Archiv autora: Jiří Běnek

podzimní Paklenica / Velebit (opět) bez lana – říjen/listopad 2022

Jelikož mě zase všichni nechali ve štychu, nezbylo mi než podzimní Paklenici a okolí pouze horizontálně prošmatlat. Ale mi to fakt nevadilo, protože v tak neskutečně probarveném ráji dokážu jenom chodit a koukat,….  aniž by se mi potily ruce. Prostě, byl to velmi vydařený (43) týden, kterým jsme si s ženou prodloužili léto i život. Pro inspiraci ostatním sem prsknu nějaké info a obrázky z našich výletů k/do/na:

    • Aniča Kuk – značenou a částečně lanem zajištěnou kozí stezkou kolem Veliki Čuk jsme vyšplhali na vrchol a vrátili se v mapě značenou ofiko trasou

    • kaňon Malé Paklenice, přičemž jsme se vrátili úžasnou náhorní plošinou přes Jukiči-Lekine nijve (řeka byla úplně vyschlá, jinak by to byl sekec a možná i mazec)

    • Bojin kuk – nadpozemská, delší, procházka pohádkovou krajinou, kořeněná lehkou ferratkou, která  významně zkrátí cestu na vrchol. Cestou zpět z vrcholu se to vyplatí obejít, protože je to velmi, velmi krajinově významné, krásné a vůbec…

    • Tulove Grede – za málo peněz hodně muziky – autem člověk přistane 1,5 hod od vrcholu a samotný výstup je už jen za odměnu (stejnou cestou zpět)

JB, vlastní rukou v českém jazyce 🙂

(fotky se otevírají korektně jen v PC/NTB. Galerie Envira, kterou využíváme ve free verzi, otevírání obrázků v mobilu/tabletu podporuje omezeně 🙁 )

PRACHOV – V NOVÉM BASECAMPU „U MACHŮ“ – SRPEN 2022

Tak se to blbě sešlo, že mě pohotovost nepustila do francouzského Ailefroide, ale náhoda tomu chtěla a mě pod svá křídla na týden vzali Machové. Protáhli mě Prachovem + jsme to prokládali kololovýletama (Jizerky + Český ráj) a bylo to dost dobré! Jelikož bych si některé cesty v budoucnu rád zopakoval a ne všechno si budu pamatovat, prsknu sem nějaké obrázky, info o možném dojištění + subjektivní postřehy prostého skalkaře, které jsem u lezených cest nasbíral, což může být inspirací i pro někoho dalšího.

Jak všichni víme, český písek to je koktejl kulatých chytů, dobrodružství a strachu. V mládí mě písky jenom drobně olízly, neumím se tam hodnotně zajistit a v podstatě tam nemám co dělat. Jediné, co mě drželo nad vodou, byla skutečnost, že mi brácha nadělil k půlstoletí kompletní sadu ufounů. A ti mě zachránili. Přestože i s ufounama bylo třeba cesty pečlivě plánovat, tak už bylo snašší přesvědčit hlavu a nastoupit. Jak jsem neměl rád spáry, tak mi nyní každá jedna dělala velkou radost, protože ufouni je milujou. Díky těmto mašinkám jsem si v Prachově za ten týden přivykl až tak, že nad stresem začala pomalu převažovat radost a začal jsem více vnímat tu krásu kolem sebe (to, že pocity z lezení na písku jsou mnohem intenzivnější než na sportovkách se rozumí samo sebou). Prachov, jak ho nazval Mach spíše Prachůvek, jsem znal jen jako šlapka a byl pro mě krásným, ale jen dalším skalním městem v řadě. Po tom týdnu mi vlezl pod kůži a mám ho rád úplně jinak. Už je to kámoš (i když pořád ho vnímám se stejným respektem) 🙂 .

Děkuji Machům za parádní týden. Zázemí dobré, počasí dobré, kolo dobré, povídací večery dobré…, jen to dřevo by příště už mohli mít složené 😊.

JB, vlastní rukou v českém jazyce (kdo najdete nějakou nepřesnost, chybu, tak se ozvěte, opravím).

 

Pozn.:

  • Nobelovů cenu tomu človekovi, který vynalezl a vyrábí ufouny.
  • Maši mají na letišti v Jičíně kamaráda. Kdyby někdo zatoužil vidět Český ráj z výšky větší než malé, tak přikládám motivační obrázky z Machova letu.
  • Pokud by se někdo chystal na písky, klidně se ozvěte, ufouni potřebují také trénovat.
  • Photo by Mach, JB, Kača

xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx

Pondělí

  • Kočičí Jehla – Východní cesta V – pěkná rozlezová cesta, zákeřnosti nemaje.

  • Rektorka – Čihulový sokolíky VIIc – 1. kruh je v cca 10m za poměrně těžkým traverzovým krokem (pro mě klíčové místo v cca 8,5m), který bych bez jištění nedělal (šahlo 8m). Samotné sokolíky už mi přišly v pohodě, jištění ve spáře dobrýma ufounama.

  • Prachovská Jehla – Jihovýchodní cesta VII – dlouhý traverz doprava lehkým terénem až do kouta lze slušně dojistit, ovšem za cenu většího tření. Mezi věžemi rajbasový dolez k 1. kruhu, který už jsem nemohl utáhnout. U kruhu dobrání spolulezce. Stěna nad kruhem (lze dojistit) a překulení doleva za hranu + par temp nahoru už v pohodě.

(fotky se otevírají korektně jen v PC/NTB. Galerie Envira, kterou využíváme ve free verzi, otevírání obrázků v mobilu/tabletu podporuje omezeně 🙁 )

Úterý

  • Mnich – Čtyřkruhová varianta VII (fakt moc pěkná cesta, klíčové spáry lze dobře jistit ufounama).

  • Čertova věž – Západní cesta VIIb (poměrně dost těžká, oblá procházka od spodu až do 2/3. Hůře odjistitelná k 1.kruhu, pod 2. taky zapeklitost. Široká ukloněná dolezová spára už v pohodě).

  • Čertova věž – Severní cesta VIIc na druhém. Pěkná, pro nás skalkaře stravitelná stěnovka (dobré voštiny, občas spárky), prakticky nelze dojistit. Pády pod 2.kruhem nekompromisně až na zem (cesta sebevrahů).

Středa + neděle – kolo Jizerky, Český ráj zdola i shora

Čtvrtek – Hromová Rokle (liduprostá oblast)

  • Hromský masiv – Samá rados ze života VII – příjemná, procházková dobře odjistitelná cesta bez krys

  • Hromský masiv – Přefiknutej magor VIIIB – na druhém. Mach vylezl Holka magor a bylo to v přímé linii, tak jsem neodolal. V klíčovém místě drobné voštiny a dvě drobné svislé spárky + mizerné nohy. Po zvednutí nepříjemná, osolená, velká oblina, pak teprve 1.kruh cesty Holka magor a dále touto cestou. Do 1. kruhu nelze dojistit.

  • Hromský masiv – Wardenclyfee VII – klíčovým místem je překonání 1. kruhem zajištěného převisu takovým vhloubením, jde to. Celou cestu lze dobře dojistit.

Pátek

  • Obelisk – Východní stěna VII – krásné, dlouhé stěnové lezení převážně po dobrých kyzech, které lze výborně použít k dojištění mezi kruhy

  • Sluneční věž – Jihovýchodní hrana VII – do 1. kruhu strašidelná cesta = 1. kruh velmi vysoko s omezenou možností dojištení (ufouni s potenciálem pádu na police. Cca 1,5m pod 1. kruhem jsou mizerné 2cm hodinky, přičemž dolez ke kruhu mi nepřišel úplně snadný). Další postup nad 1. kruhem už veselejší, poměrně technické lezení s hromadou hledání ukrytých bočáků, delší odlezy, ale těžší místa jsou u kruhů. Věž je v místě, které je zapovězeno běžným šlapkám, takže je zde příjemné ticho.

Sobota

    • Krakonoš – Poniklecka bába VII – krásný pilíř, který lze dobře dojistit uzlama a ufounama – mě ta cesta hodně bavila (až na to, že 30m za zadkem má člověk vyhlídku plnou lidí)

    • Prachovská jehla – Jižní cesta VIIc – na poměry Prachova až přejištěná cesta. K 1. novému kruhu lze dobře dojistit, 2. kruh nepochopitelné 2m blízko v lehkém terénu, 3. v akceptovatelné vzdálenosti. Zajímavý výlez pod vrcholem = přes bočáky a dlouhé rozporové nohy, cca 3m nad kruhem

    • Velký kapucín – Jižní cesta VII – pod 1. kruhem bydlí divoké včely!!!!! Hromada diagonalnich sokolíků, celou cestu lze výborně dojistit. Nezákeřná cesta, která dělá radost od země až nahoru.

Metodický Rábl – květen 2022

Nějakou dobu zpátky se podařilo přes Maroše Beláně dohodnout s ČHS metodický dýchánek, který se s úspěchem zrealizoval minulou sobotu. Protože na víkend se plánovalo ochlazení, realisti nastoupili ke stroji už v pátek ráno, aby si užili i teplejšího lezení. I stalo se jak předpovídali – v pátek večer jsem tak tak stihl doběhnout z hospody do stanu když dorazila slušná buřňa s vydatným povichrem. Teplota šla dolů a to vydrželo celou sobotu, kdy stále intenzivně dofoukávalo, ale na tu metodiku nám to nevadilo vůbec nic a alespoň nám to pěkně vysušilo horu.

Byly nás dvě skupiny po cca 12 lidech a jak jsem odposlouchal, tak to všichni hodnotili nadmíru pozitivně. Za mě, třebaže mám v sobě obě Schubertovy knížky o bezpečnosti v horách, bych poznamenal, že mě Marošovo vysvětlování, následná diskuze a  praktické vyzkoušení dost posunulo a hodnotím to jako velmi přínosné. Jak a proč to či ono ne/dělat, resp. dělat lépe, člověk z knížky úplně dobře nevstřebá, je třeba si to vyzkoušet. Podobně to kvitovali lidi ze skupiny vedené Jirkou Vogelem. Většina výletníků vydržela do neděle, a protože se tato počasově taky celkem povedla, měli jsme ruce vytahané dostatečně a míra saturace tak dosáhla naplnění.

Následuje něco málo fotek z celého víkendu, kde je bohužel těch metodických pomálu, protože bylo třeba vnímat, ukládat do mozkovny, uzlovat, vyprośťovat ….. a na dokumentaristiku nezbývala mentální kapacita – prostě se na to pozapomnělo (nemluvě o 2. skupině, kde se na to vykašlali úplně 🙁 )

Závěrem ještě poděkování Jirkovi a Marošovi. Bylo to dost hodně dobré, 3x vám hurá chlapci – hurá, hurá, hurá!!!

Jak jsme objevili Žiarskou dolinu – březen 2022

(pro inspiraci všem, kterým byl zatajen skialpový ráj).

Tak dlouho jsem to odkládal, až cena letenky stoupla ze dne na den 3x a bylo jasné, že jarní lezení ve Španělsku je fuč.  Ale co, na ½ března je netradičně teplo a tak vylovím ze sklepa kolo a budu se v nejhorším placatit okolo baráku.

O víkendu se situace vyjasňuje. Morecast zvěstuje pro Česko-Slovensko nekonečné slunko na celý 12. týden. Co s tím? Nabízejí se běžky na Paprsku nebo …. Žiarská. Volám na horskou – podmínky jsou na jarní lyžování ideální, akorát je dost teplo, tak je doporučeno plánovat kvůliva lavinám dřívější návraty.

Je rozhodnuto. Využívám zarezervované dovolené a s bráchou vyrážíme v úterý 7:00 směr Roháče. Cesta jde dobře a v 11:00 už ukrajujeme na lyžích první metry z 5ti km přístupové cesty na chatu. Plně naložená krysa řeže do zad, slunko do nás nemilosrdně smaží, ale za 1,20 hod jsme na chatě. Je brzo a tak lehce zrehabilitujeme, přebalíme a mažeme na povinnou procházku do Žiarského sedla. S poloprázdnými batohy, čerstvými chmelovými ionty v těle a okolními výhledy to jde samo. Za necelé 2 hodiny, s hromadou přestávek na focení, už „sedlíme“.  Nad náma se tyčí Plačlivé (2125m/m). Máme čas, tak to ještě protáhneme ať vidíme dále a více si užijeme i sjezdu. Po necelých 4 hodinách přistáváme zpět na chalupě spokojení jak nažrané želvy.

(fotky se otevírají korektně jen v PC/NTB. Galerie Envira, kterou využíváme ve free verzi, otevírání obrázků v mobilu/tabletu podporuje omezeně 🙁 )

Středa – budíček v 7:00, snídaně, opětovná postel a v 9:30 už stojíme v lyžích. Míříme si to na Hrubou Kopu (2166m/m). Jdeme cestou přes planinu Veľké Závraty na Lúčne sedlo (kdo by se vydal po našich GPS stopách, tak určitě zvolte ve spodní pasáži jinou trasu – traverz nad potokem je velmi nebezpečný a kdyby tam někdo ráno, když je to namrzlé podklouzl, tak se jistojistě nenávratně zrakví). V sedle jsme v 11:15 úplně sami, na vrcholu pak 11:45.  Výhledy jsou grandiózní, nefouká, koukáme Vysoké i Nízké Tatry. Je nejteplejší den (předpověď 11C na Žiarské chatě) a není kam spěchat tak si po sjezdu ještě vyšlápneme polonazí do Smutného sedla a pěšky na vrchol Nohavica. Sjezd je v horní pasáži prudší, ale ze sedla už je to v pohodě, zvláštěpak v podmínkách roztopené sněhové kaše.  V chalupě přistáváme kolem třetí hodiny, usedáme na vyhřátou terasu, opalujeme xichty a doplňujeme vypocené vitamíny.

Čtvrtek – budíček v 6:30, snídaně, opětovná postel a v 10:20 stojíme v lyžích. Máme namířeno na Príslop (2142m/m). Je to kopec přímo nad naší chalupou a slunko na něj svítí už v době, kdy člověk ješte leží v posteli. Celou noc foukalo, je teplo, ve vzduchu podivný opar a už u chalupy je to kaše. Ve spodní partii volíme vlastní trasu vpravo od Šarafiového vodopádu – poměrně hodně prudkou klikatici nejdříve nízkým lesem, dále po širokých pláních. Každý krok je těžce vybojovaný, spodní noha každou chvilku ujede i s 10cm nacucaného sněhu a výšku tak nabírám pomalu, přestože funím jak Žlababa. Abych to vůbec vylezl přepínám na himalájský mód – 20 kroků a vydýchat. Nemám z toho dobrý pocit, sklon svahu je dostatečně lavinózní, pod námi je jen tráva a nedaleké odtrhy dávají tušit, že tady to jezdí. Utěšuju se tím, že je relativně brzo a jsme tady sami. Na vršku jsme okolo 13té hodiny i s „obědovou“ pauzou v závětří někde ve 3/4nách kopce. Za mě je to jednoznačně nejlepší rozhledový vrchol, který jsme navštívili – nabízí úplný přehled přes celou Žiarskou dolinu. Dá se odsud dojít do nedalekého Baníkovského sedla, ale bez maček se nám na ten ostrý hřeben nechtělo. Sjezd volíme směrem na Jaloveckou kopu a dolů jakoby po letní zelené turistické trase. Být prašan tak je to ráj, ale i v té kaši, ve které jsme to jeli my, to byl zážitek. Ve 14:00 jsme na chatě a nezbývá než se pohodit na terasu a doplnit B vitamín.

Pátek – jedeme domů. Budíček v 6:30, snídaně, přebalujeme a v 9:30 stojíme v lyžích. Míříme si to přes Žiarské sedlo na Smrek (2074m/m), kde máme nakoukaný pěkný sjezdový žlab. Když se tam dohrabeme (bydlí tam kamzíci), zjišťujeme mizerné sněhové podmínky. Ani se nepokoušíme to přeprat a volíme variantu brod. V podstatě jen kvůliva sjezdu si znovu vyšlápneme Plačlivé, kde jsme kolem 12:30. Máme spoustu času a tak svištíme dolů takovým dlouhým traverzem pod Nohavicou abychom se moc nevzdálili od úpatí hory a mohli ještě vystoupat na Tri Kopy (2133m/m).  Využijeme toho, že se tu ráno přehnalo stádo skialp závodníků (2. etapa závodu Bokami Západných Tatier) a vyšlapali nám ostrý žlab mezi 2. a 3. kopou. S lyžema na zádech to vyfuníme (být to zmrzelé tak bez maček a cepínů si ani neškrtneme) a přes hřeben projdeme nad Majdanový žlab. V sedle na luxusních terasách, které pro závoďáky vykutali pořadatelé, dlouze vychutnáváme žiarský vzduch a heřmánkový čaj. Zbývá sešklhat široký Majdanový žlab a užít si nekonečný sjezd k chatě. Tam se hbitě přebalíme a na lyžích jsme za 20min. u auta.

Kurňa, přestože na těch kůžích nechodím úplně krátce, takové povedené skialpy jsem ještě nezažil. Žiarská dolina je velká hračkárna, kde si vybere každý. Z chaty je to všude relativně kousek, možností výstupů je mnoho, rozhledy přepěkné, sjezdy parádní. Přestože je to vyhlášená destinace, byli jsme tam s bratrem oba prvně a užili jsme si to neskutečně + nám ještě zůstaly některé kopce napříště.

Takticko technická data: Ubytování Žiarská chata – 17,5E osoba/noc v samostatném pokoji (včetně 3 minutové sprchy na den), pivo – 3E, snídaně – 6E (není podmínkou), parkování – 4E/den.

Konec hlášení v českém jazyce, JB.

Skialpy Chopok – Únor 2022

Letošní skialpy naplánoval Honza Vahoš na konec února (25.- 28.), kdy je zpravidla fest zima a je slušná šance, že bude i sníh. Po odzkoušených Fatrách to objednal na jižní straně Chopku, kdy nám basecampem byla chata Trangoška, která je bezvadným východištěm jak na Ďumbier, tak na Děreše. Sněhu bylo už u chaty habakuk a dalo se nastoupit prakticky na schodech.

Sobotní kolokruh byl odstartován v 9:00 a zahrnoval výplaz na Štefánikovu chatu, pokračování na vrchol Ďumbier, hřebenový vlnovatý traverz na Chopok, polévku, pívo, dolů se každý dostal jak uměl. Bylí tací, kteří to sešoupali po sjezdovce i tací, kteří zvolili volný terén a skončili na parádních širokých pláních vlevo pod Chopkem, aby je pak vcucnul široký vysněžený nezákeřný žlabík a následně pohltil hustý les kombinovaný s potokem, kde jsem byl rád za každý minutý strom.

Večerní kultůra započala na chalupě Zázvor, kde se movitější jedinci nacpali k prasknutí a plebs jen pocucával předražené pivo. Zakončení proběhlo na 4kovém pokoji, kde se povídalo, trochu jedlo a pilo, to vše v rámci regulí do pozdního večera.

(fotky se otevírají korektně jen v PC/NTB. Galerie Envira, kterou využíváme ve free verzi, otevírání obrázků v mobilu/tabletu podporuje omezeně 🙁 )

Nedělní vycházka byla kvůliva doznívajícímu nočnímu povichru časově posunuta, což s ohledem na kratší trasu nic nevadilo, alespoň nám slunko cestou více prohřívalo hrby. Cílem byly Děreše. Cesta šla mimo lidmi obsypané sjezdovky směrem na vrchol Pálenica (kde to v lese celkem dost intenzivně stoupalo) na sedlo Príslop (s parádními výhledy na surový nízko-tatranský terén skupiny vrcholů Skalka a Kotliská) a dále to už byla jen táhlá široká planina bez konce až na samotné Děreše.

Makroskupina se už na startu roztříštila a přestože jsme na sebe občas všichni počkali, každý šplhal jak uměl, takže to nebylo žádné masovní trápení karavanovitého typu. Cestou jsme se různě míchali, povídali, fotili se, funěli a užívali si neskutečný ráj. Sjezdovky, přestože byly relativně blízko, tak jsme o nich tak 4/5 výstupu vůbec nevěděli. Občas se dolů prohnal nějaký snowboardista nebo lyžník, který vyhledával volný terén, jinak jsme tam byli takřka sami. Výška se průběžně měnila, tlak, teplota i rosný bod stejně tak, přesto to byly pořád neskutečné podmínky, které jsem na zimních horách už dlouho nezažil. Děreše jsme oslavili dlouhou svačinou a opalováním xichtů, děvčata tváří.

Protože jsme vyvrcholili nezávisle, nevím  jak se dolů dostali ostatní. Jen upozorním, že pokud by se někdo vydal v našich stopách (přiložená fotka se zakreslenou GPS trasou) tak se po čase dostane do rozbitého popadaného lesa s hoodně ostrými svahy a zakomponovaným potokem, takže zážitek to bude intenzivní (zvláště pak bude-li sníh krustovatý, jako v našem případě).

V pondělí fest, a to jako že hodně fest, foukalo a přestože slunko makalo na plné obrátky, na větší tůru to nebylo. S ohledem na odjezd domů, zvolili jsme krátkou vycházku kolem Jeskyně mrtvých netopýrů na hřeben, který jde z Veľkého Gápeľa ke Štefánikově chatě. Dále už nedávalo smysl pokračovat, tož jsme to otočili a mazali dolů. Užili jsme si pěkné severní ubočí (místy v prašanu) a i samotný údolní sjezd, který různě křížil výstupovou trasu potěšil.

Shrnutí: akce byla účastníky velmi kladně hodnocena, nebyly zaznamenány lidské ani materiální ztráty (mimo běžného opotřebení chrupavek a oškrkaných lyží). Vahoš se zase vytáhnul a to jak čuchem na počasí (spíše si myslím, že má potvora neskutečnou haluz, protože taková dobrá rosnička aby věděl  jak bude 2 měsíce dopředu nejspíš néni), tak s výběrem místa exekuce.

ZA MĚ TO BYLY 3 DNY, KDY JSEM NESTÁRNUL, ALE NAOPAK MĚ TO OMLADILO.

DÍKY HONZO.

Zpracoval, bez nároku na odměnu,  JB. (v českém jazyce, bez podpůrných prostředků)

 

 

Jak jsme žili na Kalymnosu – říjen 2021

Je to fest dlouhé! Píšu se s tím kvůliva sobě, příp. pro účastníky zájezdu, abychom si v budoucnu snáze propojili zážitky s obrázky. Zkušení text přeskočí, leda by si chtěli potrénovat písmenka.

(fotky se otevírají korektně jen v PC/NTB. Galerie Envira, kterou využíváme ve free verzi, otevírání obrázků v mobilu/tabletu nepodporuje 🙁 )

Nahlodali mě Nováčci. Na Kalymnosu byli před rokem a přestože stále žijeme s covidem, risknu to a 13.6.21 kupuju letenky (za dlouhých 7800,- penízů). Netěším se. Pouze zarezervuju dovolenou a nechávám to plynout smířený s tím, že Kalymnos nemusí vyjít. Prázdniny uběhnou, na podzim se podaří několik slušných výletů za slovenským lezením a tak jsem spokojený. Nakonec nastane říjen a přestože se situace horší, je těsně před volbama a nikdo nic moc neomezuje. Volby dopadnou jak nejlépe mohou a teprve 10.10.21 začínám věřit, že skutečně odletíme. Formality vstupu do Rakouska a Řecka jsou komplikovanější než za starých časů, ale dá se to zkousnout. Více omezuje respirátor, který má člověk na hlavě od vstupu do odletové haly ve Vídni až po výstup z haly na Kosu, což je ne nepodstatných 5,5 hod. Nemají to ti doktoři při operacích jednoduché.

12.10.21 – 6:00, srážíme se u Nováčků, …… 20:30 sedíme v chaloupce a restujeme organismy po náročné cestě.

13.10.21 – nespěšíme, stále vydýcháváme cestu. Až těsně před polednem se konečně dohrabeme do blízkého stinného sektoru Arginonta Valley. Překvapuje mě, jak je tu našlapáno. Do hlavního sektoru se nevlezeme, musíme do pravé části. Nic to nevadí, na seznámení ty 20-30m cesty stačí. Prostě se budeme muset smířit s tím, že jsme v srdci evropského sportovního lezení právě v ideálním čase. Skončíme dříve, tak ještě stihnu vyběhnout na průzkum našeho nadbarákového sektoru Ghost Kitchen a udělat pár zapadajících fotek.

14.10.21 – šplháme v s. Ghost Kitchen (levá část). Překvapuje mě měkkost stupnice, jsem schopen chodit OS cesty kolem 6c+, i nějaké 7a by se mohlo podařit. Sektor parádní, stěna kolmá, kde je potřeba tam je schovaná slušná kapsa. Mám natrénováno z Plevníku, takže pohoda převeliká.

15.10.21 – i když to z fotek nevypadá, je po brutálním nočním/ranním dešti (prý od dubna prvním) a ještě stále intenzivně fouká. Předpověď slibuje další déšť tak sedláme koně a jedeme na výlet = kouknout možné sektory na další dny a dokoupit potraviny.

16.10.21 – lezeme v levé části s. Arhi – stěnové lezení kolem +/- 6b, chvilkama až monotóní. Odpoledne se už celkem dost připékáme a palečky v lezečkách šťípou.

17.10.21 – navštěvujeme sektor Kastri, za mě jeden z nejpěknějších sektorů kde jsme byli. Nebudu popisovat, fotky to řeknou lépe. Cesty dlouhé 40m a více, pilíře, kouty, stěny, spáry, skoro všechno tam je, jenom rajbasy a ledy chybí. Když už nemůžeme a jedeme domů, ještě se nechám vysadit u s.Pallace abych ho nakoukal. Pallace nestojí za lezení, ale pěkné fotky z toho okna jsou a podvečerní procházka kolem s.Baby House (těžký) zpět až k s. Kastri (milión koz) a domů po cestě mi udělá dobře.

18.10.21 – volíme stinný sektor Secret Garden. Jak se později ukáže ne úplně šťastně. Lehčích cest je tam málo a jsou kratší. Navíc celkem slušně fouká až máme prochlazená klepeta. Mach jde do neopakovatelného outfitu, přesto promrzá, je zasmušilý až mrzutý a přestává komunikovat. Nakonec to s Kačou předčasně zabalí a lehkou 6km procházkou přes kopec to dojdou až domů. My s Novajdou ještě šplháme těžší cesty, kde se i zahřejeme, a stále pokukujeme po krápníkovém skvostu zdejší stěny – Frapogalo 6c. Furt se tam střídají nějací Angláni tak to nakonec vzdáváme a jedeme se ohřát na pláž u vesnice Palionisos.

19.10.21 – po včerejším výšlapu má Hanka bolavé koleno a bude odpočívat, takže mi je přidělen Novajda. Jedeme všichni do s. Arhi, nově do pravé části, kde chceme mimo jiné vystoupit i do vyššího patra – s. Chapi, kde je pěkná 6c+. Nakonec se tak podaří parádní 110m cesta (uprostřed jištěný dlouhý traverz). Po slanění pobíháme ve 20m krápníkových cestách, které zakončují pravou část hlavního Arhi sektoru (jediné fotky toho sektoru jsou z pátku, jak ten borec leze boso – nechtělo se mi starat ve vícedélce o foťák).

20.10.21 – role se prohodily. Novajda a Maši volí odpočinek a tak s Hankou, Simonou a Alešem vyrážíme nad barák do s. Atlantis. Jde o lehčí stěnové lezení, které kvituji neb také potřebuji po včerejším zápřahu vychladit.

21.10.21 – z několika zdrojů prosakovala zpráva, že peckovní je s. Lambda na ostrově Telendos. Jedeme. Konečně den, kdy vstáváme podle mého gusta 🙂 . V 9:00 už sedíme na lodi, která nás za 5 euro doveze 20min. chůze od vysněného sektoru. Přístup jde po pobřeží, krajina kolem je pro náz suchozemské krysy silně návyková. Cesty běžně 40m a delší, opravdu parádní lezení. Fotek je málo. Jednak jsme byli ve stínu a to se moc fotit nedalo a druhak jsem furt někde visel. Posazení stupnice mi přijde měkčí než na Kalymnosu, 6c+ pustily úplně bez problémů a když jsem koukal krátké prodloužení za 7b tak mi přišlo stravitelné.

22.10.21 – ráno se budím před pátou, až to nemůžu vydržet a jdu kouknout nedalekou jeskyni Skalia Cave (pozor stejně se jmenuje lezecký sektor, který je vlevo od Gost Kitchen výše v hoře). Jeskyně je volně přístupná a takovou koncentraci úžasné výzdoby jsem ještě nepotkal. Je to skutečně neskutečné a tím jak sem tam byl sám, tak to byl velký zážitok. Chtělo by to více světel, ale i tak z toho vyšly dost dobré fotky. Když se vrátím, je ta sebranka naštěstí už na nohou. Po snídani jde kafe a pak volným krokem nastupujeme do s. Pocket Wall. Taky moc pěkné a dlouhé lezení. Některé cesty jsou fakt zapeklité. Střihnul jsem si i slušný 7a stupňovitý převis a byl naprosto uspokojen. Kolem jedné jsme se už celkem slušně na tom slunku rozpouštěli, tak to zabalili a pelášili do moře. Později odpoledne to ve mě začalo opět hlodat. Celý týden jsem mlel dokola, že bych rád ještě do s. Ghost Kitchen na vyhlášené 6c+/7a Dafni. Problém byl přesvědčit někoho, aby kvůli mě v úmorném vedru vyšlapal 30min prudkého kopce a mě odjistil. Novajda to strávil celkem v pohodě, ale Machovi se fakt nechtělo a velmi si vážím toho, že se zvedl a v té výhni si vynesl lezení + hodinu seděl v úvazku aby nás mohl fotit z blízké 6a cesty. Když už visel, tak si myslím, že v něm plálo srdce fotografa a nakonec byl rád, že s námi šel. Na fotkách je to vidět a třeba z toho vydoluje i Fotku roku 🙂

23.10.21 – jedeme domů. Vstáváme lehce po šesté, v 7:45 už stepujeme u trajektu, do kterého se nevejdeme a čekáme 1,2hod na další. Letadlo nám letí v 17:30, o nic nejde, ale za námi stojící Norek je dost na trní, protože nestihne airoplan (nakonec to nějak ukecal). Po příjezdu na Kos se 1/2 dne povalujeme na pláži (mimochodem i zde, blízko přístavu, je neskutečně čistá voda)  … ve 24:00 otevírám doma dveře a vracím se do ostravské reality.

Z výše uvedeného lze odhadnout, že Kalymnos je ráj sportovního lezení. Tlustý průvodce predikuje, že cest je tam asi milión a na vlastní kůži jsme ověřili, že jsou prudce stravitelné a i to nepohodlí spojené s transportem z domoviny stojí za to. V tuto dobu tam jezdí celá lezecká Evropa a infrastruktura je na to připravená. 90% lezců se přepravuje na skůtrech a jak jsem tak zaznamenal asi se tam nekrade, protože skůtry mívají v zapalování klíčky, na sedadlech leží lano, přilby a další propriety, které se těm lidem nechtělo tahat do kopců. Podotýkám, že to všechno na hlavní silnici, nikoliv někde v hoře. Měli jsme štěstí na počasí. Přestože na slunku odpoledne už bývalo dosti teplo, pořád se to dalo přežít. Do stinných sektorů jsme brali péřovky, při větru se uplatnily. Voda v moři byla po celou dobu slaná a teplotně natolik vysoko, že jsem se běžně ráno koupal i já, tvor s vyhlášeným odporem ke studené vodě.

Konec hlášení v českém jazyce. (JB, vlastní rukou bez podpůrných prostředků)

 

Paklenica bez lana, září/říjen 2020

Paklenica není jenom lezení – Velebit a okolí to je pecka!  Několik důkazů, že má smysl vzít do Paklenice i rodinné nelezce.

To nejpěknější jsme si nechali (kvůliva počasí) na příště – http://ultra-trail.vetroplachmagazin.sk/chorvatsky-velebit-paklenica-a-chutovka-bojinac-1110m-1249

Protože korona se nás asi hned tak nepustí, to příště bych viděl tak na jaro 2021 a bylo by dobře, kdyby nás lezením postižených bylo více než jeden  🙂   (JB)