Archiv autora: Jiří Běnek

Francouzský Briançon – srpen 2018

Je to dlouhé jak 3 týdny, ale co už, žijeme jenom jednou!

Ve středu, 3 dny před odjezdem, plánujeme s Novajdou vícedélky na poslední prázdninový týden. Neviděl jsem to tak daleko, ale krátké nástupy, spaní ve volné přírodě a slibované excelentní lezení mě přemluvily na švýcarský Sanetsch. No co, nějak těch 13,5 hod (čistého času) /1350km vydržíme, prostě mozoly na zadku vyměníme za méně ošoupaná kolena a každodenní pozdější budíček.  V So 9:30 vyrážíme z Ostravy ve dvou lidech a našlapaným Teepeakem. Zde jsem vysledoval jistou podobnost s batohem, totiž že nezáleží na počtu lidí ve voze, ani na jeho velikosti a to auto/batoh je vždy plné/ý.

Jelikož každá pořádná expedice má zázemí i v domovině, cestou ještě najímáme Hanku a Macha (si myslel, že se bude s polámanou patou doma jen tak z Bůh darma válet) na pozice informačních specialistů. K večernímu posílá Mach vyžádanou povětrnostní relaci, ze které plyne, že šplhat do sedla Sanetsch (2250m/m) na letních gumách není dobrý nápad. Dorazil tam sníh a plánuje se finská zima. Je to vůbec podivný rok. Velikonoční lezení s Machama je zima a intenzivní funění, Sardinkové lezení leje, letní písky by člověk chcípnul vedrem a v srpnu zmrzneme v Alpách.

Zachraňuje nás článek na Lezci – https://www.horyinfo.cz/view.php?cisloclanku=2015050008, který slibuje oblast, kde je furt pěkně a navíc je v ose naší jízdy. Prostě v autě odsedíme ještě další 3 čisté hodiny navíc a dorazíme do lezeckého ráje okolo města Briancon ve francouzských Dauphineských Alpách. Kdo by se chtěl o oblasti dozvědět více, tak přikládám odkaz na stránky kamaráda náčelníka Ivo Petra z klubu horských šílenců Alpintrek  – http://www.alpintrek.info/clanky/ecrins-evropsky-kavkaz, který to zde obsáhle shrnul. Jak psali, tak udělali. Po vyspání někde ve švýcarském lese (na vyžádání můžu dodat souřadnice), dorážíme v neděli kolem 16:00, po té co jsme sehnali lezeckého průvodce, do campu Les 2 Glaciers – 7euro/hlava. V 1500m/m je pohodových 24C, kluk v recepci leze, takže od něj nasáváme nějaké rozumy.

V pondělí ráno nespěšíme. Vybrali jsme cestu z článku výše (Boucs en stock , s.Terminée, 3070m/m, vápno, 340m, 5c+, 6b+, 5c, 6b, 6a, 6a, 5c, 6a+)**, která začíná někde kolem 2600m/m po cca 1,5 hod nástupu ze sedla Col du Galibier. Petra musím krotit, abychom nespěchali, že bude zima. Cesta v průvodci chybí (jak jsme se dozvěděli později, průvodců oblasti je více), takže nás zachraňují Mach s Hankou, kteří nám naposílají hromadu materiálu, abychom to našli. Kolem 12:00 stojíme pod horů. Po dvou dnech vysedávání v autě už to nemůžeme vydržet, natěšení letíme vzhůru, slunko do nás nepřetržitě smaží, nejíme, lehce pijeme jen vodu, až po 8mi délkách kolem 18:00 stojíme na špičce. Výhledy grandiozní, pohoda převeliká. Kvůliva našemu pozdnímu nástupu jsme tu sami, nikdo nikde, jen zapadající slunce a my. Cesta, třebaže šla místy dost do kopce, byla lehce stravitelná. Převisy šly po dobrých chytech, jen jeden krátký úsek trochu potrápil, ale ne moc.  V 19:30 přistáváme zpátky na zem, polykáme poslední sluneční paprsky, ještě odšlapat cca 1 hod k autu a po dalších 20 min. jízdy jsme v kempu. Přiznávám, že jsme měli nastoupit dříve, být nějaký problém, tak jsme zatměli ve stěně, no naštěstí to dobře dopadlo a zážitek z výstupu tak byl dokonalý. Nicméně jednu podstatnou zkušenost jsme udělali, totiž že není radno podceňovat minerální/iontovou rovnováhu. V poslední délce, třebaže jsem se necítil vůbec unavený a svaly tahaly jak měly, přišly při každém pokrčení křeče do oblasti horních loktů a lézt jen s nataženýma rukama se vážně nedá. Petr dopadl podobně, kdy mu začaly stávkovat prsty a špatně se mu cvakaly expresky. Naštěstí máme lékařskou podporu (díky Petro), takže po objasnění proč je čistá voda špatně a co všechno do sebe musíme nasypat, se to v dalších dnech už nestalo.

Vrcholové video se chvilku načítá.

http://www.ho-start.info/wp-content/uploads/2018/09/VID_20180827_180125.mp4

Následující den vstáváme v 8:30. Sektor Chemin du Roy je z kempu vzdálený 5 min. autem a cca 20min pěšky. Nevědomky volíme stejnou cestu jako autor záchranného článku, když v průvodci vybíráme cestu Tête de Cuvée *, 180 m, vápno, 5 délek: 6b, 6b/A0, 6a+, 6a, 6b. Cesta je bohatá na traverzy, ten ve druhé délce není v průvodci označen A0 (zjišťuji až teď). Když k tomu dolezu, čučím jak péro z otomanu a na řešení přijít nemůžu. Nohy někde vysoko nad pupkem, ruce mizerné až žádné.  Kyvadlo do položené stěnky pode mnou mě neláká, tož nezkouším ani udržet ty škrabky a po 5ti min. přešlapování hákuju a fičím dále. Přišla mi to rozporuplná cesta. Pořád někde kličkovala, ale našly se  i moc pěkné kroky a nebylo jich málo. Ve 14:30 stojíme na „vršku“ (tak někde v 1/6 hory) a po další ½ hodině šmajdání v malých lezkách u nástupu. Dáme podstěnového melouna, abychom se v tom vedru trochu ochladili, a jdeme kouknout sportovní jednodélky v sousedícím sektoru Thunder Road. Přísně stěnové lezení po malých lištách/spárkách převážně 7a a výše je nad naše možnosti a tak dochlazujeme organismy po vícedélce v tom nejlehčím co se nabízí – 6a White stripe a 6b La Midoton. Rychle poznáváme, že jsme vlezli do sportovního sektoru, klassa je dost tvrdší, taková poctivá slovenská. Nicméně to dáme oba OS a s rozteklýma nohama mažeme na pivo, protože v tom vedru není lepší volby.

Na středu je naplánovaný déšť, tak se ½ dne placatíme ve vápencových sportovních jednodélkách v s. Rocher Maubert  5 min od cesty (u nás bychom takový sektor do nebes velebili, tam je to šedý průměr) a druhou půlku věnujeme přesunu do vyhlášeného žulového střediska Ailefroide v centru NP Ecrins. Největší kemp (7euro/hlava) jaký jsem kdy zažil je umístěn v úžasném prostředí ze všech stran obkroužený horami. Trochu je problém vybrat místo, protože je ho tam tolik, že i sebelépe vybraný flek může být horší než 100 jiných kousek vedle. Zde se naplno projevila pana – PN, která tak dlouho hledala absolutní rovinu v kombinaci s okolím (záchody, stín, sousedé, stromy, sprchy, světová strana, slunko, tráva, …..), že jsme po hodině vybírání stavěli za deště. Nástupní časy ke stěně jsou 5-30 min, cest je něco pod 1 000 000, vše neskutečně dobře odjištěné, takže tahat friendy, vklíněnce a další železo je dobré tak akorát z cvičných důvodů. Najdou se všechny obtížnosti v jedno i vícedélkách, potkali jsme lezce všech myslitelných ročníků, je to prostě ideální místo na tradiční letní písky :-). Jediným negativem je, že se nikdy nepodíváte shora na okolní vrcholy, protože cesty začínají v úrovni kempu v cca 1500 – 1600m/m, vršky pak jsou kolem 3000m/m a sportovní cesta, která by překonala 1500m výškových tam prostě není. Jedinou možností je proložit skalní lezení v oblasti s výstupem na nedalekou nejvyšší horu NP – Barre des Ecrins (4102m/m) – choďák po ledovci s přespáním nebo výstupem na blízký Mont Pelvoux 3956m/m, opět s přespáním.

V oblasti řádí tyhle vrtulníky – dlouhozobka xyzž

http://www.ho-start.info/wp-content/uploads/2018/09/VID_20180829_184017.mp4

Čtvrtek – s. Eboulement / c. Achtung, big copieur is watching, 300m, 2000m/m, 9 délek, max 6a+. Když jsme šli ve středu prohlídnout nějaké jednodélky, celkem jsem z těch rajbasů dostal strach. Prostě na té stěnové kolmé žule chyběly malé ostré lištičky, které ke svému životu potřebuju a nutno přiznat, že při pohledu na 7a mi docházela představivost (a to by ještě neměla). Proto jsme na seznámení zvolili max 6a+ a k mé radosti se v tom příjemně prošli. Přišlo mi to jako soustava na sebe navazujících stěnek, které se proplétají mezi policema se zeleninou, takže člověk nemá až takový dojem z výšky. Pestré lezení to bylo, v cestě je všechno kromě spár, matroš je to pevný a o nýty člověk zakopává. Jediná krysa číhá v předposlední délce, kdy se v průvodci zapomnělo na zákeřný převisek bez nohou (určitě nebude za 6a+), který jsem s batohem prostě nedal. Slanění je trochu dobrodružné, spousta stromků a polic, pořád hrozí, že se lano někde kousne.

Pátek – Piliers des violetes / c.Voyage en cathiminie, 280m, 6c. 7 délek.  Moc pěkné lezení s větší expozicí. Ubylo zelených polic a přibylo delších kolmých stěn. Nicméně chyty a stupy v klíčových místech zůstaly a tak i ten 6c převis (který se volitelně obcházel zprava za 6a+) byl při správném nalezení překonatelný. Trochu jsem si už i zvykl na ty občasné rajbasky, takže lezení to bylo plynulé s jistotou a převahou.

Sobota – s. Piliers des violetes / c. Ils y passeront tous, (380m – ve spojení s c. Une belle lisse poire v horní třetině), 6b. Cestu jsme si nakoukali v pátek, když ji kousek vlevo od nás lezla francouzská dvojice. Už od pohledu vypadala úžasně. Je to jedna velká stěna, kde člověk jen leze a zírá, co dokáže příroda vymyslet. Kolmá nástupní délka se po chvíli transformuje na rajbásky, které když člověk odšlape přejdou do snového diagonálního traverzu (jeden z nejpěknějších co jsem kdy lezl), který přechází do kolmého stěnového lezení, aby se kruh uzavřel na nakloněných plotnách. Zelenina skoro žádná, když nepočítám slanění, to je ale jiný příběh. Problémy nepřišly, trochu bylo jen třeba hledat stupy v plotnách, ale nic co by průměrný šplhoun nedal. Byla to pověstná třešnička na dortu našeho týdenního popolézání a musím přiznat, že mě Ailefroide oblast nadchla. Příště by stálo za zvážení proběhnout se až na vršek 4102m/m vysokého Barre des Écrins (nejjižnější alpská 4tisícovka), za slušných podmínek zdá se to být dvojdňová procházka na nádherný kopec.

Před opravdovým odjezdem domů jsme ještě popojeli 10min na konec asfaltu k chatě Chalet refuge du Pre de Madame Carle (1874m/m), podívat se na Bílý a Černý ledovec.  Od chaty začínají treky na výše popsané vrcholy.

Zajímavostí bylo, že jsme za celou dobu našeho pobytu nepotkali v kempech nebo horách jediného čecha nebo české auto. Z Ailefroide jsme vyrazili v sobotních 15:00, doma pak přistáli v neděli kolem 18:00. V součtu jsme za týden najeli 3430km, většinu dopředu, minimum pak vzad.

V závěru je třeba vyzdvihnout podpůrný team, který nás nenechal zmrznout, ztratit se, umřít na křeče,… prostě nás, když bylo potřeba, držel nad vodou.

Proč, proč, proč je to tak šíleně daleko???

Konec hlášení v českém jazyce. JB

(photo by JB + PN)

Letní labákové písky – červenec 2018

Byly to moje první velké písky, takže jako děda Lebeda jsem na věc šel s námořnickou rozvahou. Teepeho jsem po střechu nabalil bicyklama, jídlem a vínem, nezapomněl horovýzbrojky, posbíral 3/4 rodiny a jelo se. Spolčili jsme se s Nováčkama a Křístkama (měli přijet i Machové, ale kvůliva Machovo polámané patě to nedopadlo) a místo do Ostrova, který okupoval zbytek Startu, jsme vyrazili na CyriloMetodějský týden (29.6-8.7.2018) do Labáku. Z OV se to dá na Labskou stráň zvládnout za 5,5 hod, což jsme otestovali jak po polské dálnici (rychlé a pohodlné, ale o 100km dále + dálniční poplatek 16 zlatých), tak cestou zpět přes Liberec.

Cílem bylo uspokojit nejen sebe ve vertikálách, ale i přízemní rodinné příslušníky a jak vidno z itineráře dostáli jsme tomu se ctí (Teda alespoň my s Béďou. Nováčci nám kazili průměr, protože bez jednoho dne furt někde viseli). Bydleli jsme jako staří mazákové v chalupě, kterou Nováčci objevili před 100 lety, když je zlý ochranář vyhnal z volné přírody. Místo je to strategické, protože lze pěšmo dojít za cca 15min na Belvedér, pod kterým se rozkládají masivy pravého břehu s lezeckými cestami, kterých je nepočítaně a hravě vyjdou na několik želvích životů. Písek je tu nesrovnatelně pevnější než v Ostrově nebo Tisé, najdou se i nové cesty zajištěné borháky v odstupu stravitelnějším než je tomu u klasických cest. Pod skalama jsme náhodou narazili na Luboše Otta s Lubkou (spali v autě a protože měli nad hlavou výšku tak akorát na průlet mladého netopýra, budou to nejspíše jeskyňáři) + dorazili i Aleš Lichovník se Simonou, tož nás byla větší grupa na večerní povídání. V osobě Luboše nám přibyl výkonný tahoun, který prostoupil parádní cesty, které byly na 2 konci lana zážitkem, ale na prvním bychom je těžce protrpěli (alespoň tedy já).

Jelikož nás sluníčko vyhánělo ze stěn někdy až zbytečně brzy (27C) a večery byly dlouhé, ráno se pak nechtělo té bandě vstávat. To jsem těžce nesl, protože čumákovat 2 hod. do stropu není žádná legrace. Vyráželi jsme pak až po 10té, to už jsem byl po druhé snídani, a do stěny nastupovali před 11tou, kdy na mě šel polední útlum. Prostě logisticky jsme to hrubě nezvládali!

Proto vznáším stížnost a navrhuji, aby se na skupinových oddílových akcích (více než 3 lidé) v době letního času, hromadně vstávalo po probuzení prvního účastníka výpravy s tím, že kdo nebude toto respektovat, bude mu zapovězeno během dne zouvat lezečky. Je to výchovné, nenásilné a jsem přesvědčen, že i účinné.

Jelikož léto za chvíli skončí, netrvám na svolání mimořádné Valné hromady a žádám Radu starších o předložení tohoto návrhu na Valné hromadě pravidelné.

Zpracoval, bez nároku na odměnu, JB.

Itinerář:
  • Seznámení se s oblastí (levý břeh – věž Assiniboin – lezli   Nováčci) + cyklovýlet na vyhlídku Růženka s Křístkama
  • Celodenní procházka úchvatnými německými Schrammsteiny (jakože jsem tam byl už 5x, příště jdu znovu)
  • Lezení na pravém břehu – s.Velká bašta – Kruh za kruhem (VIIIb) + Podivnej pták (VIIIa), s.Malá bašta – Hák za hákem (VIIIb)
  • Lezení na Levém břehu – s.Česko-Sasko – Nedělní pohoda (VII) + Jako Zamlada (VIIIa), s.Baroktní stěna – Barock ‘n’ Roll (VIIIa), holky cyklo do Konigsteinu
  • Procházka Tisskými stěnami + návštěva „Ostrovní“ skupiny
  • Lezení pravý břeh – s.Jižní bašta – Chronos Kairos (VIIIa) + Sraz veteránů (VII), s.Pod Marínou – Tření není (VIIIa)
  • Cestou domů návštěva hradu + kláštera Oybin a blízkých pískovcových věží v Žitavských horách

Sardinka ve vodě – duben/květen 2018

Sardinie v termínu 28.4 – 8.5.2018 vznikla spontánně, nekontrolovaně a neukázněně velkým třeskem na výroční schůzi v lednu, kdy byly objeveny levné letenky do Alghera. Použitím nejnovějších komunikátorů na LTE sítích nejvíce nadržení jedinci ještě na schůzi koupili letadlo a už nebylo cesty zpět. V mezičase do odletu se pak přidávali i méně flexibilní lezouni, kteří se museli poradit se svými managery, až nás bylo na dvě velká družstva ve dvou překrývajících se termínech na asi patero ubytovacích místech, alespoň že v jednom městě. Prostě čeština zněla v 18. týdnu v Santa Maria di Navarese na každém kroku.

Jelikož je Sardinka vyhlášená pro své climbingové terény a stabilní počasí, (ve 4. a 5. měsíci je dlouhodobý průměr v součtu 1,5 dne deště/měsíc) nebáli jsme se ničeho nic. Ani rosničková předpověď týden před odletem tvrdohlavě lpící na mizerném počasí nás nemohla rozhodit. Zkrátím to: trefili jsme se do absolutní poruchy, kdy 3 dny intenzivně pršelo, teplota se loudala někde kolem 10-15C a meluzína se proháněla lanovím jak Niki Lauda monackými ulicemi. Zbývající dny jsme museli citlivě vybírat destinace s nejmenší pravděpodobností deště (teplotu a vítr už jsme neřešili) na což padlo mnoho vína a prodatovaných MB. Paradoxně v OV v té době i komáři chodili pěšky, jak bylo horko. Anomálnímu počasí odpovídá i poměr lezeckých/nelezeckých fotek.

Protože bylo jak bylo, naši lezeckou dovolenou jsme pružně modifikovali na:
  • ultimativní test vybavení = procházka dnem kaňonu Gorropu (4km od parkoviště s převýšením 600m, ve vytrvalém dešti a 10C), kdy ani Gore oblečky neposkytly reklamovanou ochranu a všichni ždímali slipy. Nutno ovšem zmínit, že zážitek to byl převeliký a kaňon samotný, přestože nám bylo dovoleno jej projít jen z části, je naprosto úžasný.
  • tréningový vyprošťovací camp na skalkách v maríně – aneb jak v intenzivním dešti vybrat materiál ze stěny, kterážto klouže jak ten křib zvaný klouzek

  • lekci pro větroplachy, kteří naivně postávající pod skalou v žabkách a v krátkém tričku začínali blednout a balili se do všeho, co jen vzdáleně připomínalo oděv, aby unikli povichru

  • tatranskou slotu ve stěně = kombinace intenzivního větru, slabého deště okořeněného poměrně hustou mlhou, kdy se optická i akustická komunikace stává problematickou

  • intenzivní studium místních i přespolních vinných rév zapracovaných do flašek, sýrů, olivů a všelikých středomořských delikatesů

Taky jsme jednoduše hrošili, četli, kecali, nadávali a modlili se. Ale co. Jsme se všichni v pořádku vrátili, nějaké skalpy také urvali, podpořili místní ekonomiku, takže nakonec nebylo tak zle.

Takticko-technicke údaje B5 groupy:
    • basecamp – ½ patra ve vile v centru Santa Maria di Navarese -17,8 eur/noc
    • Boeing 737-800, Bratislava-Alghero. 2 hod letu, zpáteční 164eur (4 465,-) včetně 20kg spoluzavazada
    • Opel Meriva s inverzníma dveřma – najeto cca 900km. Půjčovné cca 8600Kč s full pojistkou

Rozdělení do družstev (u B5 i funkce):

  • A4.1 + A4.2
    » staří Ondrušovci a Hermani s mladýma – 8 ks
  • B4.1
    » Maruška a Filip Skřivanovití + Zuzka a Michal Kratochvílovci
  • B4.2 (se v 1/2 pobytu proměnila na Bx.x)
    » Honzík a Jana Vahošovi + Milka S. a Jirkou Š. (komplikátoři – jelikož si na lezeckou akci přizvali své přízemní partnery dokonce i s dětma, takže jich bylo nepočítaně)
  • B5
    » Mach – copilot navigátor, mediální expert a sociálně-síťovy interface (největší spáč a bojkotář vegetariánské dovolené!)
    » Novajda – driver závodník, ochutnávač, odpadový selektor+terminátor (nejlépe toleroval omezený přísun masa)
    » JB – kuchař, budič teamu
    » Káča Machová – výletník, svačinář, vítač slunce (šedý masový průměr)
    » Hanka Novajdová – výletník, výchovný poradce pro PN (šedý masový průměr)
Itinerář:
  • 28.4 » Ostrava – Bratislava – Alghero (odl.12:10 – příl.14:15) + transport do Santa Maria di Navarese (cca 3 hod jízdy)
  • 29.4. » příjemné rozlezení v s.Crêuza de Mä + obhlídka věže Pedra Longa
  • 30.4. » Jerzu – ráno „zimní“ sektor u cesty, odpoledne snové lezení v sektoru Isolata de treasure
  • 1.5. » déšť – kaňon Gorropu
  • 2.5. » ráno déšť, odpolední krátký pokus na skalách v přístavu, pak průtrž
  • 3.5. » lom – s. Ichnusa – 2 cesty, pak déšť
  • 4.5. » s. Villagio Gallico – celodenní parádní lezení u Galů
  • 5.5. » věž Pedra Longa – procházková 190ti metrová 7 délka – c.Marinaio di Foresta
  • 6.5. » s. Monte Scoine – silný vítr, gorily v mlze. Odpoledne vyjasnění
  • 7.5. » Jerzu – s. Isolata de treasure. Tak se nám tam 30.4. líbilo, že jsme museli oblast navštívit znovu.
  • 8.5. » Alghero – Bratislava (odl.14:40 – příl.16:40), příjezd do Ostravy ve 21:00

 

pozn.: lezeckých obrázků je méně, protože některé uvízly v Machovo zrcadlovce, kterou jsem mu občas šlohnul, bo mě to s ní moc bavilo, a hlavně jeho zoomovací objektiv s fázovým ostřením nelze s mým chrastítkem srovnávat.
<

Tak asi tak.
JB

První jarní lezení – Dürnstein březen/duben 2018

Na 1. jarní rozlezení – velikonoční volno od 29.3-2.4. jsem byl adoptován k Machům (staří + Honza). Záměr byl takový, že to strávíme v Paklenici, což jsem byl velmi potěšen neb jsem tam před 8 lety brousil jen jako driver, který to očumoval shora. Nicméně příroda rozhodla jinak. Jediné místo na planetě, kde nemělo moc pršet byl Dürnstein a tak nezbylo než to přeplánovat. Na Velký pátek stojíme kolem 13:30 pod horní Civetou a plánujeme první outdoorové metry. Nejsme tu sami, nějaký brňáci, Olomouc, a jiné národnosti obsadili lehčí cesty a tak se s Honzou zahříváme v 7+ převísku. Pěkný, zajímavý, ale na 1. cestu se skřehlýma pazourama celkem záhul. Vybojovali jsme to, ale už se to limitně blížilo přepálenému začátku a tak jsme zbytek dne prošplhali v nižších číslech, aby nám zbyla síla na společenský večer.

Spali jsme v soukromí vedle campu v Rossatz (Gastenhaus Wiedenauer – 26E/hlava/se snídaní) a nebylo to jednoduché, protože majitelem je vinař s parádní terasou a bezvadným zeleným veltlínem, který nás každý večer čekal v ledničce. V podobném duchu proběhly i následující dny kromě toho, že se výrazně více rozfoukalo, chvilkama i sprchlo (klasické aprílové weather) a tak přišly na řadu i kola, brusle a peřina na terase, abychom ty staré organismy trochu pošetřili. Navštívili jsme jen Civetu a Daumling (kvůliva závětří), cílem nebylo se uštvat, ale si užít a to se fajně povedlo. Vrchol přišel jak jinak než při odjezdu, kdy teplota vyšplahala na 17C, přestalo foukat a baby šly do tílek.

Ještě třeba podotknout, že se dostavili i Béďa s přespolním Marošem. Místo, aby jako my, podpořili místní chudé zemědělce, tak spali v transportérovi na druhé straně řeky a protože zpravidla začínali dříve tak mrzli jak sobolí hovna. Mimo krátkého setkání u městské brány na alkoholem prosyceném marhuľovém kompotu jsme se s nima moc nepotkali a to nechci bonzovat, ale to nesportovně zabalili o den dříve s výmluvou, že musí být na Velikonoční pondělí doma.

Ještě drobné zamyšlení. Když tak koukám ty obrázky (po stažení ½ litru bezvadného veltlína z Wachau), co je v tom samotném lezení zbytečně vynaložené energie, kterou jiní vynakládají jen na samotné přežití, tak máme fakt haluz, že žijeme tady a včil (pomíjím volby) a můžeme dělat takové bohapusté ptákoviny.


JB

Velká Fatra – skialpová Krížna – únor 2018

O weekendu 8 týdne 18. roku proběhla skialpová akce vedená Honzou Vahošem a jeho krásnou indiánkou. Nástup byl v pátek ve slovenské obci Turecká v basecampu U Maka (10€/hlava/noc). Sešlo se nás 6 oddílových kusů (2xNováčci, 2xVahoši, Ingrid, já) + jeden přespolní – Čenda Janků – jak Ingrid pravila „nejspíše nějaký začátečník“ neb si zapomněl v OV pásy a museli jsme mu je přibrat. Píšu se s tím záměrně, protože to jistě budou oba číst. Ingrid se bude červenat (a moc dobře si na svá slova, až na ni v budoucnu přijde řada, vzpomene) a Čenda dobře bavit, protože je to dobrý člověk a zkušený skialpinista, který už má to zapomenutí za sebou, zatímco nás ostatní to teprve čeká!!!

Deň prvý vystúpali sme po zjazdovke na vrchol Krížna a následně pokračovali po hřebeni na pivo + polífku do hotelu Kráľova studňa a zpět. Je to dohromady 16km dlouhá, orientačně nenáročná trasa s převýšením lehce pod 1400m s dalekými výhledy. V podstatě pohodová procházka, nebýt toho dne na hřebenu vítr rychlosti 70km/h, kdy nám při -8C a slunečné obloze seriózně omrzala všechna nekrytá místa, oči pod brýlemi slzely, nozdry vypouštěly jakousi čirou tekutinu, prostě člověk by ani psa bez péřovky nevyhnal. Vědět, že bude tak foukat, bych si vzal těžší lyže.

Následující den, kdy teplota klesla k -12C jsme si za slunečného počasí a mírného větru užili grandiózní výstup letní turistickou značkou přes Ramžinou, Úplaz, Malou Krížnou na hřeben a přes vrchol Krížna sjezdovkama zpět do Turecké (15Km/1200m převýšení). Tato trasa je v zimě uzavřená, jelikož vede pod velkými lavinozními svahy. Za zvýšené lavinovky by to byla kardinální pitomost se do této oblasti vydat, ale podmínky toho dne byly příznivé. Viděli jsme pěkné odtrhy a procházeli přes „vyčištěná“ lavinová koryta. Z historických pramenů jen poznámka – v únoru r. 1924 se utrhla nad touto turistickou cestou impozantní lavina, která zasypala část obce Rybó a vzala 18 životů, čímž se stala nejtragičtější lavinou na Slovensku.

Závěrem: zážitek to byl převeliký. Další dva dny, které mi prodloužily život. Díky Honzo!!

(teploty a vítr byly odečteny ze záznamů měřící stanice Krížna pro 24-25.2.2018).

Skialpová Kubínka – únor 2018

Byla by to jen parádní skialpová procházka, kdyby se v sobotu 18.2.18 nestalo několik dalších podivuhodností a numerických krás, které ten den vyzdvihly nad ostatní a přišlo mi tak podstatné jej zaznamenat.

Vstávám ve 4:00, bojuju s tím jako čert, protože jsem prospal jen 4,5 hod. Nakonec mě probouzí zvědavost – pročítám report od Milice a koukám obrázky ze „Zamky“. V 5:10 jsem mezi prvníma na seřadišti před ostravským kulturákem a nakládám se do jediného přistaveného autobusu. Všichni přítomní, přestože mě neznají, jsou velmi milí, pomáhají mi s naložením lyží a tašky. Říkám si, to jsou ti vodaři ale hodní lidé …. Čekám, čekám a Nováčci furt nikde. Mohlo být tak kolem 5:40, když už se nastartovalo. Volám kdeže jsou a přichází ledová sprcha. Sraz je až v 6:15 (moje chyba). Vlítnu na řidiče zda jezdí pro vodovody a že prý néééééééé. Tož zastavuji odjezd, vypíná se motor a jdeme přeskládat ½ kufru, abychom se prokopali k mým lyžičkám… Byli to borci. Pořád byli usměvaví, nic nebyl problém, přestože je jeden trouba zpozdil asi o 10 minut. Tak tak, že jsem neskončil v Nízkých Tatrách.

V 6:20 už sedím ve správném busu a uháníme s Nováčkama na Kubínskou Holi. V buse přichází 2. a 3. podivuhodnost (víceméně zázrak) – hokejový tým poráží Kanadu, což se nestalo už 20 let + Ledecká vyhrává zlatou v SuperG na olympiádě, což se nikdy, a to jako že nikdy, nikomu nepovedlo (1. numerická krása je samotné datum toho dne). Po třech hodinách vystupujeme za parádního počasí pod sjezdovkou na Holi. Cílem je vrchol naplánovaný Petrem po neznačeném hřebenu s tím, že se tím lesem prostě nějak probijem. Asi 20 min. šlapeme širokou traverzovovkou, kterou jinak brázdí běžkaři, až uhýbáme doprava na úzkou neznačenou cestu, která nás vede na dlouhý hřeben. Jakousi náhodou se po chvíli objevuje stará, v mapách už neuvedená, modrá značka, která nám pomáhá prostoupit jinak místy ostrým stoupáním, místy hustým lesem. Přestože sněhu v úrovni traverzové cesty nebylo v lese nejvíce, po lehkém nastoupání se to významně zlepšilo, až ho bylo tolik, že pochopitelně nemohlo zbýt na Beskydy. Pro milovníky lesního skialpu s občasnými výhledy je tento výstup hotovým rájem. Asi v ½ hřebenu jsme narazili na 4. unikum – mrtvý cedulník s místopisným označením Kĺúč a neuvěřitelnou výškou 1144m/m. Jak jsem tak stoupal a fotil, podařila se 5. podivuhodnost, totiž vyfotit ducha. Při samofotce alias selfííí se mi v úrovni prsou podařilo zachytit zeleného bubáka, jehož existenci dosud nikdo fundovaně nevysvětlil. Další (6.) podivuhodností pak byl cedulník Minčol (1392m/m), který je přesně o 100 let mladší než Kolumbovo objevení Ameriky :-).

Po cca 2,5 hod. procházkového tempa stojíme na vrcholu. Mimo toho, že zde končí lanovka a panuje běžný komerční mumraj, Slováci zde zbudovali i fotbalový totem, za který by se nemuseli stydět ani v Brasílii (7. podivuhodnost). Bohužel zjevně ještě nebyla sezóna, protože jsme nezaznamenali ani jednoho fanouška, který by se klaněl, okopával nebo jinak oslavoval tento nafukovací krám. Jinak výhledy z vrcholu jsou impozantní a být Země zakřivená obráceně, jistě bychom ten den viděli nejen obojí Tatry, Roháče, Velkou a Malou Fatru,… ale třeba i Štramberk!! Jelikož foukalo a mráz kousal do prstů, moc jsme se nezdržovali a mazali po sjezdovce dolů. Je to 676m výškových (8. numerická krása) a nutno podotknout, že to byla nejméně zajímavá část výletu (i když velmi přínosná neb jsem dospěl k závěru, že po 4 sezónách je nejvyšší čas přestat šetřit a nechat nabrousit hrany).

Dole jsme měli ještě 2,5hod. času, tak jsme s Petrem (separátně, protože bez polévky by to Petr nedal) ještě nazuli pásy a vyběhli po sjezdovce těch cca 2900 délkových metrů v rámci kondiční přípravy, abychom se měli, až se léto zeptá cos dělal v zimě, na co vymluvit.

V 15:30 se nakládáme, když pozoruju další 9. podivuhodnost, totiž VIP RZ našeho busu – 7T0 0707. Nevěřícně na to koukám. Cítím, jak se mi prudce buší srdce a zvedá se sebevědomí. Slavím, a abych dohnal energetickou ztrátu toho dne, kdy jsem se ještě jako pouhý plebejec živil jen mandlema, láduju do sebe chleba s parmezánem a zapíjím zázvorovým čajem. Cesta zpět už je bez významnějších anomálií mimo poslední 10. rarity, totiž zjištění, že Hanka dokáže spát s nohama v úhlu 90 stupňů nad hlavou a lze ji tak taxonomicky zařadit mezi netopýry. V 19:00 jsme v Ostravě, unavení, ale spokojení.

Tento report věnuji Milici, která mě v sobotu ráno nakopla k největšímu výkonu toho dne, totiž vylézt z postele!!! 🙂 🙂

JB

Slovensko – Belá – říjen 2017

Byla to trenýrková předpověď, která nás v neděli 15.10.2017 zlákala do slovenských skal. Vybrali jsme námi doposud neprozkoumanou vápencovou oblast nad obcí Belá (kousek před Terchovou). Mám k tomu místu úzký osobní vztah neb jsem tam jako malý s rodiči jezdil pravidelně na letní dovolenou a aniž bych to tenkrát tušil, začala zde má lezecká kariéra. Pamatuju, jak jsme s bráchou, (to nám mohlo být tak 12 možná i méně) šplhali na centrální sektor přímo – taková nějaká 2 až 3 sólo odhaduji, protože se nám to nechtělo obcházet. Když jsem to v neděli koukal, tak bych se nejraději vyliskal, protože udělat chybu, tak už nejsme. No, ale k současnosti. Sešlo se nás 9 starťáků + 1 pes a všichni jsme si to parádně užili. Lezlo se bez trika a i tak jsme měli chvilkama problém to uchladit. Jinak oblast sestává ze 4 sektorů (nad sebou umístěných samostatných skalních útvarů) s cestami obtížností od 4 výše, přičemž si více zalezou borci, kteří šplhají od 6 výše (což však neznamená, že by se tam borci lezoucí nižší obtížnosti nudili). Přestože to není mladá oblast, což dokladují staré rezavé kruhy, došlo v posledních letech k jejímu znovuoživení, očištění nových sektorů, a vzniklo mnoho nových dobře odjištěných cest. Osobní dojem z oblasti mám velmi pozitivní. Moc mě to tam bavilo, krajinově je to velkolepé, což dokazují i obrázky.

Rabštejn + Súlov – září/říjen 2017

Když už jsme nemohli vařit v Kuchyni, jako zbytek oddílu, vydali jsme se s Hollmanama alespoň na jednodenní Rabštejn.  A bylo fajně!!!  Jako staří mazáci začali jsme v hospodě, kde jsme nabrali sílu a ½ dne pak poctivě tahali. Bo bylo pohlednicové počasí, podařily se i nějaké obrázky. Na made by smartphone nedopadly špatně a je třeba se pochlubit, jak nám to slušelo. No a jak jsme byli v ráži, neodolali jsme a další den proběhli Súlov. Protože se jistě najdou tací, kteří pro samé lezení Súlov ještě neprošli, tak to sem prsknu, ať mají důvod se zamyslet. Pochodový Súlov na podzim fakt stojí za zvážení!!

Sicílie – San Vito lo Capo – duben 2017

Omlouvám se za rozsah, ale nejsem bohužel vybaven schopností jasně a stručně sdělit co jsem zažil. Zato mám výbornou schopnost to rychle zapomenout, takže dříve než k tomu dojde, zneužívám webu abych to uložil a mohl se k tomu vrátit až na mě přijde deprese nebo důchod. Skutečně to sobecky píšu jen kvůli sobě, takže v klidu text přeskočte o nic podstatného nepřijdete.

Byly to ceny letenek,  které rozhodly, že lezeckou sezónu 2017 zahájíme na Sicílii. O termínu se taky nediskutovalo, spojíme Velký pátek a  Velikonoce s dvěma víkendama  a to by v tom byl čert, abychom se od 7 – 17.4.2017 slušně nerozlezli.  Za nějakých 4444,- (i s 15kg báglem) se dá za 2,5 hod z Krakowa doplachtit do Trapani. Další 1,5 hod vzala cesta rentovaným Peugeotem 308 na severozápadní pobřeží do vyhlášené lezecké oblasti kolem městečka San Vito lo Capo.

Objednávání letenek se úplně nepovedlo, a taky ne všichni mohli odstartovat v ideálním termínu, a tak jsme se roztříštili do tří skupin, jejichž průnik nastal až v samotné cílové destinaci.

Groupa A (5ks) – Nováčci, Maši, Běnek
Groupa B (2ks) – Vahalíci
Groupa C (4ks) – Maruška + Filip, Milka + Fráňa

Groupa A, jak slibovali na bookingu, spala ve vile Dracena blízko městečka Castelluzo s výhledem na moře, na památku, na hory, do zahrady,  na nebe + byl v ceně uvítací sandwich na prostorné terase, prostě je to dokonalé místo. Našla to Hanka a je jí třeba za to poplácat (měl být i župan, ale ten jsem nenašel a byl z toho zklamaný, protože ho nemám ani doma). Pod palcem to má nadmíru sympatická rodina z Palerma vedená Fionou, Fabianou nebo Felicií (zúčastnění pochopí).  Vycházelo to na 20E na hlavu a den, přičemž PN vzal na Fi/Fa/Fe  kontakt, takže kdo zatouží na Sicílii nejen lézt, ale i spát, může toho využít.

Navštívili jsme několikero lezeckých oblastí a ve všech je, překvapivě, materiálem k lezení celistvá sedimentární hornina vzniklá nahromaděním skořápek a ulit měkkýšů (prostě je to vápenec). Je různě barevný, členitý, hladký, drsný jak struhadlo, do kopce i z kopce prostě každý si tam najde k lezení to své. O cesty jsme se dělili s hnízdícíma rackama, za chyty se daly místy použít opuncie, no a vzdálenosti mezi jištěníma to je pohádka. Pošplhali jsme i nějaké vícedélky, takže spokojenost veliká. Trochu mě mrzí, že jsme pro ty skalky neviděli památky, ale je to další důvod se tam vrátit.  Poctivě jsme tahali mimo jednoho restovacího dne, kdy nás zlákala nedaleká rezervace Zingaro – taková velká zahrada s všelikou květenou co je ve středomoří k vidění a super plážkama. Chytli jsme stabilní počasí, kdy se teplota šplhala ve stínu ke 23C a na slunci jsme se k odpolednímu už celkem slušně připékali. Byli i tací co se v moři koupali, i tací kteří vybaveni přirozeným odporem k vodě bez problémů odolali. Ostatně vše dopoví obrázky.

Ještě subjektivní postřehy k vícedélkám, kdyby se chtěl někdo vydat, ať ví zda to vůbec stojí za to a do čeho jde.
1. c.Pinelsa - s.Cattedrale nel Deserto (100m 6a/6a+/6a+/6a) - lezla celá Groupa A ve dvou družstvech (PN + holky, JB + Mach). Pěkná, suchá nezákeřná cesta, kde i hodnocení sedí. Není tahavá, převisu jsem nenašel, ale je to hodně v kolmici - kdo se umí postavit výrazně pošetří ruce. 3. úsek je okořeněný krásným traversem a následným pěkným výšvihem. Všichni hodnotili jako fajny zážitek, za sebe bych si ji hned dal znova.
2. c.Cous Cous Fest - s.Cattedrale nel Deserto - není na fotkách - (75m 5c/6b/6a+) - parádní, příjemná cesta na zakončení dne, když už je člověk rozlezený, ale ještě může chodit. Ten 6b úsek je přepoctivá slovenská 7ma (po nějakém předchozím 6c už jsem byl fakt rád, že jej tahal Petr)
3. c.Parole al Vento - s.Monte Monaco Parete Nord (150m 6a+/6a+/6b+c/6a+/6b+) - rozporuplná cesta - od prvního kroku jsem furt cítil, jak mi pod rukama ta hora ujíždí (mimo posledního úseku, který byl za odměnu). Do jisté míry to demonstruje i fakt, že jsem první úsek 6a+ 35m lezl 23min. Nebyl to sice zrovna přejištěný úsek, ale dá se tam v případě potřeby založit vlastní. No a vygradovalo to pod tím velkým převisem 6b+/c, kdy už můj maglajzník dostával vyloženě na prdel. Cituji Petra po dolezení, který to krátce a výstižně shrnul „Tam jsem byl úplně smutný“. Poslední úsek 6b+ mi pak přišel jako příjemná procházka velkým koutem a netřeba se jej bát.
Jinak sektor Catedrale + věž Monaco spolu sousedí, celý den je tam stín a až úplně k večeru se to nasvětlí. Tak se stalo, že jsme tam ve větru klepali kosu zabaleni ve dvou mikinách a šustkách, zatímco dole v San Vitu se banda koupala (bližší podrobnosti u Hanky N 🙂

Všechny situace a postavy v elaborátu jsou reálné a jejich podobnost s dosud žijícími osobami není čistě náhodná. To však nezakládá právo na jakékoliv reklamace!!!

Konec hlášení
JB