Archiv autora: Jiří Běnek

Jarní Paklenica – duben 2019

Ve středu 17.4.19 vyrážíme po šichtě na prodloužené Velikonoce směr Velká Paklenica. Abychom se neuštvali, cestou přespáváme v chorvatské Krapině (hostel Poslon – snadný sjezd z dálnice za stravitelných 10 euro).

V cílovišti, privátním „nafukovacím“ domku, je objednaných 13 postelí. Zajistil Novajda a přestože jsme se všichni z fotek trochu báli jak velký holobyt že to bude, nakonec se z toho vyklubalo stravitelné ubytování. Cena 10 euro/hlava/noc byla velmi pozitivní a na to, že nezavíraly dveře, vypínače stejně jako vodovodní baterie byly zapojeny obráceně, na stěně chyběly obrazy a v koupelně bydlel šváb jsme si rychle zvykli 🙂 . Perličkou byla legračně přednastavené klimatizace, která se nám snažila každé ráno v 8:10 vytopit pokoj na 30C. Velitelství, u Nováčků a Machů, vypadalo úplně jinak (chyběly jen perské koberce). Jasně tím bylo definováno a presentováno, kde bydlí honorace a kde přežívá prostý lid. Zde zastavení. Pakliže by se někomu zdálo, že výše jmenovaná honorace jsou padouchové padouchovatí je to jen zdání a fikce. Pěkně se s náma o svůj příbytek dělili, i více než tři prstičky nám ohřát nechali (i když tak hodnotnému článku by nějaký ten padouch jistě prospěl, aby mělo dobro nad čím vítězit).

Jako obvykle jsme se sjížděli postupně podle toho, jak byl kdo hodný a kdy ho zlý kapitalista pustil ze šroubárny. Tak se stalo, že plného stavu jsme dosáhli až v pátek odpoledne = 3+1 Nováčci, 2 Machové, Belas, Běnek, Nimra, 2 Váhalíci, Ingrid, Helmut. Odjezd byl také rozfázovaný a tak chalupu předávali až v pátek 26.4.19 Vahoši.

5-ti denní vstup do soutěsky sežral 120 kuňáků, ale využili jsme jej zcela neb už ve čtvrtek odpoledne jsme někteří brousili první jarní metry. V následujících dnech jsme to tak různě kombinovali s vícedélkama, podle toho jak měl kdo otlačené nohopalce a utahané drápky. Černého Petra si vytáhl Mach, který si z domoviny dovezl takového bacila, že svým hřmotným kašlem trumfnul i potok, který činí akustickou komunikaci mezi lezci v soutěsce velmi problematickou. Lidí bylo v soutěsce jak psů před masnou, parkál plný až tak, že jsme chodili z chalupy pěšky, o cesty byla chvílemi rvačka a na hlavní soutěskové štráse to vypadalo jak na hale když odnese střechu. V té souvislosti mě stále překvapovalo, že ten vápenec není adekvátně oklouzaný, asi to tam chodí někdo po nocích frézovat. Ve vyšších partiích byla hora tak ostrá, že reálně hrozilo pořezání tlapek, při případném pádu v korýtkách i salámování celého těla.

Hlavním lezeckým partnerem mi byla Ingrid, proti které, ač se snažím sebevíc, nenacházím sebemenší výtku. Pěkně se na mě ve stěně usmívala (viz. fotosérie v červené mikině), vůbec neremcala a jako veverka všechno za mnou vyšplhala, batoh s vodou nosila, v noci nechrápala ani jinak nešramotila a už vůbec neřempelila. Ráno těsně po probuzení působila přirozeně lidsky a nešel z ní ani trochu strach. Když si představím, že má i jiné (nepoznané) přednosti, nelze než konstatovat, že si Honza uměl vybrat (pokud nebyl vybrán) a že má doma supr žábu! Přes 6a+ jsme s Ingrid nešli, pro mě to byla hranice, kterou jsem byl schopen ještě přelézt s jakousi rezervou a lezení si užít. 3 měsíce lezecké pauzy byly znát, nicméně i při zohlednění tohoto mi posazení obtížnostní stupnice v Paklenici přijde poměrně dost přísné.

Počasí od čt-po se velmi vydařilo, pak jsme to předčasně zabalili, neb se přihnal klimatický moribundus. Společných fotek není mnoho, protože jsme se každý den tak různě rozprchli a navíc, já nabuzen po té dlouhé lezecké pauze to dohnat, úplně zapomínal dokumentovat.

Finální hodnocení je takové, že akce to byla ve všech směrech velmi povedená a 930km vzdálená Paklenica i přes našlapanost stojí za další návštěvu.

.

Lezené cesty, které ve mně zanechaly stopu:

* soutěska u parkoviště za potokem – Kuk od Skradelin – Andi &Max (40m, 5c,5c) – s Káčou a Ingrid – parádní rozcvičkové lezení přes velká vápencová křídla v dolní části, v horní k prvnímu štandu pak trochu nepříjemný rajbasový traverz. Z potoka šel takový kravál, že jsme nebyli schopni se domluvit a dali jen jednu délku.

* soutěska u parkoviště za potokem – Kuk od Skradelin – Franz Hohensinn (60m, 5b, 6a+) – s Káčou a Ingrid – velmi podobné a pěkné lezení v první délce jako v Andi &Max (jak by také ne, když jsou vedle sebe). V druhé délce se to zvedne do opravdové kolmice, chyty se zmenší a ubyde jich, ale při troše hledání a správném kličkování to není v klíčovém místě tak velká hrůza a plně to odpovídá 6a+ „paklenické“ stupnice.

* Aniča Kuk – s.Stup – c.Pero (120m, 6a+, 5b, 5b, 5b) – s Ingrid – pěkná nezákeřná vzdušná linie, která v horní partii navazuje na Karabore. Příjemná dlouhá procházka, v dolní partii trochu rajbasová, pak už jsou tam jen samá pozitiva a sociální jistoty. Největší krysa mě nakonec čekala ve 3tí délce. Holub, který bydlel v jednom velkém výklenku z něj vystartoval až když jsem tam sáhnul no a to jsem skoro vypadnul ze stěny, jak jsem se leknul.

* soutěska u parkoviště za potokem – Kuk od Skradelin – Ča je od Draga je od Draga (130m, 5a, 5b, 5b,6b+) – zeleninová procházka s Ingrid na které jsme složili maturitu z trpělivosti, když před náma lezla nesmírně pomalá česká dvojka. Netuším, kde ta cesta nabrala dvě hvězdičky, snad jen ta předposlední délka stála za zmínku. Dobrá byla přilba, kterou jsem snáze prorážel salátové partie. Poslední délku jsme s ohledem na spalující slunéčko ani nezkoušeli a traverzem doleva po velké polici utekli k sestupovému pochodu.

* soutěska u parkoviště za potokem – Kuk od Skradelin – Dreaming the lost friends (100m, 6a,5c,6a+,5c,5a) – lezl jsem ve trojici s Nováčkama a hodnotím jako velkolepý zážitek. Třetí délka trochu tahala za ruce, přičemž zajímavý byl hlavně výlez přes hranu skrz ostrá korýtka, kde nestačila prostá hovězí síla, ale bylo třeba technických finesů neb ubylo chytů a muselo se ustát na nejistých rozporových nohách.

JB, vlastní rukou v českém jazyce, bez použití podpůrných prostředků

Celoroční soutěž – průběžné výsledky Duben 2019

Protože se neosvědčilo připomínat se s celoroční soutěží až 10 dne měsíce následujícího (někteří jsou tak vykolejení z výplatního termínu, že to pošlou až 14 dnů po 10tém) a blbě se to pak reportuje na webu, zkusím vás s tím prudit už posledního v měsíci. Je tak i větší šance, že toho v hlavě více vylovíte neb křivka zapomínání je nekompromisní. Ti, co stále ještě neposlali duben nebo ti, kteří by se chtěli zapojit mají stále možnost tak učinit.

Celoroční soutěž_průběžné pořadí_DUBEN

Celoroční soutěž_detailně_DUBEN

Petříkovské běžky – březen 2019

Tradiční petříkovské běžky proběhly o víkendu 10 týdne, těsně před příchodem orkánu Eberhard, který pocuchal Jeseníky až tak, že byla 2 dny zavřená hlavní cesta mezi Bruntálem a Opavou, nemluvě o méněcenných spojkách. Největší ocenění zaslouží Hanka. Jednak vyjednala u Honzy ubytování a druhak to odjela s pazourou v sádře a ostruhama na špilkách. Úměrně přicházejícímu povichru bylo tak nějak přiměřeně hnusně, až na to Mach složil kantátu, ve které je vše a netřeba nic dodávat:

Šinu si to Pralinkou, rychlostí pra malinkou.
Vjeter fajny, mokre vločky, v brylach zamlžene čočky.
Ingrid ta to vyhrala, když se na nas tralala.
Těším se do Paklenice, tam snad bude slunce více.“

Velká Fatra – skialpová Revúca – únor 2019

Stejně jako před rokem se Honza Vahalík opřel do přípravy skialpové akce a uvařil nám v 7mém týdnu procházkový víkend na Velké Fatře. Nevím, jak to ten člověk dělá, když to objednává ¼ roku dopředu, ale zase mu vyšlo počasí. Nehledě na únor bylo až tak, že nebýt sjezdů, stačilo by nám po celou dobu krátkorukávové triko, jaké byl pařák. Stejně tak dohlednost, kdy i necvičené oko hmatalo až Lysou horu (83,66km – vzdušně), myslím mluví za vše. Základnou nám byla chata Monika ve Vyšnej Revúci. Za nějakých 12 slovenských eurokorun/noc poskytla dokonalé zázemí a to včetně koulečníkového stolu a skleniček na víno!  V porovnání s minulým rokem, kdy nás bylo 7, sešlo se nás nyní víc jak 2x více a to ještě některé bacil bacil a zůstali doma. Půjde-li to takto dále, brzy dojdou Honzovi běžné ubytovací kapacity a bude muset pronajímat tělocvičny.

Jelikož ne všichni mohli zdrhnout ze šichty už ve čtvrtek, roztříštili jsme se do několika skupin, jejichž průnik nastal v pátek večer. Tak se stalo, že někteří v součtu vyplazili z údolí na hřeben 3x (tzv. Supermani), menší půlka (i když taková půlka fakticky neexistuje) 2x (tzv. Pohodáři), no a nechci bonzovat, ale našli se i tací, kteří si raději strhávali puchýře z prvního výšlapu a prezentovali pak útrpně zdravému jádru rozedrané nohy, jen aby nemuseli znova do lyžáků (tzv. Žabaři).

V sobotu ráno byl dodržen plánovaný odchod v 9:00. Pěškom pod kopec z chalupy cca 10min po cestě na začátek žluté tur. značky (715m/m) vedoucí na vrchol Ploská (1532m/m) a dále na Chatu pod Borišovom (1275m/m).  Druhá skupina to vzala nějakou zkratkou, takže dorazili ½ hodiny po nás. Kdo nebyl, tak Borišovská chata je interiérově moc pěkná a kdyby tam v době naší návštěvy i vyvětrali, dal bych jí 5 hvězdiček. Takhle jsme někteří to zasloužené pivo vychutnali venku, což by byl zážitek převeliký, pokud by tam pejskaři sbírali výměšky svých dvounápravových kamarádů. Takhle to byl jen zážitek veliký s jistým rizikem při volném pohybu. Z údolí na chatu to vzalo 7,5 km délkových,  850m výškových a 240m sjezdových.  Cesta zpět byla tatáž v obráceném gardu s tím, že nám to fajně natálo, takže jsme si těch 850m výškových (reálně 5,6km dlouhý sjezd) dost užili.

Sobotní večer proběhl standardně nad vínem a všelikými destiláty ovšem počestně a bez nějakých extravagancí. Dokonce došlo i na lehké tance, ale bez významnějších figur.

V neděli ráno, po opuštění bivaku, vyšlápli jsme si z Nižné Revúce bývalou 2,2 km dlouhou sjezdovku na Končitou (1248m/m) a dále pak na Zvolen (1402m/m). Délkově 6,2 km,  802m nahoru, 54m dolů a to samé zrcadlově zpět. Sjezd úzkým lesem byl místy trošku divoký, ale zvládli jej všichni bez lidských i materiálových ztrát. Kolem 14:30 už jsme svištěli domů.

Výhledy z obou procházek jsou prudce návykové. Čistota horského vzduchu silně kontrastovala s údolním, který dědiňoci v páteční a sobotní večer zaplavili kouřem takové intenzity, že by se z toho poblili i v dětmarovické elektrárně.

No a proč se s tím vlastně píšu? Ve skutečnosti nejde o nic jiného než o oslavnou ódu na Honzu Vahoše a všechny, kdo mu s přípravou této sqvělé akce pomáhali!

JB, vlastní rukou v českém jazyce za pomocí slušného Vermentino di Sardena.

Francouzský Briançon – srpen 2018

Je to dlouhé jak 3 týdny, ale co už, žijeme jenom jednou!

Ve středu, 3 dny před odjezdem, plánujeme s Novajdou vícedélky na poslední prázdninový týden. Neviděl jsem to tak daleko, ale krátké nástupy, spaní ve volné přírodě a slibované excelentní lezení mě přemluvily na švýcarský Sanetsch. No co, nějak těch 13,5 hod (čistého času) /1350km vydržíme, prostě mozoly na zadku vyměníme za méně ošoupaná kolena a každodenní pozdější budíček.  V So 9:30 vyrážíme z Ostravy ve dvou lidech a našlapaným Teepeakem. Zde jsem vysledoval jistou podobnost s batohem, totiž že nezáleží na počtu lidí ve voze, ani na jeho velikosti a to auto/batoh je vždy plné/ý.

Jelikož každá pořádná expedice má zázemí i v domovině, cestou ještě najímáme Hanku a Macha (si myslel, že se bude s polámanou patou doma jen tak z Bůh darma válet) na pozice informačních specialistů. K večernímu posílá Mach vyžádanou povětrnostní relaci, ze které plyne, že šplhat do sedla Sanetsch (2250m/m) na letních gumách není dobrý nápad. Dorazil tam sníh a plánuje se finská zima. Je to vůbec podivný rok. Velikonoční lezení s Machama je zima a intenzivní funění, Sardinkové lezení leje, letní písky by člověk chcípnul vedrem a v srpnu zmrzneme v Alpách.

Zachraňuje nás článek na Lezci – https://www.horyinfo.cz/view.php?cisloclanku=2015050008, který slibuje oblast, kde je furt pěkně a navíc je v ose naší jízdy. Prostě v autě odsedíme ještě další 3 čisté hodiny navíc a dorazíme do lezeckého ráje okolo města Briancon ve francouzských Dauphineských Alpách. Kdo by se chtěl o oblasti dozvědět více, tak přikládám odkaz na stránky kamaráda náčelníka Ivo Petra z klubu horských šílenců Alpintrek  – http://www.alpintrek.info/clanky/ecrins-evropsky-kavkaz, který to zde obsáhle shrnul. Jak psali, tak udělali. Po vyspání někde ve švýcarském lese (na vyžádání můžu dodat souřadnice), dorážíme v neděli kolem 16:00, po té co jsme sehnali lezeckého průvodce, do campu Les 2 Glaciers – 7euro/hlava. V 1500m/m je pohodových 24C, kluk v recepci leze, takže od něj nasáváme nějaké rozumy.

V pondělí ráno nespěšíme. Vybrali jsme cestu z článku výše (Boucs en stock , s.Terminée, 3070m/m, vápno, 340m, 5c+, 6b+, 5c, 6b, 6a, 6a, 5c, 6a+)**, která začíná někde kolem 2600m/m po cca 1,5 hod nástupu ze sedla Col du Galibier. Petra musím krotit, abychom nespěchali, že bude zima. Cesta v průvodci chybí (jak jsme se dozvěděli později, průvodců oblasti je více), takže nás zachraňují Mach s Hankou, kteří nám naposílají hromadu materiálu, abychom to našli. Kolem 12:00 stojíme pod horů. Po dvou dnech vysedávání v autě už to nemůžeme vydržet, natěšení letíme vzhůru, slunko do nás nepřetržitě smaží, nejíme, lehce pijeme jen vodu, až po 8mi délkách kolem 18:00 stojíme na špičce. Výhledy grandiozní, pohoda převeliká. Kvůliva našemu pozdnímu nástupu jsme tu sami, nikdo nikde, jen zapadající slunce a my. Cesta, třebaže šla místy dost do kopce, byla lehce stravitelná. Převisy šly po dobrých chytech, jen jeden krátký úsek trochu potrápil, ale ne moc.  V 19:30 přistáváme zpátky na zem, polykáme poslední sluneční paprsky, ještě odšlapat cca 1 hod k autu a po dalších 20 min. jízdy jsme v kempu. Přiznávám, že jsme měli nastoupit dříve, být nějaký problém, tak jsme zatměli ve stěně, no naštěstí to dobře dopadlo a zážitek z výstupu tak byl dokonalý. Nicméně jednu podstatnou zkušenost jsme udělali, totiž že není radno podceňovat minerální/iontovou rovnováhu. V poslední délce, třebaže jsem se necítil vůbec unavený a svaly tahaly jak měly, přišly při každém pokrčení křeče do oblasti horních loktů a lézt jen s nataženýma rukama se vážně nedá. Petr dopadl podobně, kdy mu začaly stávkovat prsty a špatně se mu cvakaly expresky. Naštěstí máme lékařskou podporu (díky Petro), takže po objasnění proč je čistá voda špatně a co všechno do sebe musíme nasypat, se to v dalších dnech už nestalo.

Vrcholové video se chvilku načítá.

http://www.ho-start.info/wp-content/uploads/2018/09/VID_20180827_180125.mp4

Následující den vstáváme v 8:30. Sektor Chemin du Roy je z kempu vzdálený 5 min. autem a cca 20min pěšky. Nevědomky volíme stejnou cestu jako autor záchranného článku, když v průvodci vybíráme cestu Tête de Cuvée *, 180 m, vápno, 5 délek: 6b, 6b/A0, 6a+, 6a, 6b. Cesta je bohatá na traverzy, ten ve druhé délce není v průvodci označen A0 (zjišťuji až teď). Když k tomu dolezu, čučím jak péro z otomanu a na řešení přijít nemůžu. Nohy někde vysoko nad pupkem, ruce mizerné až žádné.  Kyvadlo do položené stěnky pode mnou mě neláká, tož nezkouším ani udržet ty škrabky a po 5ti min. přešlapování hákuju a fičím dále. Přišla mi to rozporuplná cesta. Pořád někde kličkovala, ale našly se  i moc pěkné kroky a nebylo jich málo. Ve 14:30 stojíme na „vršku“ (tak někde v 1/6 hory) a po další ½ hodině šmajdání v malých lezkách u nástupu. Dáme podstěnového melouna, abychom se v tom vedru trochu ochladili, a jdeme kouknout sportovní jednodélky v sousedícím sektoru Thunder Road. Přísně stěnové lezení po malých lištách/spárkách převážně 7a a výše je nad naše možnosti a tak dochlazujeme organismy po vícedélce v tom nejlehčím co se nabízí – 6a White stripe a 6b La Midoton. Rychle poznáváme, že jsme vlezli do sportovního sektoru, klassa je dost tvrdší, taková poctivá slovenská. Nicméně to dáme oba OS a s rozteklýma nohama mažeme na pivo, protože v tom vedru není lepší volby.

Na středu je naplánovaný déšť, tak se ½ dne placatíme ve vápencových sportovních jednodélkách v s. Rocher Maubert  5 min od cesty (u nás bychom takový sektor do nebes velebili, tam je to šedý průměr) a druhou půlku věnujeme přesunu do vyhlášeného žulového střediska Ailefroide v centru NP Ecrins. Největší kemp (7euro/hlava) jaký jsem kdy zažil je umístěn v úžasném prostředí ze všech stran obkroužený horami. Trochu je problém vybrat místo, protože je ho tam tolik, že i sebelépe vybraný flek může být horší než 100 jiných kousek vedle. Zde se naplno projevila pana – PN, která tak dlouho hledala absolutní rovinu v kombinaci s okolím (záchody, stín, sousedé, stromy, sprchy, světová strana, slunko, tráva, …..), že jsme po hodině vybírání stavěli za deště. Nástupní časy ke stěně jsou 5-30 min, cest je něco pod 1 000 000, vše neskutečně dobře odjištěné, takže tahat friendy, vklíněnce a další železo je dobré tak akorát z cvičných důvodů. Najdou se všechny obtížnosti v jedno i vícedélkách, potkali jsme lezce všech myslitelných ročníků, je to prostě ideální místo na tradiční letní písky :-). Jediným negativem je, že se nikdy nepodíváte shora na okolní vrcholy, protože cesty začínají v úrovni kempu v cca 1500 – 1600m/m, vršky pak jsou kolem 3000m/m a sportovní cesta, která by překonala 1500m výškových tam prostě není. Jedinou možností je proložit skalní lezení v oblasti s výstupem na nedalekou nejvyšší horu NP – Barre des Ecrins (4102m/m) – choďák po ledovci s přespáním nebo výstupem na blízký Mont Pelvoux 3956m/m, opět s přespáním.

V oblasti řádí tyhle vrtulníky – dlouhozobka xyzž

http://www.ho-start.info/wp-content/uploads/2018/09/VID_20180829_184017.mp4

Čtvrtek – s. Eboulement / c. Achtung, big copieur is watching, 300m, 2000m/m, 9 délek, max 6a+. Když jsme šli ve středu prohlídnout nějaké jednodélky, celkem jsem z těch rajbasů dostal strach. Prostě na té stěnové kolmé žule chyběly malé ostré lištičky, které ke svému životu potřebuju a nutno přiznat, že při pohledu na 7a mi docházela představivost (a to by ještě neměla). Proto jsme na seznámení zvolili max 6a+ a k mé radosti se v tom příjemně prošli. Přišlo mi to jako soustava na sebe navazujících stěnek, které se proplétají mezi policema se zeleninou, takže člověk nemá až takový dojem z výšky. Pestré lezení to bylo, v cestě je všechno kromě spár, matroš je to pevný a o nýty člověk zakopává. Jediná krysa číhá v předposlední délce, kdy se v průvodci zapomnělo na zákeřný převisek bez nohou (určitě nebude za 6a+), který jsem s batohem prostě nedal. Slanění je trochu dobrodružné, spousta stromků a polic, pořád hrozí, že se lano někde kousne.

Pátek – Piliers des violetes / c.Voyage en cathiminie, 280m, 6c. 7 délek.  Moc pěkné lezení s větší expozicí. Ubylo zelených polic a přibylo delších kolmých stěn. Nicméně chyty a stupy v klíčových místech zůstaly a tak i ten 6c převis (který se volitelně obcházel zprava za 6a+) byl při správném nalezení překonatelný. Trochu jsem si už i zvykl na ty občasné rajbasky, takže lezení to bylo plynulé s jistotou a převahou.

Sobota – s. Piliers des violetes / c. Ils y passeront tous, (380m – ve spojení s c. Une belle lisse poire v horní třetině), 6b. Cestu jsme si nakoukali v pátek, když ji kousek vlevo od nás lezla francouzská dvojice. Už od pohledu vypadala úžasně. Je to jedna velká stěna, kde člověk jen leze a zírá, co dokáže příroda vymyslet. Kolmá nástupní délka se po chvíli transformuje na rajbásky, které když člověk odšlape přejdou do snového diagonálního traverzu (jeden z nejpěknějších co jsem kdy lezl), který přechází do kolmého stěnového lezení, aby se kruh uzavřel na nakloněných plotnách. Zelenina skoro žádná, když nepočítám slanění, to je ale jiný příběh. Problémy nepřišly, trochu bylo jen třeba hledat stupy v plotnách, ale nic co by průměrný šplhoun nedal. Byla to pověstná třešnička na dortu našeho týdenního popolézání a musím přiznat, že mě Ailefroide oblast nadchla. Příště by stálo za zvážení proběhnout se až na vršek 4102m/m vysokého Barre des Écrins (nejjižnější alpská 4tisícovka), za slušných podmínek zdá se to být dvojdňová procházka na nádherný kopec.

Před opravdovým odjezdem domů jsme ještě popojeli 10min na konec asfaltu k chatě Chalet refuge du Pre de Madame Carle (1874m/m), podívat se na Bílý a Černý ledovec.  Od chaty začínají treky na výše popsané vrcholy.

Zajímavostí bylo, že jsme za celou dobu našeho pobytu nepotkali v kempech nebo horách jediného čecha nebo české auto. Z Ailefroide jsme vyrazili v sobotních 15:00, doma pak přistáli v neděli kolem 18:00. V součtu jsme za týden najeli 3430km, většinu dopředu, minimum pak vzad.

V závěru je třeba vyzdvihnout podpůrný team, který nás nenechal zmrznout, ztratit se, umřít na křeče,… prostě nás, když bylo potřeba, držel nad vodou.

Proč, proč, proč je to tak šíleně daleko???

Konec hlášení v českém jazyce. JB

(photo by JB + PN)

Letní labákové písky – červenec 2018

Byly to moje první velké písky, takže jako děda Lebeda jsem na věc šel s námořnickou rozvahou. Teepeho jsem po střechu nabalil bicyklama, jídlem a vínem, nezapomněl horovýzbrojky, posbíral 3/4 rodiny a jelo se. Spolčili jsme se s Nováčkama a Křístkama (měli přijet i Machové, ale kvůliva Machovo polámané patě to nedopadlo) a místo do Ostrova, který okupoval zbytek Startu, jsme vyrazili na CyriloMetodějský týden (29.6-8.7.2018) do Labáku. Z OV se to dá na Labskou stráň zvládnout za 5,5 hod, což jsme otestovali jak po polské dálnici (rychlé a pohodlné, ale o 100km dále + dálniční poplatek 16 zlatých), tak cestou zpět přes Liberec.

Cílem bylo uspokojit nejen sebe ve vertikálách, ale i přízemní rodinné příslušníky a jak vidno z itineráře dostáli jsme tomu se ctí (Teda alespoň my s Béďou. Nováčci nám kazili průměr, protože bez jednoho dne furt někde viseli). Bydleli jsme jako staří mazákové v chalupě, kterou Nováčci objevili před 100 lety, když je zlý ochranář vyhnal z volné přírody. Místo je to strategické, protože lze pěšmo dojít za cca 15min na Belvedér, pod kterým se rozkládají masivy pravého břehu s lezeckými cestami, kterých je nepočítaně a hravě vyjdou na několik želvích životů. Písek je tu nesrovnatelně pevnější než v Ostrově nebo Tisé, najdou se i nové cesty zajištěné borháky v odstupu stravitelnějším než je tomu u klasických cest. Pod skalama jsme náhodou narazili na Luboše Otta s Lubkou (spali v autě a protože měli nad hlavou výšku tak akorát na průlet mladého netopýra, budou to nejspíše jeskyňáři) + dorazili i Aleš Lichovník se Simonou, tož nás byla větší grupa na večerní povídání. V osobě Luboše nám přibyl výkonný tahoun, který prostoupil parádní cesty, které byly na 2 konci lana zážitkem, ale na prvním bychom je těžce protrpěli (alespoň tedy já).

Jelikož nás sluníčko vyhánělo ze stěn někdy až zbytečně brzy (27C) a večery byly dlouhé, ráno se pak nechtělo té bandě vstávat. To jsem těžce nesl, protože čumákovat 2 hod. do stropu není žádná legrace. Vyráželi jsme pak až po 10té, to už jsem byl po druhé snídani, a do stěny nastupovali před 11tou, kdy na mě šel polední útlum. Prostě logisticky jsme to hrubě nezvládali!

Proto vznáším stížnost a navrhuji, aby se na skupinových oddílových akcích (více než 3 lidé) v době letního času, hromadně vstávalo po probuzení prvního účastníka výpravy s tím, že kdo nebude toto respektovat, bude mu zapovězeno během dne zouvat lezečky. Je to výchovné, nenásilné a jsem přesvědčen, že i účinné.

Jelikož léto za chvíli skončí, netrvám na svolání mimořádné Valné hromady a žádám Radu starších o předložení tohoto návrhu na Valné hromadě pravidelné.

Zpracoval, bez nároku na odměnu, JB.

Itinerář:
  • Seznámení se s oblastí (levý břeh – věž Assiniboin – lezli   Nováčci) + cyklovýlet na vyhlídku Růženka s Křístkama
  • Celodenní procházka úchvatnými německými Schrammsteiny (jakože jsem tam byl už 5x, příště jdu znovu)
  • Lezení na pravém břehu – s.Velká bašta – Kruh za kruhem (VIIIb) + Podivnej pták (VIIIa), s.Malá bašta – Hák za hákem (VIIIb)
  • Lezení na Levém břehu – s.Česko-Sasko – Nedělní pohoda (VII) + Jako Zamlada (VIIIa), s.Baroktní stěna – Barock ‘n’ Roll (VIIIa), holky cyklo do Konigsteinu
  • Procházka Tisskými stěnami + návštěva „Ostrovní“ skupiny
  • Lezení pravý břeh – s.Jižní bašta – Chronos Kairos (VIIIa) + Sraz veteránů (VII), s.Pod Marínou – Tření není (VIIIa)
  • Cestou domů návštěva hradu + kláštera Oybin a blízkých pískovcových věží v Žitavských horách