Archiv autora: Jiří Běnek

Kamnicko – Savinjské Alpy, ochutnávka před druhým kolem

Protože mám pravou pařátu, jako správný golfista, stále v nepořádku, omezuji vážné lezení a dal jsem se tak alespoň na  „přechodování“.

Začnu od konce mou oblíbenou hláškou z čertovského filmu – “Kdo se hlásí dobrovolně?”  Plánuju se do níže popsané oblasti vydat na další přechod. Koho by to oslovilo, dejte vědět a můžeme to zrealizovat společně (proto se s tím vlastně píšu).

Kamnicko – Savinjské Alpy se nachází na severu Slovinska, přímo na hranicích s Rakouskem, cca 40km severně od Ljublanje (650km z Ostravy). Hory dostaly svůj název podle města Kamnik, které leží v jižní části, a řeky Savinje, která naopak protéká severní částí. Tyto druhé slovinské Alpy jsou turisticky ve stínu Julských Alp, z čehož vyplývá významně nižší návštěvnost. Jsou to ostré vápencové kopce, jejich nadmořská výška osciluje mezi 500m/m a 2500m/m (nejvyšší horou je Grintovec 2558m/m).

Na vycházku jsem potřeboval periodu 5ti pěkných dnů, které se naskytly podle předpovědi horského počasí Grintovec Weather Forecast (2558m) od 9.-13.6.25.

Cesta je cíl a mým cílem bylo projít cca 38km dlouhý okruh z Logarské doliny přes sedlo Križ na Krajnskou koču, dále na Češkou koču (postavena za 1 rok českými turisty, otevřena r. 1900), vystoupat přes Mlinarsko sedlo na Grintovec, kousek se vrátit na Dolgi hrbet a tímto projít až na vrchol Skuta, dále na Turskou Goru až na Kamnické sedlo a zpátky do Logarské doliny.  Na mapě to vypadalo stravitelně. Jakmile nastoupám, nebudu moc ztrácet výšku, v první části seženu vodu na chatách a v další části budu vysoko, sníh roztopím ze sněhu a hřeben nějak proběhnu. Spaní budu řešit bivaky podle podmínek a únavy.

Jak bláhový jsem byl!

S tím, jak jsem se tahal s kompletním vybavením na týden pobytu v hoře, nezanedbal ani mačky a odlehčené lezení (mimo cepínu, který mi celkem chyběl), měla krysa, včetně vody, kolem 16kg. S tím se dá chodit, ale na lezení v podmínkách jaké tam panovaly to bylo celkem na hraně.

Domníval jsem se, že už je dost pozdě a hory budou prostupné, ale tady jsem se netrefil. Sedla, a přístupy k nim, byla stále pod sněhem (ferratová lana jak by smet) a tak mi nezbývalo než hodně improvizovat a hledat alternativní cesty.

Bylo to vyčerpávající jak fyzicky tak hlavně mentálně a po výstupu z Češke koči na Mlinarsko sedlo (severní stěna, v podstatě nezajištěný kamenolom, místy se sněhovými jazyky, které ucpávaly výstupové trasy a zákeřnými suťovisky, které končily po 10m odletem do údolí) jsem rozhodl přeplánovat ambiciózní trasu a druhou část pojmout jako kochací tůru po unikátních bivacích, s cílem se hlavně bezpečně dostat k autu. Za tuto improvizaci je třeba se pochválit. Zvolená cesta byla krajinově překrásná, na stezce už jsem začal potkávat i lidi (slovy dva 🙂 ) a cítil se bezpečněji, třebaže místy to ani tak nebylo zadarmo.

  • Postřehy a zkušenosti:
  • slovinští značkaři pijí nějakou hodně tvrdou vodu. Co je v mapě (mapy.cz nyní mapy.com) označeno za ferratu mi přišlo bezpečné (obtížnost nehodnotím, s týdenním batohem je to jiná liga). Co je v mapě čára přerušovaná je celkem bezpečné, tzn. člověk musí v horách umět jistě chodit a nebát se expozice, složitá místa ošetřena lany.  Co je v mapě označeno tečkovaně je jen pro velmi zkušené horaly se vším co si pod tím možno představit, přičemž jen ty nejdramatičtější úseky jsou zajištěny lany.  Popobíhání po úzkých ukloněných nezajištěných policích plných drobných kamínků je naprostou samozřejmostí. Nebezpečná suťoviska s odlety do údolí a dlouhá ukloněná firnová pole si každý musí vyřešit po svém.
  • abych měl lehké nohy uvažoval jsem jít v nástupovkách Lasportiva BoulderX, ve kterých dokážu obstojně lézt, no naštěstí jsem vybral tvrdé Dčkové pohory Garmont Pinacle. Neskutečně jsem je oceňoval při sestupech brutálními suťovisky, které jsem slyžoval a celou dobu je velebil, jak mi chrání kotníky. Nemálo jsem toho našlapal ve sněhu, ve chvílích nejvyšší nouze nasadil mačky.
  • počasí se mi podařilo trefit geniálně. Prakticky jsem během dne fungoval v krátkém rukávu, dokonce i v noci kolem 2300m/m, navíc s okolitým sněhem, bylo slušně teplo. Spaní na Češke koči v 1500m/m +15C brzo ráno za jasné oblohy jsem nepochopil dodnes.
  • lezení – měl jsem ferratový set, pár karabin, přilbu, 10m tenkého lana a 3 Ball nuts od Campu. Ocenil bych cepín, s tím bych mohl bezpečněji do prudších firnů, takhle jsem se pořád obával, že neprojdu nějaký zasněžený žleb, který byl zajištěný lany pod sněhem. Naštěstí mezi teplou skálou a sněhovou masou sníh odtával a to mi umožnilo se občas proplazit (po jistém rozšíření) tunelem, který tam vznikl. Jinak nezbývalo než traverzovat po sněhovém hřebeni s přidržováním se skály ovšem s rizikem, že hřeben povolí a se propadnu mezi skálu a masu sněhu.
  • jídlo – na snídani jsem doma připravil vydatnou sušenou kaši s vločkama, rozinkama, všelikýma semínkama, syrovátkovou bílkovinou a čokoládou. Během dne jsem si vystačil s FlapJetkou, na velké jídlo jsem pořídil dehydratovanou stravu od Adventure menu, která se jen zalije horkou vodou (doplnil jsem pro objem čínskýma nudlema). Byl toho nevelký a lehký pytlík, až bych nevěřil jak málo toho na týden stačí.
  • bivaky – slovinci tady zbudovali dva nové designové bivaky, jejichž prokletím je právě jejich atraktivita a pěkné okolí. Kdejaký pablb chce mít selfee na svém FB, takže na stezkách jsem byl sám, ale bivaky byly plné nehorských děcek s mobilama a já se tam už nevlezl. 
  • Závěr:
  • nevím jak, ale na další kolo se bude třeba odlehčit.
  • v porovnání s Julkama jsou to kopce zapomenuté a není žádný problém se spaním venku.
  • celý výlet mě stál jen naftu a rakouskou dálniční známku 🙂
  • našlapal jsem 43,5km, převýšení – 4787m.
  • Epilog
  • Kamnicko-Savinjské Alpy jsem poznal jako liduprázdné, nádherné ale drsné hory. Za těch 5 dnů jsem musel tolikrát improvizovat, při pohybu se absolutně koncentrovat, …, že se mi úplně vyčistila hlava a viděl jsem jen věci podstatné. Nicméně, přes všechny strasti výše uvedené je to tam super krásné. Nikdo, jako v Tatrách nebo Roháčích, tam neprudí s registrací, spaním, …., nesnaží se mě očesat sotva vystoupím z auta. Jediné omezení, které jsem za celou dobu zaznamenal jsem byl já sám 🙂 . Vím, že jsem tam nebyl naposledy.

JB, v českém jazyce s diakritikou.

 

Po rozkliknutí se objeví komentář. Fotky se otevírají korektně jen v PC/NTB. Galerie Envira, kterou využíváme ve free verzi, otevírání obrázků v mobilu / tabletu podporuje omezeně, čehož výsledkem je, že je tam prd vidět 🙁 )

Tradiční Honzovo skialpy, zázrakem, proběhly!

Přestože to bylo na ručník, nějakým kouzlem se to podařilo uklohnit a nakonec jsme všichni mlaskali. Vezmu to od začátku, abych vylíčil ten očistec, kterým Vahošek prošel abychom se mohli klouzat.

Dva měsíce dopředu Honza objednal ubytko ve Vyšných Revúcach neb jsme se chtěli vrátit v čase a zopakovat úspěšné procházkové ročníky ve Velké Fatře. Trpělivě jsme vyčkávali až do posledního týdne zda po 1,5 měsíci sněhového půstu něco na Fatře nesypne (sněhu nebylo ani na koulování), ale nesyplo tak bylo rozhodnuto obětovat zálohu a hledat něco kolem Liptovského Mikuláše s vidinou zasněžených severních svahů Roháčů. Náhradní ubytko bylo nalezeno, zaplaceno a za 3 dny odřeknuto neb tam prý bouchnul kotel (klasická výmluva, … taky mohla prasknout voda).  Tzn. ve středu Honza hledal ubytko další, což je pro takovou bandu jaká nás byla náročný logistický oříšek, navíc okořeněný legračním rozpočtem, do kterého se musel, i v kontextu nesrovnatelně atraktivnější lokality, vejít!  Jisto jistě při nás stál ten týden samotný skialpový Bůh Moher možná i jeho pobočník Syntetik a na poslední chvíli nám nasvítil apartmány Smrečie – kousek od Liptovské Mary, takže jsme to měli na ½ cesty mezi Roháčema a Chopkem.

Bo počasí, tak už v pátek (21.2.25) kolem deváté někteří hladili pásy a následně šoupali „spálenou“ sjezdovku aby okusili severo-roháčský sníh. Pro pořádek je třeba podotknout, že letošní zima byla nejhorší jakou pamatuju, v únoru bylo sněhu tak málo, že se v celé severní části Roháčů dalo lyžovat jen ve Spálené dolině a to ještě za využití vysněžené sjezdovky. Pro úplnost ještě sumarizaci – skialpovou posádku letos tvořilo 15 lyžníků z toho 6 přespolních.

Dále jen telegraficky, protože vše podstatné je v komentované obrazové příloze. Pátek = vyšmatlání sjezdovky, dále pak Malý Salatín ////// Sobota = štředisko Jasná – po sjezdovkách na Chopok, traverzem na Děreše a zpět ////// Neděle = pomohli jsme si lanovkou ve Spálené dolině a pokračovali na Brestovou (Honzovo skupina se klouzala pod Salatínem).

Ještě zde připojím velké poděkování mých opavských kamarádů, kteří se akce zúčastnili a na revanč nás zvou na Slezskou Hartu, kde můžeme okusit sílu větru na mořském katamaranu.

Mě tak napadá, že celá tato akce byla právě tou výjimkou, která potvrzuje letité pravidlo, že z hovna bič neupleteš a když upleteš tak nezapráskáš. Honza to nějak upletl, práskali jsme všichni  a poměrně hlasitě 😊

JB, v českém jazyce s diakritikou.

 

Po rozkliknutí se objeví komentář. Fotky se otevírají korektně jen v PC/NTB. Galerie Envira, kterou využíváme ve free verzi, otevírání obrázků v mobilu / tabletu podporuje omezeně, čehož výsledkem je, že je tam prd vidět 🙁 )

soutěž “Fotka roku 2024”

Hola lezouni!!!    Je tady baterie fotek, které je třeba prohlédnout a ohodnotit 🙂

Číslo fotky se zobrazí dole po jejím rozkliknutí. Jak psal Pavlos, neposílejte hodnocení mailem, ale nově vyplňte Google formulář. Odkaz pošlu do oddílového WhatsApp, příp. do mailu (aby nám to nehodnotil kdejaký hejhula). Je to jednodušší jak pro vás, tak hlavně pro finální vyhodnocení.

Ještě bych chtěl zmínit nepsané pravidlo, totiž že hodnotitel, který je zároveň soutěžícím nemůže bodovat fotky, které do soutěže přihlásil.

Prohlížet to v mobilu/tabletu není nejlepší nápad. Využíváme neplacenou verzi galerie Envira, která nepodporuje načítání na celý display 🙁

Advent boulder – Tendon Blok

Byla to Jana, kdo přišel s nápadem uspořádat Adventní boulder, 3x jí HURÁ!!! Po trochu krkolomné WhatsApp komunikaci na VV, kdy k tomu byli někteří (já, čímž si sypu popel na hlavu) skeptičtí, se rozhodlo pořídit pronájem, to aby se nám tam nemotal nějaký přespolní plebs, vítkovické boulderovky BLOK. Tanečky okolo pronájmu, zajištění cest, vysvětlení pravidel a vůbec jak nalézt na lopatu a jak zapisovat odlezené metry, o to všechno se lvím podílem zasloužila Marťa, 4x jí HURÁ!!! Jinými slovy, holky to daly společně dohromady, vymyslely program pro děti a na nás ostatních už jen zbylo 29.11.2024 dovalit svá těla + nějaké dobroty. Povolený a žádoucí byl i doprovod rodinných příslušníku, dětí a psů, čehož i mnozí využili.

Pro malé boulderisty si Marťa nachystala zábavou lezeckou lekci a tak rodiče mohli chvíli vydechnout a přidat se k ostatním soutěžícím, kteří zkoušeli topovat 15 boulderů třech obtížností. Během dvou hodin se většině (některým i dříve) podařilo totálně se zmrtvit.

Poděkování patří i stavěčům, protože bouldery byly opravdovou výzvou (ti si dali záležet, aby obyčejní smrtelníci 15 topů nedosáhli 😊).

Vyhodnocení – kategorie: muži

pořadí jméno počet topů počet zón počet pokusů
1. Ladis 9 10  
2. Filip 9 9 14
3. Honza 0. 9 9 21

Vyhodnocení – kategorie: ženy

pořadí jméno počet topů počet zón počet pokusů
1. Lucie 5 5 5
2. Šárka 5 5 7
3. Ingrid 2 3

Čas nezastavíš.  Absolutním vítězem (bez dělení na kategorie) s počtem 9 topů a 11 zón se stal Jindra, který ukázal „starým pardálům a pardálkám“, jak bouldery řeší mladí a nadějní. Gratulujeme!

Pozn.: při stejném počtu topů a zón se zohledňoval počet pokusů, přičemž u jednoho boulderu se započítávalo max. 5 pokusů, přestože někteří to zkoušeli i 10krát a více 😊Příště dostanou asi ocenění za snahu a výdrž😊

Celkem se akce zúčastnilo okolo 35 nadšenců, z nichž 22 odevzdalo soutěžní lístek. Nesoutěžící lezouni aktivně očumovali, radili, jedli, pili a vůbec se tak nějak akcí závistivě protrápili s všelikými zdravotními handicapy, které je nepustily šplhat.

Kromě vznášejících se obláčků mádžového prášku byli na akci viděni: soutěživý duch, přátelská atmosféra, radost dětí ze sladkých medailí, plkání o životě, mňamózní občerstvení a lehký pivní závan. Co více si na začátek adventu přát!? Třeba druhý ročník příští rok!?

Za pořadatele akce Jana Vahaja, za VV JB.

Pozn.: omluvte zhoršenou kvalitu zvuku. Fotky v tak náročných podmínkách (málo světla, velký rozdíl světel a stínů, zvířený maglajzový prášek a neustále se pohybující oddíločlenové) moje mašinka už moc nedávala a chudák často fotila na ISO 3200. Fotky z „vychytralých“, rozuměj AI, telefonů některých oddíločlenů, které jsou níže promíchány s mýma, tak mnohdy vyšly i lépe 🙂 .

(fotky se otevírají korektně jen v PC/NTB. Galerie Envira, kterou využíváme ve free verzi, otevírání obrázků v mobilu/tabletu podporuje omezeně 🙁 )

Poslední slanění, Rabštejn 8.-10. listopadu 2024

A je to jako vždycky … otočíš se a je téměř konec roku. Tak „poslední“ slanění, jako už tolikrát. Rabštejn. Kolikrát? Už to ani nespočítám … a spočítal to vůbec někdo? Jen tak, aby byl přehled … Takže letos, jako vždycky sjížděli jsme se od pátečního odpoledne, večera a sobotního dopoledne a sotva náš počet kulminoval, pomalu jsme se začali rozjíždět, až jsme se rozplynuli v tom, co bylo. Ve zdánlivém chaosu příjezdů a odjezdů běžely pomyslné filmy letošního roku – co kdo přelezl, kam dojel, odkud se jen nerad vracel, co si nechal na příště, co zůstalo tak nějak nedožito…

Počasí mile překvapilo a tak se lezlo na prosluněných cestách, jako by se na poslední chvíli dalo ještě něco „dohnat“. Sluníčko šimralo za krkem a dirigovalo ty opozdilce … tam ne, zkus tenhle stup, co to děláš, na špičky, no vidíš, že to jde …  Z hradní vyhlídky je vidět daleko, daleko do kraje jako bychom mohli přelétnout pohledem letošní sezónu. Potají se snažíš dohlédnout do příštího roku, co má pro nás asi připraveno?

Je to jako vždycky, uchyluješ se k nejrůznějším „zaříkávadlům“, něco musí skončit, aby něco nového mohlo začít, to známe všichni. Tak směle do nové sezóny, možná trochu nejisté, ale co kdyby… Vždyť i počasí překvapilo. A škoda hezkého dne, kdy jsi nic nepřelezl… tak rychle, rychle, lezečky a do skal. Ovšem byli i tací, kteří si nevzali ani lezečky, s odůvodněním že je přece vždycky škaredě … tak pozor příště!

    Pozn.:slaňovalo se koutem (vedle cesty Z Čech až …) ………. bylo nás hodně, ale nevím kolik ………. chata má dalšího „nového“ provozního, kuchař stejný a pořád dobře vaří

photo by Petr Čenžák + Jarda Ožana, ……. překrásný text Milica. Těch pár teček o patro výše je rezervováno pro další plantážníky, kteří by chtěli přispět svýma fotkama.

vložil podržtaška JB 🙂 …. Abych vám procvičil tyčinky barevného vidění, jsou obrázky napřeskáčku. Komu by se to nezdálo, ten je zralý na očaře. Možná ještě osobní poznámku. Tímto víkendem se definitivně potvrdilo globální oteplování neb Poslední slanění na Rabštejně zpravidla horizontálně leje a tady to bylo jinak. Něco je špatně!!!

Fotky se otevírají korektně jen v PC/NTB. Galerie Envira, kterou využíváme ve free verzi, otevírání obrázků v mobilu/tabletu podporuje omezeně, čehož výsledkem je, že je tam prd vidět 🙁 )

Chorvatská Čikola – říjen 2024

Budu krátký, nebudu vymýšlet kolo a hodím tady odkaz na pěkný článek – https://www.zagurami.eu/cikola/ kde je skoro všechno. Uvedu jen osobní postřehy + něco k oblasti, která v článku není. Strávili jsme 4 dny lezení v sektorech Osoje, jeden restday v NP Krka a jedno lezení v 15km vzdáleném severním sektoru Promina-Magaretaš.

V Čikola kaňonu se velmi hodí 80m lano, na 40m cestách je potřeba tolik expresek, že se to až nedá unést, jak je to dobře odjištěné. Pojmenování cesty na nástupu je tabu a bez průvodce je tam člověk hodně smutný. Linky jsou tak hustě vedle sebe, že i s průvodcem to byl někdy ořech se dopočítat – měli jsme předposledního od Borise Čujiče (kde  chybí nejen celý A4 sektor Osoje, ale hlavně spousta nových linek se vklínilo mezi starší cesty) + aktuální výcuc z www. thecrag.com. Klasa je tvrdá, cest hromady, ale lehčích je méně takže po zohlednění orientace sektoru (bylo fakt horko) nám ty lehčí cesty ke konci už docházely a museli jsme se vydat na průzkum do oblasti Promina-Magaretaš nad městem Drniš.

Promina-Magaretaš tvoří skalní pás do cca 20m výšky jsou tam 3 sektory orientované severně, navíc je to v cca 800m/m s lesním krytím, takže na horké podzimní dny jako dělané. Po příchodu pod stěnu jsem byl dost zklamaný, v porovnání s Čikolou je to takový kvak, ale po druhé cestě jsem to musel přehodnotit. Fakt mě to lezení na Promina dost bavilo, přišlo mi to jako takové delší bouldery, náročnější na mozkovnu a kreativní kroky, klidně bych se tam vydal znovu. Podstatným negativem je, že s lehčíma cestama se tam člověk celkem rychle vyčerpá a protože je to nová oblast, není v lehkých cestách nouze o volné kameny.

Neb jsme dostali neodolatelnou nabídku, byl restday v 5km vzdáleném NP Krka jasnou volbou. Po zkušenosti z Plitviček, které jsou násobně větší, jsem neměl velká očekávání a byl velmi překvapen jak moc se mi tam líbilo. Vodopády byly plné hřmoucí vody, velmi zajímavé jsou expozice využití vody ať už k mletí nebo k pohonu turbín hedroelektrárny, hodnotné je i info o tom co všechno v NP žije a roste. Za mě to byly čtyři omlazující hodiny, které jsme tam strávili.

Ubytko, které jsme sehnali ve vesnici Konjevrate, kdy jsme měli sami pro sebe celý dům 15min autem od kaňonu, bylo v poměru cena/výkon snové. Najeli jsme 2222 km, v součtu nás ten 7 denní výlet vyšel na krásných 5500,- na hlavu, včetně jídla.

Kdyby bylo chladněji, odpoledne se nám už roztékaly nohy, byl by to dokonalý zájezd, takhle to hodnotím jenom jako dost hodně dobré 🙂 .

JB, vlastní rukou v českém jazyce, s diakritikou.

(po rozkliknutí obrázku se objeví komentář. Fotky se otevírají korektně jen v PC/NTB. Galerie Envira, kterou využíváme ve free verzi, otevírání obrázků v mobilu/tabletu podporuje omezeně 🙁 )

podzimní oddílový “Vtáčník” 2024

Dobré to bylo a to jakože dost!

Účast byla hojná, počasí vyšlo, cesty dokonalé. V sobotu jsme utvořili dvě útočná družstva, kdy se jedno připékalo na Vtáčníku (jašterice) a druhé promrzalo na Salamandře (medvedě). K průniku došlo až v Pacho kempu, kde se toho ovšem moc nestihlo neb jsme šplhali až do setmění a tak povídání zachraňovala vyhřátá hospoda finišující ve 22:00.

Ráno bylo těžké! V pěkných 4C jsem se vyspinkal do růžova a byl hotový už ve 4:30, zatímco první nocležníci vypadávali ze stanů teprve v 7:30, o posledních ani nemluvě. A tak se stalo, JAKO OBVYKLE, že než to posnídalo, uklidilo a nabalilo auta bylo už slunko vysoko a smutná hora zela prázdnotou. Lehce před obědem jsme se skoro všichni (Šimon měl nemocné auto tak se dal k domovu předčasně) doplazili na Vahošovo oblíbenou lokalitu Jančekova skála, což byla pro většinu objevitelská mise. Hodnotím tu horu (až na ten kopcovitý přístup) nadmíru pozitivně. Cesty kolem 30m, velmi barevné – kouty, spáry, stěny ukloněné i převislé, všechno tam je. Z toho mála co jsem lezl mi přijde, že více než hrubá síla tady vítězí technika a schopnost správně to přečíst. Orientace hory je taky bezvadně vymyšlená – podle vkusu každého soudruha najdou se cesty ve stínu i na slunku. Jištění předpisové, matroš andezit jako na Vtáčníku. Obtížnost je velmi přísná, ale nás to nepřekvapilo, Slováci jsou drsňáci to se ví. Pobíhali jsme tam do 16:00, kolem 19:40 jsme už doma zalívali kvítka. Akce skončila velkým úspěchem, lidských ani materiálových ztrát nebylo.

Nejvyšší poděkování patří náčelníkovi, bo to dobře zařídil!!!

Konec hlášení v českém jazyce, s diakritikou, JB.

(po rozkliknutí obrázku se objeví komentář. Fotky se otevírají korektně jen v PC/NTB. Galerie Envira, kterou využíváme ve free verzi, otevírání obrázků v mobilu/tabletu podporuje omezeně 🙁 )

Letní Písky – Jetřichovice, červenec 2024

Co napsat?

Vzorně zorganizoval hlavní pískomil Pavlos. Parádní spaní v chalupě “U tří soviček” v Jetřichovicích (s bezvadnou zahradou, venkovním posezením a baseinem jako bonus). Počasí na draka – nejdříve pekelné vedro, posléze pravidelný noční děšť, který se občas objevil i ve dne, takže se to lezení zvrhlo v turistiku až tak, že to většině lezlo krkem. Něco málo se nicméně vylezlo, ale doba je zlá, fotografové se vypařili takže důkazů je pramálo.

Nicméně, sociální aspekt akce byl naplněn! Potkali jsme se i s činovníky, které běžně nevídáme, denní kooperace v chalupě ověřila schopnost spolupracovat, večerní klábosení proběhlo. Nakonec nás bylo dost i na to abychom unesli břímě lezeckého půstu, kterému jsme byli vystaveni z důvodu mizerného počasí.

Obrázky v galerii jsou záměrně pospřeházené. Svět je chaos, takže to tady nebudeme napravovat.

Komu se to nelíbí, ať …………. nebo zašle své fotky aby se dílo stalo hodnotnějším (do kompilace přispěli jen 4 plantážníci).

(fotky se otevírají korektně jen v PC/NTB. Galerie Envira, kterou využíváme ve free verzi, otevírání obrázků v mobilu/tabletu podporuje omezeně 🙁 )

 

Paprskové běžky 2024 proběhly!

Bez nějakého velkého psaní jen uvedu, že jsme vyhmátli nejlepší letošní podmínky. Ranní teplota -11C, přes den spalující slunko, bez mraků a příjemných -5-3C po oba víkendové dny.

Stopy předpisově upravené, sněhu habakuk, (stejně jako lidí) ale paprskové stopy jsou dlouhé, takže se to nebyla žádná trága.

Na chalupě u Honzy se nás nakonec sešlo 9 lyžníků, přičemž jsme ještě ve stopě náhodou potkali na opušťáku Filipa s Maruškou a v neděli doběhl z Ovčárny i Honza Ondruš, takže účast lze označit za slušnou.

Jednou větou – byl to neskutečně vydařený víkend.

(fotky se otevírají korektně jen v PC/NTB. Galerie Envira, kterou využíváme ve free verzi, otevírání obrázků v mobilu/tabletu podporuje omezeně 🙁 )