Kdo se zúčastnil loňské akce, věděl, co bude obnášet ta letošní. S lehkým mrazením v zádech si někteří říkali, když to šlo loni, mohlo by se to podařit i letos. Našli se ovšem i tací, kteří si libovali, že si pořádně zalezou a stráví na stěně celý den. Organizátoři „pilovali“ a nenápadně zpřísňovali pravidla.

Počasí nám „přálo“, byl krásný podzimní den, takže každý, kdo měl trochu rozumu, vyrazil do přírody, do haly přišlo nesrovnatelně méně lezců než loni a my závodící jsme se nemuseli „prát“ o cesty. Při registraci se doladily dvojice a pak už vzhůru do díla, každý podle své taktiky. Lezení střídaly chvilky oddechu s šálky kávy a jinými povzbuzovadly, později přišly na řadu dávky magnezia proti křečím a všemožné masti na unavené končetiny. Také se objevil povolený dopink v podobě buchet, se kterými přišli Vahoši, předseda s obří lahví piva a Saša s milým úsměvem – všechno se přece počítá…

Čas ubíhal, naše pohyby se stávaly vláčnější a vláčnější až robotičtější. Dvojice postupně dokončovaly maratón cest, tiskové středisko sčítalo a sčítalo, až se podařilo „vyplivnout“ úžasnou tabulku s výsledky. Ceny byly hodnotné a vtipné (hrníčky s logem oddílu a soutěže pro vítěznou dvojici), i šampus byl a spousta dobré nálady. Kdo nevěří, ať tam běží …. nebo spíš ať přijde příští rok.

M. Č.

    

Byla to trenýrková předpověď, která nás v neděli 15.10.2017 zlákala do slovenských skal. Vybrali jsme námi doposud neprozkoumanou vápencovou oblast nad obcí Belá (kousek před Terchovou). Mám k tomu místu úzký osobní vztah neb jsem tam jako malý s rodiči jezdil pravidelně na letní dovolenou a aniž bych to tenkrát tušil, začala zde má lezecká kariéra. Pamatuju, jak jsme s bráchou, (to nám mohlo být tak 12 možná i méně) šplhali na centrální sektor přímo – taková nějaká 2 až 3 sólo odhaduji, protože se nám to nechtělo obcházet. Když jsem to v neděli koukal, tak bych se nejraději vyliskal, protože udělat chybu, tak už nejsme. No, ale k současnosti. Sešlo se nás 9 starťáků + 1 pes a všichni jsme si to parádně užili. Lezlo se bez trika a i tak jsme měli chvilkama problém to uchladit. Jinak oblast sestává ze 4 sektorů (nad sebou umístěných samostatných skalních útvarů) s cestami obtížností od 4 výše, přičemž si více zalezou borci, kteří šplhají od 6 výše (což však neznamená, že by se tam borci lezoucí nižší obtížnosti nudili). Přestože to není mladá oblast, což dokladují staré rezavé kruhy, došlo v posledních letech k jejímu znovuoživení, očištění nových sektorů, a vzniklo mnoho nových dobře odjištěných cest. Osobní dojem z oblasti mám velmi pozitivní. Moc mě to tam bavilo, krajinově je to velkolepé, což dokazují i obrázky.

Když už jsme nemohli vařit v Kuchyni, jako zbytek oddílu, vydali jsme se s Hollmanama alespoň na jednodenní Rabštejn.  A bylo fajně!!!  Jako staří mazáci začali jsme v hospodě, kde jsme nabrali sílu a ½ dne pak poctivě tahali. Bo bylo pohlednicové počasí, podařily se i nějaké obrázky. Na made by smartphone nedopadly špatně a je třeba se pochlubit, jak nám to slušelo. No a jak jsme byli v ráži, neodolali jsme a další den proběhli Súlov. Protože se jistě najdou tací, kteří pro samé lezení Súlov ještě neprošli, tak to sem prsknu, ať mají důvod se zamyslet. Pochodový Súlov na podzim fakt stojí za zvážení!!

Pár fotek ze srpnového výletu do Švýcarska.

Ne, to není překlep. V Ostrově bylo letos v prvním červencovém týdnu tolik Ostraváků, že si tam našinec připadal jak na Porubském kupaku. Úderná partyja z HO START, podpořena Kameněm, Solanskými boulderisty, Tašunkou a já nevím kdo ještě. No eště že tam neměli výjezdní trénink synci z Banika…

Fajně bylo. Polezli jsme, popili aji na bajku pojezdili. Posuďte sami:

 

Oddílová akce „Peilstein“ (tentokrát v komorním obsazení)
5. – 8. května 2017

Po rozpačitém počasí během předešlého „prodlouženého“ víkendu jsme všichni věřili – fajn, špatné počasí jsme si už vybrali a od teď slunko ani na noc nezapadne. Ale opak byl pravdou, postupně všichni odřekli účast, takže v pátek odpoledne vyrazilo kvarteto Hedvika, Marek, Čenžáci směr Vídeňský les. V sobotu naše těleso rozšířili Kratochvílovi na sextet.

Byli jsme naladění dost odbojně, nemůže být přece pořád škaredě, že? Asi 20 kilometrů před cílem začalo pršet a představa stavění stanu v lijáku nás přece jen dost uzemnila. Dojezd do kempu nakonec bez deště. Úleva, rychle stavět, načít láhev vína a spát…
(poznámka Petr: vínko jsme načínali do neděle)

V sobotu jsme dorazili do skal, tam mraky lezců, jako by se minimálně polovina lezecké komunity z Brna přelila sem. A najednou bylo horko všem, slunko pralo do skal, jak to jen šlo. Večer v kempu bylo lidí snad ještě víc než ve skalách, no prostě Babylon. Neustále jsme žhavili telefony, jestli už něco chytrého s počasím vymysleli, mamma mia, ani náhodou.

V neděli ráno zataženo, bude pršet, nebude pršet… Zkusíme oblast Thalhofergrat? Tak jo, nikdo tam, kde všichni jsou? Když Matka Příroda zjistila, že nás nezastraší, dala několik hodin pokoj a my se věnovali lezení. Později večer si to vynahradila lijákem a my se museli uchýlit do prosklené „zimní zahrady“ v kempu (což máme nacvičeno z předchozí akce).

Kalné pondělní ráno nás nutilo pospíchat s úklidem stanů a za drobného deště jsme odjížděli domů, větru dešti neporučíš… Ještě chvíli jsme sice přemýšleli o náhradních variantách, ale to bylo spíš jako.

Nakonec přece cosi vylezeno a natěšeno na příště!

Milica

 

Milica vše podstatné shrnula a napsala, tak už rozdat jen pár bodů.

K tomu počasí jen to, že je to vidět na přiložených snímcích… (Marek pořád nahoře bez)

Bodování:
Na prvním lezli převážně „kluci“ a děvčata se spíše držely druhého konce lana, až na jednu vlaštovku. Nejvíce bodů jsem slíbil Markovi, jako největšímu skokanovi. V neděli lezl vše na prvním. Jo, a vytáhl mi jednu pětku a daroval jedno pivo.

Takže Marek Stecker 16 bodů
Michal Kratochvíl, Zuzka, Hedvika, Milica a já po 13-ti bodech.

FOTO (Petr a Hedvika)

Omlouvám se za rozsah, ale nejsem bohužel vybaven schopností jasně a stručně sdělit co jsem zažil. Zato mám výbornou schopnost to rychle zapomenout, takže dříve než k tomu dojde, zneužívám webu abych to uložil a mohl se k tomu vrátit až na mě přijde deprese nebo důchod. Skutečně to sobecky píšu jen kvůli sobě, takže v klidu text přeskočte o nic podstatného nepřijdete.

Byly to ceny letenek,  které rozhodly, že lezeckou sezónu 2017 zahájíme na Sicílii. O termínu se taky nediskutovalo, spojíme Velký pátek a  Velikonoce s dvěma víkendama  a to by v tom byl čert, abychom se od 7 – 17.4.2017 slušně nerozlezli.  Za nějakých 4444,- (i s 15kg báglem) se dá za 2,5 hod z Krakowa doplachtit do Trapani. Další 1,5 hod vzala cesta rentovaným Peugeotem 308 na severozápadní pobřeží do vyhlášené lezecké oblasti kolem městečka San Vito lo Capo.

Objednávání letenek se úplně nepovedlo, a taky ne všichni mohli odstartovat v ideálním termínu, a tak jsme se roztříštili do tří skupin, jejichž průnik nastal až v samotné cílové destinaci.

Groupa A (5ks) – Nováčci, Maši, Běnek
Groupa B (2ks) – Vahalíci
Groupa C (4ks) – Maruška + Filip, Milka + Fráňa

Groupa A, jak slibovali na bookingu, spala ve vile Dracena blízko městečka Castelluzo s výhledem na moře, na památku, na hory, do zahrady,  na nebe + byl v ceně uvítací sandwich na prostorné terase, prostě je to dokonalé místo. Našla to Hanka a je jí třeba za to poplácat (měl být i župan, ale ten jsem nenašel a byl z toho zklamaný, protože ho nemám ani doma). Pod palcem to má nadmíru sympatická rodina z Palerma vedená Fionou, Fabianou nebo Felicií (zúčastnění pochopí).  Vycházelo to na 20E na hlavu a den, přičemž PN vzal na Fi/Fa/Fe  kontakt, takže kdo zatouží na Sicílii nejen lézt, ale i spát, může toho využít.

Navštívili jsme několikero lezeckých oblastí a ve všech je, překvapivě, materiálem k lezení celistvá sedimentární hornina vzniklá nahromaděním skořápek a ulit měkkýšů (prostě je to vápenec). Je různě barevný, členitý, hladký, drsný jak struhadlo, do kopce i z kopce prostě každý si tam najde k lezení to své. O cesty jsme se dělili s hnízdícíma rackama, za chyty se daly místy použít opuncie, no a vzdálenosti mezi jištěníma to je pohádka. Pošplhali jsme i nějaké vícedélky, takže spokojenost veliká. Trochu mě mrzí, že jsme pro ty skalky neviděli památky, ale je to další důvod se tam vrátit.  Poctivě jsme tahali mimo jednoho restovacího dne, kdy nás zlákala nedaleká rezervace Zingaro – taková velká zahrada s všelikou květenou co je ve středomoří k vidění a super plážkama. Chytli jsme stabilní počasí, kdy se teplota šplhala ve stínu ke 23C a na slunci jsme se k odpolednímu už celkem slušně připékali. Byli i tací co se v moři koupali, i tací kteří vybaveni přirozeným odporem k vodě bez problémů odolali. Ostatně vše dopoví obrázky.

Ještě subjektivní postřehy k vícedélkám, kdyby se chtěl někdo vydat, ať ví zda to vůbec stojí za to a do čeho jde.

1. c.Pinelsa - s.Cattedrale nel Deserto (100m 6a/6a+/6a+/6a) - lezla celá Groupa A ve dvou družstvech (PN + holky, JB + Mach). Pěkná, suchá nezákeřná cesta, kde i hodnocení sedí. Není tahavá, převisu jsem nenašel, ale je to hodně v kolmici - kdo se umí postavit výrazně pošetří ruce. 3. úsek je okořeněný krásným traversem a následným pěkným výšvihem. Všichni hodnotili jako fajny zážitek, za sebe bych si ji hned dal znova.

2. c.Cous Cous Fest - s.Cattedrale nel Deserto - není na fotkách - (75m 5c/6b/6a+) - parádní, příjemná cesta na zakončení dne, když už je člověk rozlezený, ale ještě může chodit. Ten 6b úsek je přepoctivá slovenská 7ma (po nějakém předchozím 6c už jsem byl fakt rád, že jej tahal Petr)

3. c.Parole al Vento - s.Monte Monaco Parete Nord (150m 6a+/6a+/6b+c/6a+/6b+) - rozporuplná cesta - od prvního kroku jsem furt cítil, jak mi pod rukama ta hora ujíždí (mimo posledního úseku, který byl za odměnu). Do jisté míry to demonstruje i fakt, že jsem první úsek 6a+ 35m lezl 23min. Nebyl to sice zrovna přejištěný úsek, ale dá se tam v případě potřeby založit vlastní. No a vygradovalo to pod tím velkým převisem 6b+/c, kdy už můj maglajzník dostával vyloženě na prdel. Cituji Petra po dolezení, který to krátce a výstižně shrnul „Tam jsem byl úplně smutný“. Poslední úsek 6b+ mi pak přišel jako příjemná procházka velkým koutem a netřeba se jej bát.

Jinak sektor Catedrale + věž Monaco spolu sousedí, celý den je tam stín a až úplně k večeru se to nasvětlí. Tak se stalo, že jsme tam ve větru klepali kosu zabaleni ve dvou mikinách a šustkách, zatímco dole v San Vitu se banda koupala (bližší podrobnosti u Hanky N :-)

Všechny situace a postavy v elaborátu jsou reálné a jejich podobnost s dosud žijícími osobami není čistě náhodná. To však nezakládá právo na jakékoliv reklamace!!!

Konec hlášení
JB