Archiv autora: Jiří Běnek

Petříkovské Běžky (Paprsek) – leden/únor 2020

Tradiční Paprskovo – Petříkovské běžky proběhly!

Běžet jsme začali ve slavný odchodový den kdy to Angláni definitivně zabalili – tj. 31.1.20 a skončili v neděli,  kdy už bylo po všem. Akce se zúčastnili 3 oddíločlenové a můj přespolní syn, což lze bez nadsázky označit za bídu bídoucí. Vůbec to nechápu, protože kdo to myslí s lezením vážně měl by využít každou příležitost a potrápit srdce, ramenní pletence a zbytek organismu což Paprsek zpravidla zajistí měrou vrchovatou.

Fakt je, že předpověď slibovala nadlimitní theploty a konve vody, ale jsme se nedali zastrašit a dobře udělali. Na to jaká je to letos sněhobída, jsem byl příjemně překvapen kolik je na Paprsku sněhu a naběhané km (28 + 29 + 14 – nastoupáno v součtu 1504m) svědčí o tom, že se to dalo. Ty slibované konve přišly jen v noci na neděli a tak nás ráno čekalo zajímavé  ledobruslení  z Petříkova na Císařskou boudu, dále už sněžilo. Pěkně jsme si užili i větr, který nás chtěl v pá + so uletět, ale občas to zachraňovalo slunko přestože na xichto spálení to nebylo. Jedlo, spalo, pilo a povídalo se na Polárce od Honzy z Č.Třebové, který je strašně dobrý člověk a mám to tam rád.

Konec hlášení v českém jazyce.

JB, ráno před šichtou.

Podzimní Maratón 2019, časově relokovaný do ledna 2020

Lezecký maratón – 4. ročník

Řádný podzimní termín (2019) byl odvolán, protože se na stěně  pořád něco kutilo. Zdálo se, že všichni se na akci připravovali a tak byl termín přeložen na 25. leden 2020, když už bez maratonu nemohl nikdo žít.

Datum se blížilo, Stěna začala zuřivě stavět nové cesty a matka příroda postavila svoje překážky – tu zákeřný útok bacilů, tam operace různých končetin…

Sestavy dvojic se měnily průběžně ještě i před závodem. Klidně můžeme pochválit všechny pravidelné účastníky za kuráž, protože věděli, co je čeká a nové účastníky, protože nevěděli, do čeho jdou. Byli i tací, kteří kromě taktiky výstupů promysleli i svoje kostýmy jako Iva s Katkou. Povoleného dopingu bylo dost, napečené buchty, krabice želatinových medvídků, magnezium v prášku (v nouzi nejvyšší). Ale tím největším povzbuzením byla určitě dobrá nálada, aspoň já to tak vidím…

Čas jsme nevnímali, život si plynul podle našich pravidel. Kromě nás Starťáků přilákal Maraton také „přespolní“. Přihlásilo se 7 dvojic, včetně dvojice z Polska. A kdo nebyl úplně spokojen s umístěním nebo taktikou, kterou zvolil, má šanci už na podzim při dalším, regulérním 5. ročníku Maratonu 2020.

Milica

Vtesnať atmosféru a rozmery horského lezenia do sveta umelých chytov bolo myšlienkou v poradí už štvrtého ročníku lezeckého maratónu.

Dnešný svet bývá často založený na princípoch výkonu, čísel, obtiažností a hodnotení.

Lezecký maratón má v sebe krásnu vlastnosť. Aj napriek tomu, že v lezeckom maratóne máme každoročne víťazov, nikdy nemáme porazených. Je tomu tak preto, lebo víťazí každý sám nad sebou.

Dovolím si na záver pridať myšlienku fenomenálneho horolezca zo starých čias ” kedy sa viac liezlo a menej kecalo”. Lezec veľkých stien Radan Kuchař povedal: “Hodnota horolezeckého výkonu, by se měla měřit mírou radosti, kterou nám přinese.” Ďakujeme, že vám maratón prináša radosť a prajeme vám, abyste svojou radosťou merali i hodnotu svojich horolezeckých výstupov.

Zdar a silu. Karol + Petřík

(s laskavým svolením Petra Č. vložil JB aby byli uspokojeni i ti, kteří odmítají FS alias knihu xichtů)

výsledková-listina.pdf

 

podzimní LEONIDIO – říjen 2019

Pro letošní prodloužení léta bylo vylosováno Leonidio.  Popisovat oblast nemá smysl. Kdo neviděl, neuvěří, kdo viděl, nezapomene. Výletu se zúčastnili 4 nejlepší plánovači, totiž ti, kterým ještě zbyla dovolená = oba Nováčci, Milka Tzambika a JB.  Spaní v soukromí v Poulitře za 10 eurochechtáků/hlava/noc jsme v ½ pobytu museli vyměnit za jiné, když se do přízemí nastěhovala skvadra polských nájezdníků, kteří křepčíce do brzkého rána nedovolili nám zrelaxovat unavené organismy. Pomohli jsme si o dvě ulice vzdáleným Katarina ubytkem za 12,5 eurokorun, kde kromě božského ticha majitelé poskytují i dokonalou pánev, ½ komárů, zahrádku s živým kořením a společenský stůl pro noční večery rámovaný olivovníkem.

Přestože termín 19. – 30.10.2019 nevypadá hrozivě, 25C ve stínu a 100C na slunku (v celém průběhu) nám dovolilo šplhat jen stinné sektory. Protože zbytek lezeckého lidstva lokalizovaný v Leonidiu to měl podobně, bylo v některých sektorech poměrně našlapáno. I proto jsme podnikli odvážný (a naivní) pokus v centrální hoře nad Leonidiem – s. Douvari, ale po třetí cestě jsme konstatovali, že tolik utrpení si nezasloužíme, takticky jsme ustoupili do vyhřátého moře a další experimenty zanechali jiným pionýrům.

Od našeho posledního pobytu vrtači významně pokročili, bylo proto rozhodnuto zakoupit nový návod ke hře. Nelze jinak než velebit kvalitu s jakou je tento sestaven a tak se plánování stalo Novajdovi večerním koníčkem. Jelikož stinných sektorů je omezený výběr a lehčích cest je tam nějak méně, neměl to jednoduché!  Je to ale starý vlk a svěřený mu úkol ustál bez ztráty reputace. Odnesly to jen lehce holky, které bych vyhlásil za největší práskače akce protože se dostávaly na/nad své lezecké maximum častěji než by si asi přály, zatímco my s Petrem jsme to lezli s rozumem, prostě tak abychom se neuštvali. Na netu jsem objevil i dva nové sektory, které nejsou v pořízeném průvodci. Kvůliva koupání jsme se třepali 1,5hod/64km na s. Balogeri (vyboltovaný před 5 měsíci) spadající pod oblast Kyparisi. Odměnou nám byla osobní pláž karibského typu v modifikaci limestone bez palem a parádní neskutečně ostrý sektor, o který jsme se dělili jen s jednou anglickou dvojkou.

Z Itineráře je patrno, že jsme furt někde viseli – poměr cena/výkon/výlet tak byla opravdu vysoká.  Jelikož se po mě kromě vaření a lezení nic jiného nechtělo, hodnotím tuto vycházku jako velmi vydařenou. Cestovní kancelář HP se opět vytáhla, příště jedu znovu.

JB v.r. , v českém jazyce s diakritikou

Pozn. Kdo se dočetl až sem, zaslouží si i obrázky pod finanční rozvahou – v mobilu / tabletu je to nějaké polámané a obr. se zobrazí až po kliknutí do bílého pole. Údělem stinných sektorů je fakt, že z nich vycházejí barevně mizerné obrázky a ani zde tomu není jinak.

ITINERÁŘ:
  • So – přílet do Athen 14:20, Poulithra ubytování 20:30, včetně velkého nákupu
  • Ne – s. Sala, 15min za s.Twin caves. Těžký Rakosyllektis, lehčí Demena Heria.
  • Po – s. King of thrones. Těžká Tsoutsouni + lehčí cesty vpravo od ní.
  • Út – s. Sabaton, olivové terasy. Krásná White death, pěkná diagonální Welcome morgentau – PN nástup přes olivovník,
  • St – s. Skiadnikadniko – pěšky cca 25 min od auta (v horách nedaleko kláštěra Elona), ukloněné plotny, lehčí lezení
  • Čt – s. Balogeri, 1,5 hod cesta. Nádherná pláž, ½ roku starý sektor 5 min od moře, žiletkové lezení – zážitek
  • Pá – s. u kláštera Saint Nikolas, JeMenFous – hodně těžké 6c+, c. Kifinas – semi-tradic- 5c+6b 50m – koutové lezení, 7m odlezy, bez dojištění byla kravina do toho nalízat a byl jsem hodně rád, že jsme oba zdraví dole
  • So – s. Douvari, 3 cesty, šílené vedro, pak koupání
  • Ne – s. Kapsala, v centrální části dlouhatánské lehké 40m 6ačka, pravá část těžší 7a-c, na konci pak lehčí prošplhané 6a-c
  • Po – s. Mars, sektor našlapaný k prasknutí. Parádní tři cesty vlevo od krápníků (40m 6c+ Supernova) + jedna krápníková (Sinter symphony), pak přesun na nedaleký s. Jupiter – hromada těžkých cest 6c a výše, ale zdá se, že velmi pěkných. My – těžší dvoudélka 6a+ 40m – Astir
  • Út – s. Sabaton, tři poslední cesty na konci sektoru vpravo, odjezd do Athén, poslední noc v městě Markopoulos, 5 min od půjčovny
  • St – Athény, odlet v 9:30 do Krakova – 13:30 příjezd do Ostravy

    FINANČNÍ ROZVAHA:
  • Letenky + 4x20kg spoluzavazadla – 14000,-
  • Půjčovné vozu – Centauro 10min. od letiště s odvozem bez problémů. Osobní Peugeot se spoustou místa s full pojištěním – 4260,-
  • Ubytování Poulitra Beach, 6 nocí – 6120,- / Ubytování Katarina, 5 nocí – 5100,- / Ubytování Markopoulos, 1 noc – 1394,-
  • Dálnice Řecko – 484,- / Dálnice Polsko – 250,- (v Řecku najeto – 854km) / Benzín celkem – 2236,- / Parkovné na letišti – 860,-
  • Jídlo – 7600,-
  • 11 nocí — Suma – 42304/4 = 10 576 na hlavu. Slunce a dobrá nálada zdarma.
  • Podzimní skalky – Sekaniny + Salamandra – září 2019

    Podzimní lezení, jako obvykle Petrem Čenžákem skvěle zorganizované, proběhlo o víkendu 38 týdne. Kousek za Prievidzou, blízko pradávného Vtáčníka, místní borci zušlechťují přírodu pro lezecký národ a daří se jim to na velmi vysoké úrovni.  Výsledkem jsou nejen skvěle zajištěné cesty v obtížnostech od procházek až po vážné linie, ale je třeba vyzdvihnout i infrastrukturu. Orientační cedule k sektorům, vyčištěné nástupové/dopadové plochy, zajištěné stezky,… musely dát strašně práce. Celé to cizelují slušní průvodci na web stránkách , …..,,  prostě děcka, mi se tam líbilo úplně fšechno. Navštívil jsem sektory Sekaniny, Salamandra no a zdaleka jsem nevyčerpal zdejší potenciál. Ve stěnách od 20 do 40m  je nasekáno ještě tolik linií, které bych si rád vyběhnul, že tuto oblast ukládám do mozkovny s přívlastkem NAVŠTÍVIT ZNOVU. Jedinou zákeřností je vzdálenost od baráku, za 3 dny jsme najezdili 440km, takže na otočku to néni. Materiálem ke šplhání je příjemný andezit, který v porovnání s mnohde oklouzaným vápencem parádně drží. Rosničky věštily slunečno a jsem doufal, že hora bude příjemně nahřátá, jelikož tento šutr má schopnost dobře akumulovat teplo, ale všechno bylo jinak.  Na Salamandře nám slunce odešlo odhadem kolem 12té za kopec aniž by přes ty stromy něco ohřálo, takže jsme svá těla (ještě v letním režimu) zahřívali jak se dalo a Béďovo čopice rozhodně nebyla jen módním doplňkem. Zde vsuvka – jsou tací, kteří běží jen v jednom režimu – zimním, takže Kapušák nebo Adam chrochtali blahem,  zatímco my ostatní se balili do péřovek. Na Sekaninách to bylo lepší.  Utekli jsme k věži, co na ni vede cesta Hrana Vtáčnika (mimochodem velmi povedená), kde se slunko prodralo skrz vegetaci a dalo se tam slušně přežít. Hlášení z bunkru bylo negativní – zima jak ve Finsku, prostě je to letní sektor.

    Jak tak zpětně hodnotím ubytování, jsem rád, že Petrovi nevyšla ta zamýšlená chata Smrečina přímo pod skalama. Kemp Pacho nám mimo komfortního zázemí ve srubech nabídl i tolik potřebné slunko, kterým jsme odpoledne vyhřívali vychlazené organismy, což by v lese ukrytá Smrečina neposkytla. Navíc je to v doletové vzdálenosti od Prievidze a tím i blízko Bojnice, což pro nelezce nabízí slušný program na 2 dny.  Děcka měla také větší prostor na lumpárny (a dospěláci kolibu hned u postele) a tak si myslím, že všichni museli být nad míru spokojeni.

    Závěrem: Petr to přichystal ještě v pracovní době. Včil, když je na rentě, bude mít každý jeho den o 9 hodin více! Pokud se to znásobí 251 (pracovních dnů v r. 2020) = 2259 hod = bude mít o 94 dnů delší rok z čehož vyplývá, že se máme na co těšit 😊.

    Na úplný konec ještě pronikavý křik malého Vaška O., který mi letěl kolem ucha a úplně mě položil – “mamíí, mamíí, INGRÍÍÍÍD!!”

    JB, vlastní rukou.

    Celoroční soutěž – průběžné výsledky září 2019 (včetně)

    Vyzývám zúčastněné, aby se zamysleli a dodali své výstupy za chybějící měsíce – blíží se finále. Průběžné výsledky (při zohlednění věkového handicapu) vypadají následovně:

    • 1 – Marťa Kobelová / Petr Mareš
    • 2 – Milice Čenžáková / Jiří Běnek
    • 3 – Kača Macháčková / Petr Čenžák

    Detaily najdete níže v přiložených tabulkách po rozbalení celého příspěvku.

    Celoroční soutěž_detailně_září

    Celoroční soutěž_průběžné výsledky_září

    ARCO – ferratový výlet – červenec 2019

    Dlouho jsem se s tím přemýšlel, zda to sem napsat. Protože ferraty mají s lezením podobný vercajk, směr pohybu, výletu se zúčastnila část členstva a konalo se to v Arcu, tak padlo rozhodnutí to sem prsknout. Třeba to bude inspirací pro čistokrevné lezouny, kteří by chtěli své blízké nelezouny protáhnout vertikálama, aniž by je přespříliš trápili samotným visem za nehty.

    Lago di Garda – Arco bylo záložní variantou za Dolomity, kde se dalo podle předpovědi, tak akorát koupat. Přestože to od Dolomit není vzdušně daleko, je to unikátní destinace, která se podnebím spíše blíží tomu přímořskému a významně se liší od vnitrozemí. Mimo lezení, dají se tu provozovat v podstatě všechny outdoorové sporty, vyjma lyžování, a tak je to vhodné místo i pro kombinované páry lezeček a nelezců př. lezců a nelezeček.

    Takticko-technické údaje:

    Termín 13-21.7.2019, cesta 960km – 13 hod. Výletníci: rodiny Milkovic, Vahošovic, Běnkovic, jarOmírové + Radka. Spaní – klidný camp Arco s parádním 50m baseinem (v ceně) nedaleko starého centra – 13,9e/stanové místo (vlezou se 2 rodiny) + 10,7e/hlava/noc.

    Via Ferrata Fausto Susatti – vyhlídková celodenní procházka z městečka Biacesa (400 m/m) s paradními výhledy na jezero, město Riva de Garda a okolní kopce. Technicky nenáročná, první vyvrcholení nastane na vrcholu Cima Capi (909 m/m), druhé pak na Cima Rocca (1090 m/m). Kolenáři ocení na sestupu hůlky.

    Následující dopoledne pršelo tak jsme si pospali a druhou polovinu dne věnovali poznávání okolí – prošli jsme si neskutečnou vesnici Borgo Medievale di Canale, pošplhali nedokončenou ferrátu u vesnice Ballino, oběhli Lago di Tenno a podívali se do citrónového města.

    Via Ferrata Ernesto Che Guevara – náročná odtučňovací procházka na vrchol Monte Casale (1632 m/m).  Je to stráášně dlouhé s převýšením 1200m. Technické problémy nejsou, zajištění i postupové body zaslouží nejvyšší uznání. Pokud si to chcete opravdu užít, pak doporučuju nastoupit, jako my, kolem 7:30 v opravdu pěkný den, kdy se teplota vyšplhá k 32C.  Celé je to pořád na slunci, takže se navíc vlečete jako velbloudi s hromadou vody, bez které tam vyschnete a už vás nikdo nikdy neuvidí. Sestup je také výživný, kdo má blbá kolena a neumí chodit pozpátku jako rak, bude bědovat.

    Via Ferrata  Rio Sallagoni – průchod úžasnou soutěskou, bez stoupání, bez spalujícího slunce, bez náročných pasáží = jen samá pozitiva. Je to takový canyoning ovšem bez plácání se ve studené a mokré vodě s dvěmi lanovými mosty. S tím jak je tam pořád vlhko, neveselo a truchlivo, je to úplně jiný svět – rostou tam jiná kvítka, žijou tam jiní hmyzáci a obratlovcové. Přestože to nebylo dlouhé, silně doporučuji, moc se mi tam líbilo.

    Via Ferrata Sentiero Contrabbandieri – Massimo Torti –  procházka traverzovou nad jezerem Garda vysekanou stezkou. Technicky náročnější úseky jsou zajištěné lanem/lankem (místy dost mizerným – rozpleteným) a to byla jediná místa, kde jsem se psychicky uvolnil. Jinak jsem se furt bál, že někdo sletí na nejištěných pasážích, protože chyby se tam netolerují a jsou fatální. Po trase jsou nýty a dá se jistit vlastním lanem, ale je to dlouhé a zdaleka ne všechno jsme v 11 lidech jistili, protože jinak bychom tam strávili 2 dny. Pro lezce, kteří jsou zvyklí pohybovat se na hraně je to v pohodě, běžný turista tam nemá co dělat. Celkem se divím, že to nezavřou i s ohledem na frekventovanou cestu pod ferratou, která je ohrožena padajícím kamením.

    Via Ferrata Colodri – hned nad kempem Arco, krátká spíše zahřívací nebo dochlazovací procházka. Víc nevím, nešel jsem. Místo toho jsme si s Vahalíkama užívali ½ dne seriózního lezení po skle v nejbližším možném sektoru u města Nago.

    Na závěr bych celou akci zhodnotil jako velmi povedenou taškařici o jejíž průběh a úspěch se lvím podílem zasloužil Omír a patří mu za to poděkování. Přestože jsem na ferraty před časem zanevřel (kvůliva návalů sebevrahů, kteří svým počínáním ohrožují nejen sebe), musím je rehabilitovat – má to něco do sebe (když se tam nemotaji ti chujopletové).  Napřesrok by stálo za zvážení udělat ty Dolomity, které letos nevyšly. Co vy na to?

    Letní sedmihorské písky – větší ohlénutí, červenec 2019

    Letošní letní Sedmihorské písky (29.6 – 7.7.19) dopadly sqěle. Byla to grandiózní akce a to bez přehánění!  Počet hlav kulminoval kolem čísla 75, teplotní rozpětí v průběhu týdne kolísalo ve 14:30 od 36 – 21C, přičemž nespadla ani kapka dešťa. Ředitelem akce byl Pavlos a třeba přiznat, že vše tikalo jak švýcaráky. Basecamp byl založen ve Svatoňovicích (ne těch Kružberských, ale Karlovických), kdy usedlost s přilehlou loukou, poskytla všem pavoukům, i jejich uzemněným partnerům a děckám dokonalé zázemí. Chyběl jen profesionální kuchař, nosiči a děckohlídači, ale to se dá do příště odladit. Není důležité kolik se toho vylezlo, vypilo, najezdilo na kolech, našlapalo nebo naběhalo okolo pingpongového stolu, to podstatné je, že jsme byli spolu a týden si náležitě užili.

    Protože néni prdel zkoordinovat akci pro takovou smečku, jistě i za ostatní skládám Pavlosovi (a těm kdo mu s tím pomáhali) poklonu a posílám díkec za parádní dovolenou.

    Více netřeba psát, obrazové fragmenty níže to odvyprávějí.

    Pozn.: sypu si popel na hlavu protože na to kolik nás tam bylo mám jen obrázky jedné z několika  podmnožin do kterých jsme se rozdělili. Příště budu snad úspěšnější.

    JB, vlastní rukou v českém jazyce, font Arial.

    Jarní Paklenica – duben 2019

    Ve středu 17.4.19 vyrážíme po šichtě na prodloužené Velikonoce směr Velká Paklenica. Abychom se neuštvali, cestou přespáváme v chorvatské Krapině (hostel Poslon – snadný sjezd z dálnice za stravitelných 10 euro).

    V cílovišti, privátním „nafukovacím“ domku, je objednaných 13 postelí. Zajistil Novajda a přestože jsme se všichni z fotek trochu báli jak velký holobyt že to bude, nakonec se z toho vyklubalo stravitelné ubytování. Cena 10 euro/hlava/noc byla velmi pozitivní a na to, že nezavíraly dveře, vypínače stejně jako vodovodní baterie byly zapojeny obráceně, na stěně chyběly obrazy a v koupelně bydlel šváb jsme si rychle zvykli 🙂 . Perličkou byla legračně přednastavené klimatizace, která se nám snažila každé ráno v 8:10 vytopit pokoj na 30C. Velitelství, u Nováčků a Machů, vypadalo úplně jinak (chyběly jen perské koberce). Jasně tím bylo definováno a presentováno, kde bydlí honorace a kde přežívá prostý lid. Zde zastavení. Pakliže by se někomu zdálo, že výše jmenovaná honorace jsou padouchové padouchovatí je to jen zdání a fikce. Pěkně se s náma o svůj příbytek dělili, i více než tři prstičky nám ohřát nechali (i když tak hodnotnému článku by nějaký ten padouch jistě prospěl, aby mělo dobro nad čím vítězit).

    Jako obvykle jsme se sjížděli postupně podle toho, jak byl kdo hodný a kdy ho zlý kapitalista pustil ze šroubárny. Tak se stalo, že plného stavu jsme dosáhli až v pátek odpoledne = 3+1 Nováčci, 2 Machové, Belas, Běnek, Nimra, 2 Váhalíci, Ingrid, Helmut. Odjezd byl také rozfázovaný a tak chalupu předávali až v pátek 26.4.19 Vahoši.

    5-ti denní vstup do soutěsky sežral 120 kuňáků, ale využili jsme jej zcela neb už ve čtvrtek odpoledne jsme někteří brousili první jarní metry. V následujících dnech jsme to tak různě kombinovali s vícedélkama, podle toho jak měl kdo otlačené nohopalce a utahané drápky. Černého Petra si vytáhl Mach, který si z domoviny dovezl takového bacila, že svým hřmotným kašlem trumfnul i potok, který činí akustickou komunikaci mezi lezci v soutěsce velmi problematickou. Lidí bylo v soutěsce jak psů před masnou, parkál plný až tak, že jsme chodili z chalupy pěšky, o cesty byla chvílemi rvačka a na hlavní soutěskové štráse to vypadalo jak na hale když odnese střechu. V té souvislosti mě stále překvapovalo, že ten vápenec není adekvátně oklouzaný, asi to tam chodí někdo po nocích frézovat. Ve vyšších partiích byla hora tak ostrá, že reálně hrozilo pořezání tlapek, při případném pádu v korýtkách i salámování celého těla.

    Hlavním lezeckým partnerem mi byla Ingrid, proti které, ač se snažím sebevíc, nenacházím sebemenší výtku. Pěkně se na mě ve stěně usmívala (viz. fotosérie v červené mikině), vůbec neremcala a jako veverka všechno za mnou vyšplhala, batoh s vodou nosila, v noci nechrápala ani jinak nešramotila a už vůbec neřempelila. Ráno těsně po probuzení působila přirozeně lidsky a nešel z ní ani trochu strach. Když si představím, že má i jiné (nepoznané) přednosti, nelze než konstatovat, že si Honza uměl vybrat (pokud nebyl vybrán) a že má doma supr žábu! Přes 6a+ jsme s Ingrid nešli, pro mě to byla hranice, kterou jsem byl schopen ještě přelézt s jakousi rezervou a lezení si užít. 3 měsíce lezecké pauzy byly znát, nicméně i při zohlednění tohoto mi posazení obtížnostní stupnice v Paklenici přijde poměrně dost přísné.

    Počasí od čt-po se velmi vydařilo, pak jsme to předčasně zabalili, neb se přihnal klimatický moribundus. Společných fotek není mnoho, protože jsme se každý den tak různě rozprchli a navíc, já nabuzen po té dlouhé lezecké pauze to dohnat, úplně zapomínal dokumentovat.

    Finální hodnocení je takové, že akce to byla ve všech směrech velmi povedená a 930km vzdálená Paklenica i přes našlapanost stojí za další návštěvu.

    .

    Lezené cesty, které ve mně zanechaly stopu:

    * soutěska u parkoviště za potokem – Kuk od Skradelin – Andi &Max (40m, 5c,5c) – s Káčou a Ingrid – parádní rozcvičkové lezení přes velká vápencová křídla v dolní části, v horní k prvnímu štandu pak trochu nepříjemný rajbasový traverz. Z potoka šel takový kravál, že jsme nebyli schopni se domluvit a dali jen jednu délku.

    * soutěska u parkoviště za potokem – Kuk od Skradelin – Franz Hohensinn (60m, 5b, 6a+) – s Káčou a Ingrid – velmi podobné a pěkné lezení v první délce jako v Andi &Max (jak by také ne, když jsou vedle sebe). V druhé délce se to zvedne do opravdové kolmice, chyty se zmenší a ubyde jich, ale při troše hledání a správném kličkování to není v klíčovém místě tak velká hrůza a plně to odpovídá 6a+ „paklenické“ stupnice.

    * Aniča Kuk – s.Stup – c.Pero (120m, 6a+, 5b, 5b, 5b) – s Ingrid – pěkná nezákeřná vzdušná linie, která v horní partii navazuje na Karabore. Příjemná dlouhá procházka, v dolní partii trochu rajbasová, pak už jsou tam jen samá pozitiva a sociální jistoty. Největší krysa mě nakonec čekala ve 3tí délce. Holub, který bydlel v jednom velkém výklenku z něj vystartoval až když jsem tam sáhnul no a to jsem skoro vypadnul ze stěny, jak jsem se leknul.

    * soutěska u parkoviště za potokem – Kuk od Skradelin – Ča je od Draga je od Draga (130m, 5a, 5b, 5b,6b+) – zeleninová procházka s Ingrid na které jsme složili maturitu z trpělivosti, když před náma lezla nesmírně pomalá česká dvojka. Netuším, kde ta cesta nabrala dvě hvězdičky, snad jen ta předposlední délka stála za zmínku. Dobrá byla přilba, kterou jsem snáze prorážel salátové partie. Poslední délku jsme s ohledem na spalující slunéčko ani nezkoušeli a traverzem doleva po velké polici utekli k sestupovému pochodu.

    * soutěska u parkoviště za potokem – Kuk od Skradelin – Dreaming the lost friends (100m, 6a,5c,6a+,5c,5a) – lezl jsem ve trojici s Nováčkama a hodnotím jako velkolepý zážitek. Třetí délka trochu tahala za ruce, přičemž zajímavý byl hlavně výlez přes hranu skrz ostrá korýtka, kde nestačila prostá hovězí síla, ale bylo třeba technických finesů neb ubylo chytů a muselo se ustát na nejistých rozporových nohách.

    JB, vlastní rukou v českém jazyce, bez použití podpůrných prostředků

    Petříkovské běžky – březen 2019

    Tradiční petříkovské běžky proběhly o víkendu 10 týdne, těsně před příchodem orkánu Eberhard, který pocuchal Jeseníky až tak, že byla 2 dny zavřená hlavní cesta mezi Bruntálem a Opavou, nemluvě o méněcenných spojkách. Největší ocenění zaslouží Hanka. Jednak vyjednala u Honzy ubytování a druhak to odjela s pazourou v sádře a ostruhama na špilkách. Úměrně přicházejícímu povichru bylo tak nějak přiměřeně hnusně, až na to Mach složil kantátu, ve které je vše a netřeba nic dodávat:

    Šinu si to Pralinkou, rychlostí pra malinkou.
    Vjeter fajny, mokre vločky, v brylach zamlžene čočky.
    Ingrid ta to vyhrala, když se na nas tralala.
    Těším se do Paklenice, tam snad bude slunce více.“

    Velká Fatra – skialpová Revúca – únor 2019

    Stejně jako před rokem se Honza Vahalík opřel do přípravy skialpové akce a uvařil nám v 7mém týdnu procházkový víkend na Velké Fatře. Nevím, jak to ten člověk dělá, když to objednává ¼ roku dopředu, ale zase mu vyšlo počasí. Nehledě na únor bylo až tak, že nebýt sjezdů, stačilo by nám po celou dobu krátkorukávové triko, jaké byl pařák. Stejně tak dohlednost, kdy i necvičené oko hmatalo až Lysou horu (83,66km – vzdušně), myslím mluví za vše. Základnou nám byla chata Monika ve Vyšnej Revúci. Za nějakých 12 slovenských eurokorun/noc poskytla dokonalé zázemí a to včetně koulečníkového stolu a skleniček na víno!  V porovnání s minulým rokem, kdy nás bylo 7, sešlo se nás nyní víc jak 2x více a to ještě některé bacil bacil a zůstali doma. Půjde-li to takto dále, brzy dojdou Honzovi běžné ubytovací kapacity a bude muset pronajímat tělocvičny.

    Jelikož ne všichni mohli zdrhnout ze šichty už ve čtvrtek, roztříštili jsme se do několika skupin, jejichž průnik nastal v pátek večer. Tak se stalo, že někteří v součtu vyplazili z údolí na hřeben 3x (tzv. Supermani), menší půlka (i když taková půlka fakticky neexistuje) 2x (tzv. Pohodáři), no a nechci bonzovat, ale našli se i tací, kteří si raději strhávali puchýře z prvního výšlapu a prezentovali pak útrpně zdravému jádru rozedrané nohy, jen aby nemuseli znova do lyžáků (tzv. Žabaři).

    V sobotu ráno byl dodržen plánovaný odchod v 9:00. Pěškom pod kopec z chalupy cca 10min po cestě na začátek žluté tur. značky (715m/m) vedoucí na vrchol Ploská (1532m/m) a dále na Chatu pod Borišovom (1275m/m).  Druhá skupina to vzala nějakou zkratkou, takže dorazili ½ hodiny po nás. Kdo nebyl, tak Borišovská chata je interiérově moc pěkná a kdyby tam v době naší návštěvy i vyvětrali, dal bych jí 5 hvězdiček. Takhle jsme někteří to zasloužené pivo vychutnali venku, což by byl zážitek převeliký, pokud by tam pejskaři sbírali výměšky svých dvounápravových kamarádů. Takhle to byl jen zážitek veliký s jistým rizikem při volném pohybu. Z údolí na chatu to vzalo 7,5 km délkových,  850m výškových a 240m sjezdových.  Cesta zpět byla tatáž v obráceném gardu s tím, že nám to fajně natálo, takže jsme si těch 850m výškových (reálně 5,6km dlouhý sjezd) dost užili.

    Sobotní večer proběhl standardně nad vínem a všelikými destiláty ovšem počestně a bez nějakých extravagancí. Dokonce došlo i na lehké tance, ale bez významnějších figur.