Archiv autora: Jiří Běnek

Paprskové běžky 2024 proběhly!

Bez nějakého velkého psaní jen uvedu, že jsme vyhmátli nejlepší letošní podmínky. Ranní teplota -11C, přes den spalující slunko, bez mraků a příjemných -5-3C po oba víkendové dny.

Stopy předpisově upravené, sněhu habakuk, (stejně jako lidí) ale paprskové stopy jsou dlouhé, takže se to nebyla žádná trága.

Na chalupě u Honzy se nás nakonec sešlo 9 lyžníků, přičemž jsme ještě ve stopě náhodou potkali na opušťáku Filipa s Maruškou a v neděli doběhl z Ovčárny i Honza Ondruš, takže účast lze označit za slušnou.

Jednou větou – byl to neskutečně vydařený víkend.

(fotky se otevírají korektně jen v PC/NTB. Galerie Envira, kterou využíváme ve free verzi, otevírání obrázků v mobilu/tabletu podporuje omezeně 🙁 )

Fotka roku 2023…….včetně vyhodnocení

Jména výherců:

  • 1 – Pepa Kretek – fotka č.30
  • 2 – Miro Kysela – fotka č.11
  • 3 – Jiří Běnek – fotka č.29
  • 4 – Béďa Křístek – fotka č.48

Kdo by chtěl nahlédnout hlouběji do střev, tak níže je odkaz na excelové tabulky, o které se postaral excelový mág  Peťa Čenžák:

https://www.ho-start.info/wp-content/uploads/2024/01/Fotka-roku_2023_vysledky-a-tisk.xlsx

——————————————————————————————————————————————————————————–

Hola lezouni!!!    Je tady baterie fotek, které je třeba prohlédnout a ohodnotit 🙂

Číslo fotky se zobrazí dole po jejím rozkliknutí. Jak psal Pavlos, neposílejte hodnocení mailem, ale nově vyplňte Google formulář. Odkaz pošlu do oddílového WhatsApp, příp. do mailu (aby nám to nehodnotil kdejaký hejhula). Je to jednodušší jak pro vás, tak hlavně pro finální vyhodnocení.

Ještě bych chtěl zmínit nepsané pravidlo, totiž že hodnotitel, který je zároveň soutěžícím nemůže bodovat fotky, které do soutěže přihlásil.

Prohlížet to v mobilu/tabletu není nejlepší nápad. Využíváme neplacenou verzi galerie Envira, která nepodporuje načítání na celý display 🙁

Labák, aneb jak pravila Hanka, důstojná náhrada za Dolomity – červenec 2023

Dlouho jsme se na ty Dolomity chystali, ale počasí ve čtvrtek rozhodlo, že se jediným horským střediskem se slušným počasím  v 1. prázdninovém týdnu stane Labák a tak jsme se přizpůsobili. Je to místo ikonické. Pro kombinované páry lezců/nelezců je to super oblast – hodnotné lezení na každém kroku + na kola a turistiku je tam toho hromada moc (máme prošlapanou hlavně německou část, kdo by chtěl tipy tak se obraťte).
Mimo jiné jsme byli zvědaví i na to, jak to vypadá po požáru, který se tam vloni rozhořel zrovna když jsme přijeli – pro dokreslení jsem vložil i pár obrázků z té doby.

Závěrem – dopadlo to jak nejlépe mohlo. Někteří hodně viseli, jiní to více kombinovali s turistikou a koly, večery naštěstí nebyly dlouhé a rána tak byla celkem v pohodě. Lidských ani materiálních ztrát tentokrát nebylo.

Děkuji všem za exkluzivní dovolenou.
JB, vlastní rukou v českém jazyce.

(fotky se otevírají korektně jen v PC/NTB. Galerie Envira, kterou využíváme ve free verzi, otevírání obrázků v mobilu/tabletu podporuje omezeně 🙁 )

2x Vtáčník (upgrade) – květen + červen 2023

Bylo to megadobré. Bych se s tím nepsal, ale jsem z toho tak nadšený + obrázky vyšly celkem dobře, že to sem prsknu, ať máte co závidět (a že jsme psali o volném místě v autě). Dokonce jsme se ani neuvařili jak jsem se obával + jsme potkali vítkovického Tondu s Míšou, kteří nám vyradili pěkné kousky a společně jsme strávili prima večer.

Doplnění: pro velký úspěch v květnu jsme ještě v červnu vypravili další expedici, tentokrát v pracovních dnech. No a to byla teprve pecka – celou horu jsme měli jenom pro sebe, až jsme ani neuměli vybrat do čeho se pustit dříve.  Ještěže existuje únava, jinak bychom si ani neužili podvečerní družbu a doplnění tekutin.

Jinak Vtáčníkové lezení mě pohltilo. Neklouže to, něco přejištěné, něco odvážné (dá se hodně založit vlastní), dlooouhé jedno i vícedélky. Cesty pro práskače i pohodáře, stupnice typicky slovensky tvrdá,  štandy precizní, prostředí kouzelné. Dokonce zazněly chvalospěvy jako slovenský Labák, apod. Ty 2,45 hod v autě a 30min. přístupu po horu je bohatě vyváženo množstvím cest (stále vznikají nové), které jsou bezva přípravou na seriózní horské lezení (akorát kamzíci tuna chýbajů, no na oplátku nie sú vylůčené medvedě 🙂 ).

Pravidla hry, našel bratr, zde:

Click to access hradokguide_3_2021.pdf

(fotky se otevírají korektně jen v PC/NTB. Galerie Envira, kterou využíváme ve free verzi, otevírání obrázků v mobilu/tabletu podporuje omezeně 🙁 )

Další pohádkové skialpy na Žiarské – březen/23

Byla to flash akce – jen a pouze kvůliva dokonalé předpovědi, pozitivní lavinovce a volných postelích na Žiarské chatě vydali jsme se v 9. týdnu na tři dny do hory. Dopadlo to pozitivně. Každá jedna cesta nahoru i dolů hladila duši, tužila tělo a udělala z nás tak pro budoucnost lepší lidi. Nepouštěli jsme se do žádných velkých akcí, každý den našlapali a sklouzali něco přes 1000 výškových metrů a přestože byly podmínky i na náročnější sjezdy z Barance a Smreku, nenechali jsme se zlomit a pojali to spíše turisticky.

Jistou kaňkou na kráse výletu bylo podražení postele ze 17 euro/noc bez snídaně před rokem na letošních 40euro/noc včetně snídaně. Pro úplnost za pivo se chce 2,5 – 3,5euro /0,5l, parkování vyjde 5 euro/noc.

Nebudu v textu opakovat co jsem tady psal před rokem, kdy jsme Žiarskou dolinu prošlapali v podobných podmínkách s bratrem a nechám to na obrázky.

Nehledě na cenu, budou-li podobné podmínky, umím se tam letos vydat klidně ještě jednou.

JB, vlastní rukou v českém jazyce.

(fotky se otevírají korektně jen v PC/NTB. Galerie Envira, kterou využíváme ve free verzi, otevírání obrázků v mobilu/tabletu podporuje omezeně 🙁 )

podzimní Paklenica / Velebit (opět) bez lana – říjen/listopad 2022

Jelikož mě zase všichni nechali ve štychu, nezbylo mi než podzimní Paklenici a okolí pouze horizontálně prošmatlat. Ale mi to fakt nevadilo, protože v tak neskutečně probarveném ráji dokážu jenom chodit a koukat,….  aniž by se mi potily ruce. Prostě, byl to velmi vydařený (43) týden, kterým jsme si s ženou prodloužili léto i život. Pro inspiraci ostatním sem prsknu nějaké info a obrázky z našich výletů k/do/na:

    • Aniča Kuk – značenou a částečně lanem zajištěnou kozí stezkou kolem Veliki Čuk jsme vyšplhali na vrchol a vrátili se v mapě značenou ofiko trasou

    • kaňon Malé Paklenice, přičemž jsme se vrátili úžasnou náhorní plošinou přes Jukiči-Lekine nijve (řeka byla úplně vyschlá, jinak by to byl sekec a možná i mazec)

    • Bojin kuk – nadpozemská, delší, procházka pohádkovou krajinou, kořeněná lehkou ferratkou, která  významně zkrátí cestu na vrchol. Cestou zpět z vrcholu se to vyplatí obejít, protože je to velmi, velmi krajinově významné, krásné a vůbec…

    • Tulove Grede – za málo peněz hodně muziky – autem člověk přistane 1,5 hod od vrcholu a samotný výstup je už jen za odměnu (stejnou cestou zpět)

JB, vlastní rukou v českém jazyce 🙂

(fotky se otevírají korektně jen v PC/NTB. Galerie Envira, kterou využíváme ve free verzi, otevírání obrázků v mobilu/tabletu podporuje omezeně 🙁 )

PRACHOV – V NOVÉM BASECAMPU „U MACHŮ“ – SRPEN 2022

Tak se to blbě sešlo, že mě pohotovost nepustila do francouzského Ailefroide, ale náhoda tomu chtěla a mě pod svá křídla na týden vzali Machové. Protáhli mě Prachovem + jsme to prokládali kololovýletama (Jizerky + Český ráj) a bylo to dost dobré! Jelikož bych si některé cesty v budoucnu rád zopakoval a ne všechno si budu pamatovat, prsknu sem nějaké obrázky, info o možném dojištění + subjektivní postřehy prostého skalkaře, které jsem u lezených cest nasbíral, což může být inspirací i pro někoho dalšího.

Jak všichni víme, český písek to je koktejl kulatých chytů, dobrodružství a strachu. V mládí mě písky jenom drobně olízly, neumím se tam hodnotně zajistit a v podstatě tam nemám co dělat. Jediné, co mě drželo nad vodou, byla skutečnost, že mi brácha nadělil k půlstoletí kompletní sadu ufounů. A ti mě zachránili. Přestože i s ufounama bylo třeba cesty pečlivě plánovat, tak už bylo snašší přesvědčit hlavu a nastoupit. Jak jsem neměl rád spáry, tak mi nyní každá jedna dělala velkou radost, protože ufouni je milujou. Díky těmto mašinkám jsem si v Prachově za ten týden přivykl až tak, že nad stresem začala pomalu převažovat radost a začal jsem více vnímat tu krásu kolem sebe (to, že pocity z lezení na písku jsou mnohem intenzivnější než na sportovkách se rozumí samo sebou). Prachov, jak ho nazval Mach spíše Prachůvek, jsem znal jen jako šlapka a byl pro mě krásným, ale jen dalším skalním městem v řadě. Po tom týdnu mi vlezl pod kůži a mám ho rád úplně jinak. Už je to kámoš (i když pořád ho vnímám se stejným respektem) 🙂 .

Děkuji Machům za parádní týden. Zázemí dobré, počasí dobré, kolo dobré, povídací večery dobré…, jen to dřevo by příště už mohli mít složené 😊.

JB, vlastní rukou v českém jazyce (kdo najdete nějakou nepřesnost, chybu, tak se ozvěte, opravím).

 

Pozn.:

  • Nobelovů cenu tomu človekovi, který vynalezl a vyrábí ufouny.
  • Maši mají na letišti v Jičíně kamaráda. Kdyby někdo zatoužil vidět Český ráj z výšky větší než malé, tak přikládám motivační obrázky z Machova letu.
  • Pokud by se někdo chystal na písky, klidně se ozvěte, ufouni potřebují také trénovat.
  • Photo by Mach, JB, Kača

xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx

Pondělí

  • Kočičí Jehla – Východní cesta V – pěkná rozlezová cesta, zákeřnosti nemaje.

  • Rektorka – Čihulový sokolíky VIIc – 1. kruh je v cca 10m za poměrně těžkým traverzovým krokem (pro mě klíčové místo v cca 8,5m), který bych bez jištění nedělal (šahlo 8m). Samotné sokolíky už mi přišly v pohodě, jištění ve spáře dobrýma ufounama.

  • Prachovská Jehla – Jihovýchodní cesta VII – dlouhý traverz doprava lehkým terénem až do kouta lze slušně dojistit, ovšem za cenu většího tření. Mezi věžemi rajbasový dolez k 1. kruhu, který už jsem nemohl utáhnout. U kruhu dobrání spolulezce. Stěna nad kruhem (lze dojistit) a překulení doleva za hranu + par temp nahoru už v pohodě.

(fotky se otevírají korektně jen v PC/NTB. Galerie Envira, kterou využíváme ve free verzi, otevírání obrázků v mobilu/tabletu podporuje omezeně 🙁 )

Úterý

  • Mnich – Čtyřkruhová varianta VII (fakt moc pěkná cesta, klíčové spáry lze dobře jistit ufounama).

  • Čertova věž – Západní cesta VIIb (poměrně dost těžká, oblá procházka od spodu až do 2/3. Hůře odjistitelná k 1.kruhu, pod 2. taky zapeklitost. Široká ukloněná dolezová spára už v pohodě).

  • Čertova věž – Severní cesta VIIc na druhém. Pěkná, pro nás skalkaře stravitelná stěnovka (dobré voštiny, občas spárky), prakticky nelze dojistit. Pády pod 2.kruhem nekompromisně až na zem (cesta sebevrahů).

Středa + neděle – kolo Jizerky, Český ráj zdola i shora

Čtvrtek – Hromová Rokle (liduprostá oblast)

  • Hromský masiv – Samá rados ze života VII – příjemná, procházková dobře odjistitelná cesta bez krys

  • Hromský masiv – Přefiknutej magor VIIIB – na druhém. Mach vylezl Holka magor a bylo to v přímé linii, tak jsem neodolal. V klíčovém místě drobné voštiny a dvě drobné svislé spárky + mizerné nohy. Po zvednutí nepříjemná, osolená, velká oblina, pak teprve 1.kruh cesty Holka magor a dále touto cestou. Do 1. kruhu nelze dojistit.

  • Hromský masiv – Wardenclyfee VII – klíčovým místem je překonání 1. kruhem zajištěného převisu takovým vhloubením, jde to. Celou cestu lze dobře dojistit.

Pátek

  • Obelisk – Východní stěna VII – krásné, dlouhé stěnové lezení převážně po dobrých kyzech, které lze výborně použít k dojištění mezi kruhy

  • Sluneční věž – Jihovýchodní hrana VII – do 1. kruhu strašidelná cesta = 1. kruh velmi vysoko s omezenou možností dojištení (ufouni s potenciálem pádu na police. Cca 1,5m pod 1. kruhem jsou mizerné 2cm hodinky, přičemž dolez ke kruhu mi nepřišel úplně snadný). Další postup nad 1. kruhem už veselejší, poměrně technické lezení s hromadou hledání ukrytých bočáků, delší odlezy, ale těžší místa jsou u kruhů. Věž je v místě, které je zapovězeno běžným šlapkám, takže je zde příjemné ticho.

Sobota

    • Krakonoš – Poniklecka bába VII – krásný pilíř, který lze dobře dojistit uzlama a ufounama – mě ta cesta hodně bavila (až na to, že 30m za zadkem má člověk vyhlídku plnou lidí)

    • Prachovská jehla – Jižní cesta VIIc – na poměry Prachova až přejištěná cesta. K 1. novému kruhu lze dobře dojistit, 2. kruh nepochopitelné 2m blízko v lehkém terénu, 3. v akceptovatelné vzdálenosti. Zajímavý výlez pod vrcholem = přes bočáky a dlouhé rozporové nohy, cca 3m nad kruhem

    • Velký kapucín – Jižní cesta VII – pod 1. kruhem bydlí divoké včely!!!!! Hromada diagonalnich sokolíků, celou cestu lze výborně dojistit. Nezákeřná cesta, která dělá radost od země až nahoru.

Metodický Rábl – květen 2022

Nějakou dobu zpátky se podařilo přes Maroše Beláně dohodnout s ČHS metodický dýchánek, který se s úspěchem zrealizoval minulou sobotu. Protože na víkend se plánovalo ochlazení, realisti nastoupili ke stroji už v pátek ráno, aby si užili i teplejšího lezení. I stalo se jak předpovídali – v pátek večer jsem tak tak stihl doběhnout z hospody do stanu když dorazila slušná buřňa s vydatným povichrem. Teplota šla dolů a to vydrželo celou sobotu, kdy stále intenzivně dofoukávalo, ale na tu metodiku nám to nevadilo vůbec nic a alespoň nám to pěkně vysušilo horu.

Byly nás dvě skupiny po cca 12 lidech a jak jsem odposlouchal, tak to všichni hodnotili nadmíru pozitivně. Za mě, třebaže mám v sobě obě Schubertovy knížky o bezpečnosti v horách, bych poznamenal, že mě Marošovo vysvětlování, následná diskuze a  praktické vyzkoušení dost posunulo a hodnotím to jako velmi přínosné. Jak a proč to či ono ne/dělat, resp. dělat lépe, člověk z knížky úplně dobře nevstřebá, je třeba si to vyzkoušet. Podobně to kvitovali lidi ze skupiny vedené Jirkou Vogelem. Většina výletníků vydržela do neděle, a protože se tato počasově taky celkem povedla, měli jsme ruce vytahané dostatečně a míra saturace tak dosáhla naplnění.

Následuje něco málo fotek z celého víkendu, kde je bohužel těch metodických pomálu, protože bylo třeba vnímat, ukládat do mozkovny, uzlovat, vyprośťovat ….. a na dokumentaristiku nezbývala mentální kapacita – prostě se na to pozapomnělo (nemluvě o 2. skupině, kde se na to vykašlali úplně 🙁 )

Závěrem ještě poděkování Jirkovi a Marošovi. Bylo to dost hodně dobré, 3x vám hurá chlapci – hurá, hurá, hurá!!!

Jak jsme objevili Žiarskou dolinu – březen 2022

(pro inspiraci všem, kterým byl zatajen skialpový ráj).

Tak dlouho jsem to odkládal, až cena letenky stoupla ze dne na den 3x a bylo jasné, že jarní lezení ve Španělsku je fuč.  Ale co, na ½ března je netradičně teplo a tak vylovím ze sklepa kolo a budu se v nejhorším placatit okolo baráku.

O víkendu se situace vyjasňuje. Morecast zvěstuje pro Česko-Slovensko nekonečné slunko na celý 12. týden. Co s tím? Nabízejí se běžky na Paprsku nebo …. Žiarská. Volám na horskou – podmínky jsou na jarní lyžování ideální, akorát je dost teplo, tak je doporučeno plánovat kvůliva lavinám dřívější návraty.

Je rozhodnuto. Využívám zarezervované dovolené a s bráchou vyrážíme v úterý 7:00 směr Roháče. Cesta jde dobře a v 11:00 už ukrajujeme na lyžích první metry z 5ti km přístupové cesty na chatu. Plně naložená krysa řeže do zad, slunko do nás nemilosrdně smaží, ale za 1,20 hod jsme na chatě. Je brzo a tak lehce zrehabilitujeme, přebalíme a mažeme na povinnou procházku do Žiarského sedla. S poloprázdnými batohy, čerstvými chmelovými ionty v těle a okolními výhledy to jde samo. Za necelé 2 hodiny, s hromadou přestávek na focení, už „sedlíme“.  Nad náma se tyčí Plačlivé (2125m/m). Máme čas, tak to ještě protáhneme ať vidíme dále a více si užijeme i sjezdu. Po necelých 4 hodinách přistáváme zpět na chalupě spokojení jak nažrané želvy.

(fotky se otevírají korektně jen v PC/NTB. Galerie Envira, kterou využíváme ve free verzi, otevírání obrázků v mobilu/tabletu podporuje omezeně 🙁 )

Středa – budíček v 7:00, snídaně, opětovná postel a v 9:30 už stojíme v lyžích. Míříme si to na Hrubou Kopu (2166m/m). Jdeme cestou přes planinu Veľké Závraty na Lúčne sedlo (kdo by se vydal po našich GPS stopách, tak určitě zvolte ve spodní pasáži jinou trasu – traverz nad potokem je velmi nebezpečný a kdyby tam někdo ráno, když je to namrzlé podklouzl, tak se jistojistě nenávratně zrakví). V sedle jsme v 11:15 úplně sami, na vrcholu pak 11:45.  Výhledy jsou grandiózní, nefouká, koukáme Vysoké i Nízké Tatry. Je nejteplejší den (předpověď 11C na Žiarské chatě) a není kam spěchat tak si po sjezdu ještě vyšlápneme polonazí do Smutného sedla a pěšky na vrchol Nohavica. Sjezd je v horní pasáži prudší, ale ze sedla už je to v pohodě, zvláštěpak v podmínkách roztopené sněhové kaše.  V chalupě přistáváme kolem třetí hodiny, usedáme na vyhřátou terasu, opalujeme xichty a doplňujeme vypocené vitamíny.

Čtvrtek – budíček v 6:30, snídaně, opětovná postel a v 10:20 stojíme v lyžích. Máme namířeno na Príslop (2142m/m). Je to kopec přímo nad naší chalupou a slunko na něj svítí už v době, kdy člověk ješte leží v posteli. Celou noc foukalo, je teplo, ve vzduchu podivný opar a už u chalupy je to kaše. Ve spodní partii volíme vlastní trasu vpravo od Šarafiového vodopádu – poměrně hodně prudkou klikatici nejdříve nízkým lesem, dále po širokých pláních. Každý krok je těžce vybojovaný, spodní noha každou chvilku ujede i s 10cm nacucaného sněhu a výšku tak nabírám pomalu, přestože funím jak Žlababa. Abych to vůbec vylezl přepínám na himalájský mód – 20 kroků a vydýchat. Nemám z toho dobrý pocit, sklon svahu je dostatečně lavinózní, pod námi je jen tráva a nedaleké odtrhy dávají tušit, že tady to jezdí. Utěšuju se tím, že je relativně brzo a jsme tady sami. Na vršku jsme okolo 13té hodiny i s „obědovou“ pauzou v závětří někde ve 3/4nách kopce. Za mě je to jednoznačně nejlepší rozhledový vrchol, který jsme navštívili – nabízí úplný přehled přes celou Žiarskou dolinu. Dá se odsud dojít do nedalekého Baníkovského sedla, ale bez maček se nám na ten ostrý hřeben nechtělo. Sjezd volíme směrem na Jaloveckou kopu a dolů jakoby po letní zelené turistické trase. Být prašan tak je to ráj, ale i v té kaši, ve které jsme to jeli my, to byl zážitek. Ve 14:00 jsme na chatě a nezbývá než se pohodit na terasu a doplnit B vitamín.

Pátek – jedeme domů. Budíček v 6:30, snídaně, přebalujeme a v 9:30 stojíme v lyžích. Míříme si to přes Žiarské sedlo na Smrek (2074m/m), kde máme nakoukaný pěkný sjezdový žlab. Když se tam dohrabeme (bydlí tam kamzíci), zjišťujeme mizerné sněhové podmínky. Ani se nepokoušíme to přeprat a volíme variantu brod. V podstatě jen kvůliva sjezdu si znovu vyšlápneme Plačlivé, kde jsme kolem 12:30. Máme spoustu času a tak svištíme dolů takovým dlouhým traverzem pod Nohavicou abychom se moc nevzdálili od úpatí hory a mohli ještě vystoupat na Tri Kopy (2133m/m).  Využijeme toho, že se tu ráno přehnalo stádo skialp závodníků (2. etapa závodu Bokami Západných Tatier) a vyšlapali nám ostrý žlab mezi 2. a 3. kopou. S lyžema na zádech to vyfuníme (být to zmrzelé tak bez maček a cepínů si ani neškrtneme) a přes hřeben projdeme nad Majdanový žlab. V sedle na luxusních terasách, které pro závoďáky vykutali pořadatelé, dlouze vychutnáváme žiarský vzduch a heřmánkový čaj. Zbývá sešklhat široký Majdanový žlab a užít si nekonečný sjezd k chatě. Tam se hbitě přebalíme a na lyžích jsme za 20min. u auta.

Kurňa, přestože na těch kůžích nechodím úplně krátce, takové povedené skialpy jsem ještě nezažil. Žiarská dolina je velká hračkárna, kde si vybere každý. Z chaty je to všude relativně kousek, možností výstupů je mnoho, rozhledy přepěkné, sjezdy parádní. Přestože je to vyhlášená destinace, byli jsme tam s bratrem oba prvně a užili jsme si to neskutečně + nám ještě zůstaly některé kopce napříště.

Takticko technická data: Ubytování Žiarská chata – 17,5E osoba/noc v samostatném pokoji (včetně 3 minutové sprchy na den), pivo – 3E, snídaně – 6E (není podmínkou), parkování – 4E/den.

Konec hlášení v českém jazyce, JB.