v ní tahavý převisek, kde ta krysa nějak ztěžkne, tep vyletí na 140, ale furt sa to dá. Zákeřnost je ukryta v posledních metrech celého výstupu hned za převískem, na který bez vydýchání navazuje cca 6m traverz doleva, ve kterém příroda úplně zapomněla na použitelné ruce. Nohy, třebaže jsou poměrně dobré, jsou celkem daleko. Tam jsem se zpotil teda fest (tep 160), přestože mám traverzy z nábřeží dost nacvičené. Bojoval jsem těch 6m snad 5min. Pořád mě někdo tahal za batoh, několikrát jsem se vracel a hledal řešení, hranice pádu byla blíž než bych si přál, no nakonec to nějakým zázrakem pustilo OS. Čekal bych fakt jiné číslo než jen 6+, a to i když zohledním krysu. Slovy klasika „Byl to těžký úkol, i já jsem s tím měl problém“. Bohužel, je to v tak blbém místě, že z toho nešly udělat fotky.
Lezli jsme se s tím 4,5. hod v absolutní pohodě, 0,5 hod vzal sestup (lze sejít celé pěšky (dlouhé jak týden) nebo jako my cca 10min pěšky, pak doleva únikové dvoudélkové slanění cca 150m od nástupu).
Večer se nesl v klasickém duchy – víno/ženy/zpěv, přičemž ženy a zpěv byly nahrazeny za vaření a brzký spánek.
Čtvrtek: vyhrála cesta Via Helma (nástup 7 min z parkálu), která se tvůrcům náramně povedla. Procházkové lezení, kolmé plotny občas přerušované zelenýma ostrůvkama, vše excelentně odjištěno, jen samá pozitiva a sociální jistoty. Nejtěžší úsek za 7- je převislý cca 7m traverz, ve kterém na dvou metrech chybí dobré ruce (tradiční varianta spodem) a je třeba rychle hledat, protože gravitace roste každou vteřinou. Mach našel cestu vrchem a vypadalo, že se až tak nenadřel (akorát by těžko cvakal jedno jištění). Ve srovnání s klíčovým 6+ traverzem předchozího dne mi tento 7- traverz přišel jako malina. V předposlední délce čeká úžasné odměnové lezení, jistojistě nejpěknější délka našeho hőllentalského popolézání.
Sestup je vymyšlen vpravo od výstupu pěšmo, kdy mužíci navádějí k ostrému suťovisku, které člověka po 10min klouzání vyplivne u nástupu. Lezli jsme se s tím v plážovém tempu 6 hod. a to včetně sestupu a čokoládové pauzy.
Pátek: s ohledem na plánované odpolední stěhování směr Dűrnstein, volíme kraťoučkou koutovou cestu Wasserverschneidung nad koupacími ostrůvky řeky Schwarza. Přístup k nástupu vede traverzovou ferratou, od auta to v součtu s chůzí vezme odhadem 15min. Měníme dvojice. Ve vyvádění se střídáme s Honzou, na tkaničce visí a fotí Mach. První délku Honza zbloudí do nějaké sportovky. Užívám si bezstarostného lezení a omyl zjišťuji až při nástupu do druhé délky, kde sportovka začíná a lezení se jeví významně těžší, než uvádí návod k hoře. Couvám na štand, to už na nás zespoda haleká i Mach, že jsme nejspíše blbě. Dolů to nejde – už první délka napovídá, že jsme vlezli do kamenolomu kombinovaného s kolmýma travama. Traverzuju vlevo, cestou cvakám nějaké drobné stromky, ale i tak by případné kyvadlo vytočilo pěkné metry. Pod výrazným, ukloněným a hodně zařezaným komíno-koutem doberu na štandu Honzu, převážeme se, a jdu to zkusit. Hned v druhém metru mi zůstává v ruce velký šutr, nějak to udržím na pravačce, šutr letí to řeky, jdu dále. Jako stěnový lezec nemám s kouty/komíny moc zkušenosti, kroutím se v tom až tak, že nakonec ležím na hladké stěně a hohy šlapou v koutě. Jde to blbě, protože batoh na zádech významně zhoršuje tření a nepřidává tomu ani hromada matroše na zadku. Tak píďalkuju k 3. jištění, kde stále vleže přes tělo komplikovaně cvakám, pak se v tom konečně nějak vytočím a hlavou ke stěně za chyty, které je třeba poctivě přebírat, přelezu převis. Nad ním číhá krásný fotografický štand. Chudák Mach. Než se s Honzou dostaneme do téhle fáze, skoro dole přiroste ke skále. No, ale cestu má prošlapanou, takže za chvilku je u Honzy. Vytáhnu klukům batoh, aby se s ním netrápili a nastupuje Honza. Volí stejný styl a jde mu to dobře. Brzy mě doběhne a pokračuje do klíčového místa, delšího otevřeného kouta s drobnými chyty. Kombinuje stěnové lezení s koutovým a pomalu nabírá výšku v dobře jištěných pasážích, které napovídají, že to nebude zadarmo. Nejtěžší je výlez ze samotného kouta, kde to na první pohled nevypadá, ale všechno je tam obráceně než by člověk potřeboval. Honza se nevzdává a pokouší to tak dlouho až ho to pustí a udělá další štand. Je řada na Machovi. Naleze do kouta, jako pískomil vůbec neváhá a pokládá se na záda, šlape nohy, šoupe záda. Za chvilku je u mě. Dolezu Honzu a nastupuju do poslední délky – Mordoru, který tvoří položené 2kové trávy, proložené volnými, různě velkými šutráky. Za jištění slouží stromy a jeden slušný nýt ve větší skalce. Každý pohyb hrozí uvolněním pěstních klínů a jejich odlet na Honzovo hlavu, fakt mazec. Nahoru dolezu psychicky vyždímaný, beru první strom na hraně a štanduju. Ani nefotím, protože se snažím hemžit co jak nejméně a i tak dobíráním lana shazuju nějaké projektily. Když už jsme nahoře všichni celí a zdraví, hodnotím to jako zážitek, na který hned tak nezapomenu. Takové podmínky se v jednodélkách fakt nevidí.
Sestup vede pěšo traverzem vlevo od výstupu a vezme cca 15 min. Mužíci nejsou, prošlapaná cesta také chybí, což lze přičíst malé frekvenci návštěv této cesty = cca 1x za měsíc, podle nalezené vrcholové knížky.
2hod vzdálený Dűrnstein, kemp Rossatz, je jistota. V noci dojíždějí holky, dáme nějaké víno a mažeme spát. V sobotu nenecháváme nic náhodě a ukrýváme se před sluncem v sektoru nad vesnicí Weisenkirchen (nemá cenu popisovat, všichni znají).
Neděle se nese ve znamení rekognoskace cca 15km vzdáleného sektoru u hradu Aggstein na stejné straně řeky jako je kemp. Máme „štěstí“, trefili jsme nějaký jarmark na hradě. Spousta lidí, omezený výjezd, kdyby bylo místo jistě by byly i kolotoče, koníci a jiná havěť. Ale, výjezd ukecáme a před davy se ukryjeme na záslunečné straně masivu. Materiál k lezení je stejný jako na Dűrsteinu, výška cca 20-25m. Ze strany hradu (plno lidí, takže osobní zkušenost nemáme) je to lezení spíše v kolmici, malé chyty, kde převažuje obtížnost 6-7. Z druhé strany příroda nešetřila policovými převisy a to hned v několika patrech nad sebou. Převažují obtížnosti od 6-7+, nižších čísel je nemnoho. Naštěstí nechybí ani stromy a tak v relativním chládku prodáváme metry, které jsme v zimě nachodili na převisové Hlubině. Co do obtížnosti, přijde mi Aggstein významně přísnější než Weisenkirchen.
Pozn.: kdyby se snad zdálo, že na fotografiích z Aggsteinu chybí Mach, tak tam tak úplně nechybí – je to medvěd.
ZTRÁTY: Vahoškovo jistící kyblík, který odsvištěl do údolí v cestě Via Helma + madlo k mé 2kg propanové bombě. ZISKY: kořistní karabina, kterou někdo utíkal ze stěny – vyhrál Honza + zážitky k nezaplacení – vyhráli všichni.
Někdo se mě ptal, zda bude i v elektronické formě – tady je:
(Doporučuji stáhnout a otevřít samostatně v nějakém PDF prohlížeči = volba pod dvojitou šipkou v hlavičce. Velkou výhodou je možnost nazvětšovat a, mimo jiné, z malého Krtka udělat Krtka velkého 🙂
pozn.: je toho 40MB, takže chvilku trvá, než se to načte.
Je to haluzář ten Vahoš a my s ním. Zase mu to počasí převážně vyšlo a to přesto, že naše putování po hřebenech Malé i Velké Fatry (21-23.2.2020) připomínalo Shackletonovu výpravu na Jižní pól alpským stylem, jaký byl fučák. Naštěstí v pátek podstatně syplo, takže sobotní výstupy a sjezdy byly grandiózní, přičemž v neděli, po nočním dešti, to všechno vzalo za své. Prostě naplánované to bylo jak útok na himálájský kopec.
Spaní Honza zajistil, jako v minulém roce, na chatě Monika ve Vyšnej Revúci (12,5euro/hlava), což je parádní východiště, mj. stále ještě vybavené skleničkami na víno a biliárovým stolem.
V pátek jsme se zlehka rozehřáli na Velké Rači, když jsme vyběhli sjezdovku, navštívili Karolka, který zrovna horskoslužebníkoval na horní stanici lanovky Lalíky a pokračovali po hřebenu do polské horské chaty pod vrcholem, abychom okoštovali vychvalované teplé „pivo“. Padaly vloky jak pětikoruny, do toho vítr, že zastavili lanovky a lyžaře poslali domů, prostě podmínka jak z filmu od Antarktídy.
Sobota ráno je jak z pohlednice. Dosáhli jsme plného stavu 20ti skialpníků, kteří, poté co se skoro ušlapali v kuchyni, rozdělili se do několika skupin na několika tůrách, nejspíše proto aby se zamezilo ucpání hlavního hřebene. Nevím co se dělo jinde, proto zde prezentuju jen zážitky z našeho 25km kolokruhu z Vyšné Revúce po zelené Suchou dolinou na Krížnou a po hřebeni dále na Ostredok, Chýžky, Ploskou a samospádem do V. Revúce. Ranní pohlednicové počasí přešlo během našeho výstupu v korektní vychřici, branná hodnota vycházky tak významně stoupla. Byli i tací, kteří se svou vahou nemohli měřit s přírodou, museli ustoupit do nižších pater na variantní tůru a hřeben přenechat hmotnějším jedincům. K pozdnímu odpoledni se počasí vyspravilo, svět se stal hezčí až tak, že byly vidět i Tatry a Fatry okolo. Třešničkou dne pak byl ten nekonečný sjezd v prašanu z Ploské (1532m/m) po žluté téměř až do postele (740m/m), který jsme si všichni neskutečně užili. Jak se s tím tak zpězně uvažuju, tak jen tato procházka, ve které bylo běžkování, přelézání polomů, brodění potoka, vichřice, 1400m převýšení, ale i slunéčko… by stála za zopakování až budou lepší podmínky – to pak bude ráj (klidně i na jednodenní otočku z OV). sobotní trasa + statistiky zde
Společenský program v páteční a sobotní večer proběhl neorganizovaně, dokonce se prý slavili i nějací Petrové. Podrobnosti nemám neb jsem se jako introvert zúčastnil jen komorního halekání v uzavřené skupince okolo kytarové Šárky (zde bych rád poděkoval přítomným, že mě nechali zpívat, protože doma je mi to důrazně zapovězeno, jak prý hrozně to zní).
Finální hodnocení celého výletu na adresu Honzy snese jen slova chvály a uznání. Neumím být tak stručný a výstižný jako můj pracovní kolega Radůz, který se akce zúčastnil a myslím to trefně vyjádřil: „Dik, ze jsi me vzal, zazitek uzasny a velky !!! 😊“
Takže HONZO, díky, že jsi nás vzal, zazitek uzasny a velky!!!
Motto: Je to vyfúkané, vyfúkané, ……………… až na travu je to místama vyfúkané. (dokáže docenit jen halekací skupinka)
Běžet jsme začali ve slavný odchodový den kdy to Angláni definitivně zabalili – tj. 31.1.2020 a skončili v neděli, kdy už bylo po všem. Akce se zúčastnili 3 oddíločlenové a můj přespolní syn, což lze bez nadsázky označit za bídu bídoucí. Vůbec to nechápu, protože kdo to myslí s lezením vážně měl by využít každou příležitost a potrápit srdce, ramenní pletence a zbytek organismu, což Paprsek zpravidla zajistí měrou vrchovatou.
Fakt je, že předpověď slibovala nadlimitní theploty a konve vody, ale jsme se nedali zastrašit a dobře udělali. Na to jaká je to letos sněhobída, jsem byl příjemně překvapen kolik je na Paprsku sněhu a naběhané km (28 + 29 + 14 – nastoupáno v součtu 1504m) svědčí o tom, že se to dalo. Ty slibované konve přišly jen v noci na neděli a tak nás ráno čekalo zajímavé ledobruslení z Petříkova na Císařskou boudu, dále už sněžilo. Pěkně jsme si užili i větr, který nás chtěl v pá + so uletět, ale občas to zachraňovalo slunko, přestože na xichto spálení to nebylo. Jedlo, spalo, pilo a povídalo se na Polárce od Honzy z Č.Třebové, který je strašně dobrý člověk a mám to tam rád.
Řádný podzimní termín (2019) byl odvolán, protože se na stěně pořád něco kutilo. Zdálo se, že všichni se na akci připravovali a tak byl termín přeložen na 25. leden 2020, když už bez maratonu nemohl nikdo žít.
Datum se blížilo, Stěna začala zuřivě stavět nové cesty a matka příroda postavila svoje překážky – tu zákeřný útok bacilů, tam operace různých končetin…
Sestavy dvojic se měnily průběžně ještě i před závodem. Klidně můžeme pochválit všechny pravidelné účastníky za kuráž, protože věděli, co je čeká a nové účastníky, protože nevěděli, do čeho jdou. Byli i tací, kteří kromě taktiky výstupů promysleli i svoje kostýmy jako Iva s Katkou. Povoleného dopingu bylo dost, napečené buchty, krabice želatinových medvídků, magnezium v prášku (v nouzi nejvyšší). Ale tím největším povzbuzením byla určitě dobrá nálada, aspoň já to tak vidím…
Čas jsme nevnímali, život si plynul podle našich pravidel. Kromě nás Starťáků přilákal Maraton také „přespolní“. Přihlásilo se 7 dvojic, včetně dvojice z Polska. A kdo nebyl úplně spokojen s umístěním nebo taktikou, kterou zvolil, má šanci už na podzim při dalším, regulérním 5. ročníku Maratonu 2020.
Milica
Vtesnať atmosféru a rozmery horského lezenia do sveta umelých chytov bolo myšlienkou v poradí už štvrtého ročníku lezeckého maratónu.
Dnešný svet bývá často založený na princípoch výkonu, čísel, obtiažností a hodnotení.
Lezecký maratón má v sebe krásnu vlastnosť. Aj napriek tomu, že v lezeckom maratóne máme každoročne víťazov, nikdy nemáme porazených. Je tomu tak preto, lebo víťazí každý sám nad sebou.
Dovolím si na záver pridať myšlienku fenomenálneho horolezca zo starých čias ” kedy sa viac liezlo a menej kecalo”. Lezec veľkých stien Radan Kuchař povedal: “Hodnota horolezeckého výkonu, by se měla měřit mírou radosti, kterou nám přinese.” Ďakujeme, že vám maratón prináša radosť a prajeme vám, abyste svojou radosťou merali i hodnotu svojich horolezeckých výstupov.
Zdar a silu. Karol + Petřík
(s laskavým svolením Petra Č. vložil JB aby byli uspokojeni i ti, kteří odmítají FS alias knihu xichtů)
Pro letošní prodloužení léta bylo
vylosováno Leonidio. Popisovat oblast
nemá smysl. Kdo neviděl, neuvěří, kdo viděl, nezapomene. Výletu se zúčastnili 4
nejlepší plánovači, totiž ti, kterým ještě zbyla dovolená = oba Nováčci, Milka
Tzambika a JB. Spaní v soukromí v
Poulitře za 10 eurochechtáků/hlava/noc jsme v ½ pobytu museli vyměnit za
jiné, když se do přízemí nastěhovala skvadra polských nájezdníků, kteří
křepčíce do brzkého rána nedovolili nám zrelaxovat unavené organismy. Pomohli
jsme si o dvě ulice vzdáleným Katarina ubytkem za 12,5 eurokorun, kde kromě
božského ticha majitelé poskytují i dokonalou pánev, ½ komárů, zahrádku
s živým kořením a společenský stůl pro noční večery rámovaný olivovníkem.
Přestože termín 19. – 30.10.2019
nevypadá hrozivě, 25C ve stínu a 100C na slunku (v celém průběhu) nám dovolilo
šplhat jen stinné sektory. Protože zbytek lezeckého lidstva lokalizovaný
v Leonidiu to měl podobně, bylo v některých sektorech poměrně
našlapáno. I proto jsme podnikli odvážný (a naivní) pokus v centrální hoře
nad Leonidiem – s. Douvari, ale po třetí cestě jsme konstatovali, že tolik
utrpení si nezasloužíme, takticky jsme ustoupili do vyhřátého moře a další
experimenty zanechali jiným pionýrům.
Od našeho posledního pobytu
vrtači významně pokročili, bylo proto rozhodnuto zakoupit nový návod ke hře.
Nelze jinak než velebit kvalitu s jakou je tento sestaven a tak se
plánování stalo Novajdovi večerním koníčkem. Jelikož stinných sektorů je
omezený výběr a lehčích cest je tam nějak méně, neměl to jednoduché! Je to ale starý vlk a svěřený mu úkol ustál
bez ztráty reputace. Odnesly to jen lehce holky, které bych vyhlásil za největší
práskače akce protože se dostávaly na/nad své lezecké maximum častěji než by
si asi přály, zatímco my s Petrem jsme to lezli s rozumem, prostě tak
abychom se neuštvali.
Na netu jsem objevil i dva nové sektory, které nejsou v pořízeném průvodci.
Kvůliva koupání jsme se třepali 1,5hod/64km na s. Balogeri (vyboltovaný
před 5 měsíci) spadající pod oblast Kyparisi. Odměnou nám byla osobní pláž
karibského typu v modifikaci limestone bez palem a parádní neskutečně
ostrý sektor, o který jsme se dělili jen s jednou anglickou dvojkou.
Z Itineráře je patrno, že jsme furt někde viseli – poměr cena/výkon/výlet tak byla opravdu vysoká. Jelikož se po mě kromě vaření a lezení nic jiného nechtělo, hodnotím tuto vycházku jako velmi vydařenou. Cestovní kancelář HP se opět vytáhla, příště jedu znovu.
JB v.r. , v českém jazyce s diakritikou
Pozn. Kdo se dočetl až sem, zaslouží si i obrázky pod finanční rozvahou – v mobilu / tabletu je to nějaké polámané a obr. se zobrazí až po kliknutí do bílého pole. Údělem stinných sektorů je fakt, že z nich vycházejí barevně mizerné obrázky a ani zde tomu není jinak.
ITINERÁŘ:
So – přílet do Athen 14:20, Poulithra ubytování 20:30, včetně velkého nákupu
Ne – s. Sala, 15min za s.Twin caves. Těžký Rakosyllektis, lehčí Demena Heria.
Po – s. King of thrones. Těžká Tsoutsouni + lehčí cesty vpravo od ní.
Út – s. Sabaton, olivové terasy. Krásná White death, pěkná diagonální Welcome morgentau – PN nástup přes olivovník,
St – s. Skiadnikadniko – pěšky cca 25 min od auta (v horách nedaleko kláštěra Elona), ukloněné plotny, lehčí lezení
Čt – s. Balogeri, 1,5 hod cesta. Nádherná pláž, ½ roku starý sektor 5 min od moře, žiletkové lezení – zážitek
Pá – s. u kláštera Saint Nikolas, JeMenFous – hodně těžké 6c+, c. Kifinas – semi-tradic- 5c+6b 50m – koutové lezení, 7m odlezy, bez dojištění byla kravina do toho nalízat a byl jsem hodně rád, že jsme oba zdraví dole
So – s. Douvari, 3 cesty, šílené vedro, pak koupání
Ne – s. Kapsala, v centrální části dlouhatánské lehké 40m 6ačka, pravá část těžší 7a-c, na konci pak lehčí prošplhané 6a-c
Po – s. Mars, sektor našlapaný k prasknutí. Parádní tři cesty vlevo od krápníků (40m 6c+ Supernova) + jedna krápníková (Sinter symphony), pak přesun na nedaleký s. Jupiter – hromada těžkých cest 6c a výše, ale zdá se, že velmi pěkných. My – těžší dvoudélka 6a+ 40m – Astir
Út – s. Sabaton, tři poslední cesty na konci sektoru vpravo, odjezd do Athén, poslední noc v městě Markopoulos, 5 min od půjčovny
St – Athény, odlet v 9:30 do Krakova – 13:30 příjezd do Ostravy
FINANČNÍ ROZVAHA:
Letenky + 4x20kg spoluzavazadla – 14000,-
Půjčovné vozu – Centauro 10min. od letiště s odvozem bez problémů. Osobní Peugeot se spoustou místa s full pojištěním – 4260,-
![](https://www.ho-start.info/wp-content/uploads/2022/03/P1260087-2850-scaled.jpg "i Děreše mají své "Petrovy kameny"")
![](https://www.ho-start.info/wp-content/uploads/2021/10/P1240053-2850-scaled.jpg "cestou do obchodu v Masouri - očumování sektoru Arhi - tu "šňůru" jsem si také o pár dnů později zkusil, ale obutý.")
![](https://www.ho-start.info/wp-content/uploads/2021/10/P1240869-2850-scaled.jpg "strategicky jsme "v přístavu" obsadili čelní pozice a vlezli se do první vlny")
![](https://www.ho-start.info/wp-content/uploads/2021/10/P1250186-2850-scaled.jpg "přišli jsme ve "zlaté hodince" a všechno bylo tak brutálně oranžové, že jsem to musel převézt do čb")
![](https://www.ho-start.info/wp-content/uploads/2020/09/P1180662-2850-scaled.jpg ""vinice, vinice, vinice"")
![](https://www.ho-start.info/wp-content/uploads/2020/02/IMG_20200221_122125917-2850-scaled.jpg ""Severní pól byl dobit!"")
![](https://www.ho-start.info/wp-content/uploads/2020/02/IMG_20200221_124603568-2850-scaled.jpg "vychvalované horké "pivo"")
![](https://www.ho-start.info/wp-content/uploads/2020/02/IMG_20200222_083142377_HDR-2850.jpg "průchod naší "malé" skupinky vesnicí hodnotili psové hurónským štěkotem")
![](https://www.ho-start.info/wp-content/uploads/2020/02/IMG_20200222_093711770_BURST002-2850-scaled.jpg ""běžkování" v Suché dolině")
![](http://www.ho-start.info/wp-content/uploads/2019/11/P1110872.jpg ""Vzpomeň si na letošní Helfštýn a máš to vylezené. "Já tam letos nebyla!"")
