Archiv autora: Jiří Běnek

Metodický Rábl – květen 2022

Nějakou dobu zpátky se podařilo přes Maroše Beláně dohodnout s ČHS metodický dýchánek, který se s úspěchem zrealizoval minulou sobotu. Protože na víkend se plánovalo ochlazení, realisti nastoupili ke stroji už v pátek ráno, aby si užili i teplejšího lezení. I stalo se jak předpovídali – v pátek večer jsem tak tak stihl doběhnout z hospody do stanu když dorazila slušná buřňa s vydatným povichrem. Teplota šla dolů a to vydrželo celou sobotu, kdy stále intenzivně dofoukávalo, ale na tu metodiku nám to nevadilo vůbec nic a alespoň nám to pěkně vysušilo horu.

Byly nás dvě skupiny po cca 12 lidech a jak jsem odposlouchal, tak to všichni hodnotili nadmíru pozitivně. Za mě, třebaže mám v sobě obě Schubertovy knížky o bezpečnosti v horách, bych poznamenal, že mě Marošovo vysvětlování, následná diskuze a  praktické vyzkoušení dost posunulo a hodnotím to jako velmi přínosné. Jak a proč to či ono ne/dělat, resp. dělat lépe, člověk z knížky úplně dobře nevstřebá, je třeba si to vyzkoušet. Podobně to kvitovali lidi ze skupiny vedené Jirkou Vogelem. Většina výletníků vydržela do neděle, a protože se tato počasově taky celkem povedla, měli jsme ruce vytahané dostatečně a míra saturace tak dosáhla naplnění.

Následuje něco málo fotek z celého víkendu, kde je bohužel těch metodických pomálu, protože bylo třeba vnímat, ukládat do mozkovny, uzlovat, vyprośťovat ….. a na dokumentaristiku nezbývala mentální kapacita – prostě se na to pozapomnělo (nemluvě o 2. skupině, kde se na to vykašlali úplně 🙁 )

Závěrem ještě poděkování Jirkovi a Marošovi. Bylo to dost hodně dobré, 3x vám hurá chlapci – hurá, hurá, hurá!!!

Jak jsme objevili Žiarskou dolinu – březen 2022

(pro inspiraci všem, kterým byl zatajen skialpový ráj).

Tak dlouho jsem to odkládal, až cena letenky stoupla ze dne na den 3x a bylo jasné, že jarní lezení ve Španělsku je fuč.  Ale co, na ½ března je netradičně teplo a tak vylovím ze sklepa kolo a budu se v nejhorším placatit okolo baráku.

O víkendu se situace vyjasňuje. Morecast zvěstuje pro Česko-Slovensko nekonečné slunko na celý 12. týden. Co s tím? Nabízejí se běžky na Paprsku nebo …. Žiarská. Volám na horskou – podmínky jsou na jarní lyžování ideální, akorát je dost teplo, tak je doporučeno plánovat kvůliva lavinám dřívější návraty.

Je rozhodnuto. Využívám zarezervované dovolené a s bráchou vyrážíme v úterý 7:00 směr Roháče. Cesta jde dobře a v 11:00 už ukrajujeme na lyžích první metry z 5ti km přístupové cesty na chatu. Plně naložená krysa řeže do zad, slunko do nás nemilosrdně smaží, ale za 1,20 hod jsme na chatě. Je brzo a tak lehce zrehabilitujeme, přebalíme a mažeme na povinnou procházku do Žiarského sedla. S poloprázdnými batohy, čerstvými chmelovými ionty v těle a okolními výhledy to jde samo. Za necelé 2 hodiny, s hromadou přestávek na focení, už „sedlíme“.  Nad náma se tyčí Plačlivé (2125m/m). Máme čas, tak to ještě protáhneme ať vidíme dále a více si užijeme i sjezdu. Po necelých 4 hodinách přistáváme zpět na chalupě spokojení jak nažrané želvy.

(fotky se otevírají korektně jen v PC/NTB. Galerie Envira, kterou využíváme ve free verzi, otevírání obrázků v mobilu/tabletu podporuje omezeně 🙁 )

Středa – budíček v 7:00, snídaně, opětovná postel a v 9:30 už stojíme v lyžích. Míříme si to na Hrubou Kopu (2166m/m). Jdeme cestou přes planinu Veľké Závraty na Lúčne sedlo (kdo by se vydal po našich GPS stopách, tak určitě zvolte ve spodní pasáži jinou trasu – traverz nad potokem je velmi nebezpečný a kdyby tam někdo ráno, když je to namrzlé podklouzl, tak se jistojistě nenávratně zrakví). V sedle jsme v 11:15 úplně sami, na vrcholu pak 11:45.  Výhledy jsou grandiózní, nefouká, koukáme Vysoké i Nízké Tatry. Je nejteplejší den (předpověď 11C na Žiarské chatě) a není kam spěchat tak si po sjezdu ještě vyšlápneme polonazí do Smutného sedla a pěšky na vrchol Nohavica. Sjezd je v horní pasáži prudší, ale ze sedla už je to v pohodě, zvláštěpak v podmínkách roztopené sněhové kaše.  V chalupě přistáváme kolem třetí hodiny, usedáme na vyhřátou terasu, opalujeme xichty a doplňujeme vypocené vitamíny.

Čtvrtek – budíček v 6:30, snídaně, opětovná postel a v 10:20 stojíme v lyžích. Máme namířeno na Príslop (2142m/m). Je to kopec přímo nad naší chalupou a slunko na něj svítí už v době, kdy člověk ješte leží v posteli. Celou noc foukalo, je teplo, ve vzduchu podivný opar a už u chalupy je to kaše. Ve spodní partii volíme vlastní trasu vpravo od Šarafiového vodopádu – poměrně hodně prudkou klikatici nejdříve nízkým lesem, dále po širokých pláních. Každý krok je těžce vybojovaný, spodní noha každou chvilku ujede i s 10cm nacucaného sněhu a výšku tak nabírám pomalu, přestože funím jak Žlababa. Abych to vůbec vylezl přepínám na himalájský mód – 20 kroků a vydýchat. Nemám z toho dobrý pocit, sklon svahu je dostatečně lavinózní, pod námi je jen tráva a nedaleké odtrhy dávají tušit, že tady to jezdí. Utěšuju se tím, že je relativně brzo a jsme tady sami. Na vršku jsme okolo 13té hodiny i s „obědovou“ pauzou v závětří někde ve 3/4nách kopce. Za mě je to jednoznačně nejlepší rozhledový vrchol, který jsme navštívili – nabízí úplný přehled přes celou Žiarskou dolinu. Dá se odsud dojít do nedalekého Baníkovského sedla, ale bez maček se nám na ten ostrý hřeben nechtělo. Sjezd volíme směrem na Jaloveckou kopu a dolů jakoby po letní zelené turistické trase. Být prašan tak je to ráj, ale i v té kaši, ve které jsme to jeli my, to byl zážitek. Ve 14:00 jsme na chatě a nezbývá než se pohodit na terasu a doplnit B vitamín.

Pátek – jedeme domů. Budíček v 6:30, snídaně, přebalujeme a v 9:30 stojíme v lyžích. Míříme si to přes Žiarské sedlo na Smrek (2074m/m), kde máme nakoukaný pěkný sjezdový žlab. Když se tam dohrabeme (bydlí tam kamzíci), zjišťujeme mizerné sněhové podmínky. Ani se nepokoušíme to přeprat a volíme variantu brod. V podstatě jen kvůliva sjezdu si znovu vyšlápneme Plačlivé, kde jsme kolem 12:30. Máme spoustu času a tak svištíme dolů takovým dlouhým traverzem pod Nohavicou abychom se moc nevzdálili od úpatí hory a mohli ještě vystoupat na Tri Kopy (2133m/m).  Využijeme toho, že se tu ráno přehnalo stádo skialp závodníků (2. etapa závodu Bokami Západných Tatier) a vyšlapali nám ostrý žlab mezi 2. a 3. kopou. S lyžema na zádech to vyfuníme (být to zmrzelé tak bez maček a cepínů si ani neškrtneme) a přes hřeben projdeme nad Majdanový žlab. V sedle na luxusních terasách, které pro závoďáky vykutali pořadatelé, dlouze vychutnáváme žiarský vzduch a heřmánkový čaj. Zbývá sešklhat široký Majdanový žlab a užít si nekonečný sjezd k chatě. Tam se hbitě přebalíme a na lyžích jsme za 20min. u auta.

Kurňa, přestože na těch kůžích nechodím úplně krátce, takové povedené skialpy jsem ještě nezažil. Žiarská dolina je velká hračkárna, kde si vybere každý. Z chaty je to všude relativně kousek, možností výstupů je mnoho, rozhledy přepěkné, sjezdy parádní. Přestože je to vyhlášená destinace, byli jsme tam s bratrem oba prvně a užili jsme si to neskutečně + nám ještě zůstaly některé kopce napříště.

Takticko technická data: Ubytování Žiarská chata – 17,5E osoba/noc v samostatném pokoji (včetně 3 minutové sprchy na den), pivo – 3E, snídaně – 6E (není podmínkou), parkování – 4E/den.

Konec hlášení v českém jazyce, JB.

Skialpy Chopok – Únor 2022

Letošní skialpy naplánoval Honza Vahoš na konec února (25.- 28.), kdy je zpravidla fest zima a je slušná šance, že bude i sníh. Po odzkoušených Fatrách to objednal na jižní straně Chopku, kdy nám basecampem byla chata Trangoška, která je bezvadným východištěm jak na Ďumbier, tak na Děreše. Sněhu bylo už u chaty habakuk a dalo se nastoupit prakticky na schodech.

Sobotní kolokruh byl odstartován v 9:00 a zahrnoval výplaz na Štefánikovu chatu, pokračování na vrchol Ďumbier, hřebenový vlnovatý traverz na Chopok, polévku, pívo, dolů se každý dostal jak uměl. Bylí tací, kteří to sešoupali po sjezdovce i tací, kteří zvolili volný terén a skončili na parádních širokých pláních vlevo pod Chopkem, aby je pak vcucnul široký vysněžený nezákeřný žlabík a následně pohltil hustý les kombinovaný s potokem, kde jsem byl rád za každý minutý strom.

Večerní kultůra započala na chalupě Zázvor, kde se movitější jedinci nacpali k prasknutí a plebs jen pocucával předražené pivo. Zakončení proběhlo na 4kovém pokoji, kde se povídalo, trochu jedlo a pilo, to vše v rámci regulí do pozdního večera.

(fotky se otevírají korektně jen v PC/NTB. Galerie Envira, kterou využíváme ve free verzi, otevírání obrázků v mobilu/tabletu podporuje omezeně 🙁 )

Nedělní vycházka byla kvůliva doznívajícímu nočnímu povichru časově posunuta, což s ohledem na kratší trasu nic nevadilo, alespoň nám slunko cestou více prohřívalo hrby. Cílem byly Děreše. Cesta šla mimo lidmi obsypané sjezdovky směrem na vrchol Pálenica (kde to v lese celkem dost intenzivně stoupalo) na sedlo Príslop (s parádními výhledy na surový nízko-tatranský terén skupiny vrcholů Skalka a Kotliská) a dále to už byla jen táhlá široká planina bez konce až na samotné Děreše.

Makroskupina se už na startu roztříštila a přestože jsme na sebe občas všichni počkali, každý šplhal jak uměl, takže to nebylo žádné masovní trápení karavanovitého typu. Cestou jsme se různě míchali, povídali, fotili se, funěli a užívali si neskutečný ráj. Sjezdovky, přestože byly relativně blízko, tak jsme o nich tak 4/5 výstupu vůbec nevěděli. Občas se dolů prohnal nějaký snowboardista nebo lyžník, který vyhledával volný terén, jinak jsme tam byli takřka sami. Výška se průběžně měnila, tlak, teplota i rosný bod stejně tak, přesto to byly pořád neskutečné podmínky, které jsem na zimních horách už dlouho nezažil. Děreše jsme oslavili dlouhou svačinou a opalováním xichtů, děvčata tváří.

Protože jsme vyvrcholili nezávisle, nevím  jak se dolů dostali ostatní. Jen upozorním, že pokud by se někdo vydal v našich stopách (přiložená fotka se zakreslenou GPS trasou) tak se po čase dostane do rozbitého popadaného lesa s hoodně ostrými svahy a zakomponovaným potokem, takže zážitek to bude intenzivní (zvláště pak bude-li sníh krustovatý, jako v našem případě).

V pondělí fest, a to jako že hodně fest, foukalo a přestože slunko makalo na plné obrátky, na větší tůru to nebylo. S ohledem na odjezd domů, zvolili jsme krátkou vycházku kolem Jeskyně mrtvých netopýrů na hřeben, který jde z Veľkého Gápeľa ke Štefánikově chatě. Dále už nedávalo smysl pokračovat, tož jsme to otočili a mazali dolů. Užili jsme si pěkné severní ubočí (místy v prašanu) a i samotný údolní sjezd, který různě křížil výstupovou trasu potěšil.

Shrnutí: akce byla účastníky velmi kladně hodnocena, nebyly zaznamenány lidské ani materiální ztráty (mimo běžného opotřebení chrupavek a oškrkaných lyží). Vahoš se zase vytáhnul a to jak čuchem na počasí (spíše si myslím, že má potvora neskutečnou haluz, protože taková dobrá rosnička aby věděl  jak bude 2 měsíce dopředu nejspíš néni), tak s výběrem místa exekuce.

ZA MĚ TO BYLY 3 DNY, KDY JSEM NESTÁRNUL, ALE NAOPAK MĚ TO OMLADILO.

DÍKY HONZO.

Zpracoval, bez nároku na odměnu,  JB. (v českém jazyce, bez podpůrných prostředků)

 

 

Jak jsme žili na Kalymnosu – říjen 2021

Je to fest dlouhé! Píšu se s tím kvůliva sobě, příp. pro účastníky zájezdu, abychom si v budoucnu snáze propojili zážitky s obrázky. Zkušení text přeskočí, leda by si chtěli potrénovat písmenka.

(fotky se otevírají korektně jen v PC/NTB. Galerie Envira, kterou využíváme ve free verzi, otevírání obrázků v mobilu/tabletu nepodporuje 🙁 )

Nahlodali mě Nováčci. Na Kalymnosu byli před rokem a přestože stále žijeme s covidem, risknu to a 13.6.21 kupuju letenky (za dlouhých 7800,- penízů). Netěším se. Pouze zarezervuju dovolenou a nechávám to plynout smířený s tím, že Kalymnos nemusí vyjít. Prázdniny uběhnou, na podzim se podaří několik slušných výletů za slovenským lezením a tak jsem spokojený. Nakonec nastane říjen a přestože se situace horší, je těsně před volbama a nikdo nic moc neomezuje. Volby dopadnou jak nejlépe mohou a teprve 10.10.21 začínám věřit, že skutečně odletíme. Formality vstupu do Rakouska a Řecka jsou komplikovanější než za starých časů, ale dá se to zkousnout. Více omezuje respirátor, který má člověk na hlavě od vstupu do odletové haly ve Vídni až po výstup z haly na Kosu, což je ne nepodstatných 5,5 hod. Nemají to ti doktoři při operacích jednoduché.

12.10.21 – 6:00, srážíme se u Nováčků, …… 20:30 sedíme v chaloupce a restujeme organismy po náročné cestě.

13.10.21 – nespěšíme, stále vydýcháváme cestu. Až těsně před polednem se konečně dohrabeme do blízkého stinného sektoru Arginonta Valley. Překvapuje mě, jak je tu našlapáno. Do hlavního sektoru se nevlezeme, musíme do pravé části. Nic to nevadí, na seznámení ty 20-30m cesty stačí. Prostě se budeme muset smířit s tím, že jsme v srdci evropského sportovního lezení právě v ideálním čase. Skončíme dříve, tak ještě stihnu vyběhnout na průzkum našeho nadbarákového sektoru Ghost Kitchen a udělat pár zapadajících fotek.

14.10.21 – šplháme v s. Ghost Kitchen (levá část). Překvapuje mě měkkost stupnice, jsem schopen chodit OS cesty kolem 6c+, i nějaké 7a by se mohlo podařit. Sektor parádní, stěna kolmá, kde je potřeba tam je schovaná slušná kapsa. Mám natrénováno z Plevníku, takže pohoda převeliká.

15.10.21 – i když to z fotek nevypadá, je po brutálním nočním/ranním dešti (prý od dubna prvním) a ještě stále intenzivně fouká. Předpověď slibuje další déšť tak sedláme koně a jedeme na výlet = kouknout možné sektory na další dny a dokoupit potraviny.

16.10.21 – lezeme v levé části s. Arhi – stěnové lezení kolem +/- 6b, chvilkama až monotóní. Odpoledne se už celkem dost připékáme a palečky v lezečkách šťípou.

17.10.21 – navštěvujeme sektor Kastri, za mě jeden z nejpěknějších sektorů kde jsme byli. Nebudu popisovat, fotky to řeknou lépe. Cesty dlouhé 40m a více, pilíře, kouty, stěny, spáry, skoro všechno tam je, jenom rajbasy a ledy chybí. Když už nemůžeme a jedeme domů, ještě se nechám vysadit u s.Pallace abych ho nakoukal. Pallace nestojí za lezení, ale pěkné fotky z toho okna jsou a podvečerní procházka kolem s.Baby House (těžký) zpět až k s. Kastri (milión koz) a domů po cestě mi udělá dobře.

18.10.21 – volíme stinný sektor Secret Garden. Jak se později ukáže ne úplně šťastně. Lehčích cest je tam málo a jsou kratší. Navíc celkem slušně fouká až máme prochlazená klepeta. Mach jde do neopakovatelného outfitu, přesto promrzá, je zasmušilý až mrzutý a přestává komunikovat. Nakonec to s Kačou předčasně zabalí a lehkou 6km procházkou přes kopec to dojdou až domů. My s Novajdou ještě šplháme těžší cesty, kde se i zahřejeme, a stále pokukujeme po krápníkovém skvostu zdejší stěny – Frapogalo 6c. Furt se tam střídají nějací Angláni tak to nakonec vzdáváme a jedeme se ohřát na pláž u vesnice Palionisos.

19.10.21 – po včerejším výšlapu má Hanka bolavé koleno a bude odpočívat, takže mi je přidělen Novajda. Jedeme všichni do s. Arhi, nově do pravé části, kde chceme mimo jiné vystoupit i do vyššího patra – s. Chapi, kde je pěkná 6c+. Nakonec se tak podaří parádní 110m cesta (uprostřed jištěný dlouhý traverz). Po slanění pobíháme ve 20m krápníkových cestách, které zakončují pravou část hlavního Arhi sektoru (jediné fotky toho sektoru jsou z pátku, jak ten borec leze boso – nechtělo se mi starat ve vícedélce o foťák).

20.10.21 – role se prohodily. Novajda a Maši volí odpočinek a tak s Hankou, Simonou a Alešem vyrážíme nad barák do s. Atlantis. Jde o lehčí stěnové lezení, které kvituji neb také potřebuji po včerejším zápřahu vychladit.

21.10.21 – z několika zdrojů prosakovala zpráva, že peckovní je s. Lambda na ostrově Telendos. Jedeme. Konečně den, kdy vstáváme podle mého gusta 🙂 . V 9:00 už sedíme na lodi, která nás za 5 euro doveze 20min. chůze od vysněného sektoru. Přístup jde po pobřeží, krajina kolem je pro náz suchozemské krysy silně návyková. Cesty běžně 40m a delší, opravdu parádní lezení. Fotek je málo. Jednak jsme byli ve stínu a to se moc fotit nedalo a druhak jsem furt někde visel. Posazení stupnice mi přijde měkčí než na Kalymnosu, 6c+ pustily úplně bez problémů a když jsem koukal krátké prodloužení za 7b tak mi přišlo stravitelné.

22.10.21 – ráno se budím před pátou, až to nemůžu vydržet a jdu kouknout nedalekou jeskyni Skalia Cave (pozor stejně se jmenuje lezecký sektor, který je vlevo od Gost Kitchen výše v hoře). Jeskyně je volně přístupná a takovou koncentraci úžasné výzdoby jsem ještě nepotkal. Je to skutečně neskutečné a tím jak sem tam byl sám, tak to byl velký zážitok. Chtělo by to více světel, ale i tak z toho vyšly dost dobré fotky. Když se vrátím, je ta sebranka naštěstí už na nohou. Po snídani jde kafe a pak volným krokem nastupujeme do s. Pocket Wall. Taky moc pěkné a dlouhé lezení. Některé cesty jsou fakt zapeklité. Střihnul jsem si i slušný 7a stupňovitý převis a byl naprosto uspokojen. Kolem jedné jsme se už celkem slušně na tom slunku rozpouštěli, tak to zabalili a pelášili do moře. Později odpoledne to ve mě začalo opět hlodat. Celý týden jsem mlel dokola, že bych rád ještě do s. Ghost Kitchen na vyhlášené 6c+/7a Dafni. Problém byl přesvědčit někoho, aby kvůli mě v úmorném vedru vyšlapal 30min prudkého kopce a mě odjistil. Novajda to strávil celkem v pohodě, ale Machovi se fakt nechtělo a velmi si vážím toho, že se zvedl a v té výhni si vynesl lezení + hodinu seděl v úvazku aby nás mohl fotit z blízké 6a cesty. Když už visel, tak si myslím, že v něm plálo srdce fotografa a nakonec byl rád, že s námi šel. Na fotkách je to vidět a třeba z toho vydoluje i Fotku roku 🙂

23.10.21 – jedeme domů. Vstáváme lehce po šesté, v 7:45 už stepujeme u trajektu, do kterého se nevejdeme a čekáme 1,2hod na další. Letadlo nám letí v 17:30, o nic nejde, ale za námi stojící Norek je dost na trní, protože nestihne airoplan (nakonec to nějak ukecal). Po příjezdu na Kos se 1/2 dne povalujeme na pláži (mimochodem i zde, blízko přístavu, je neskutečně čistá voda)  … ve 24:00 otevírám doma dveře a vracím se do ostravské reality.

Z výše uvedeného lze odhadnout, že Kalymnos je ráj sportovního lezení. Tlustý průvodce predikuje, že cest je tam asi milión a na vlastní kůži jsme ověřili, že jsou prudce stravitelné a i to nepohodlí spojené s transportem z domoviny stojí za to. V tuto dobu tam jezdí celá lezecká Evropa a infrastruktura je na to připravená. 90% lezců se přepravuje na skůtrech a jak jsem tak zaznamenal asi se tam nekrade, protože skůtry mívají v zapalování klíčky, na sedadlech leží lano, přilby a další propriety, které se těm lidem nechtělo tahat do kopců. Podotýkám, že to všechno na hlavní silnici, nikoliv někde v hoře. Měli jsme štěstí na počasí. Přestože na slunku odpoledne už bývalo dosti teplo, pořád se to dalo přežít. Do stinných sektorů jsme brali péřovky, při větru se uplatnily. Voda v moři byla po celou dobu slaná a teplotně natolik vysoko, že jsem se běžně ráno koupal i já, tvor s vyhlášeným odporem ke studené vodě.

Konec hlášení v českém jazyce. (JB, vlastní rukou bez podpůrných prostředků)

 

Paklenica bez lana, září/říjen 2020

Paklenica není jenom lezení – Velebit a okolí to je pecka!  Několik důkazů, že má smysl vzít do Paklenice i rodinné nelezce.

To nejpěknější jsme si nechali (kvůliva počasí) na příště – http://ultra-trail.vetroplachmagazin.sk/chorvatsky-velebit-paklenica-a-chutovka-bojinac-1110m-1249

Protože korona se nás asi hned tak nepustí, to příště bych viděl tak na jaro 2021 a bylo by dobře, kdyby nás lezením postižených bylo více než jeden  🙂   (JB)

Höllental – krátké vícedélky + dochlazení na Dűrnsteinu, září 2020

9.9.20 – 13.9.20 se konečně otevírá to správné okno!  Předpověď na Höllental slibuje Arnovo azuro-plech, v práci se beze mě také obejdou a tak viberuju Macha. Ten odvolá služebku, přibereme ještě Vahoška  a ve středu 0:30 zabíjíme stanové kolíky v novém kempingu u lanovky nedaleko vyhlášeného Kaiserbrunu. Čekají nás 3 dny pohodových vícedélek, pak přesun na Dűrnstein, kde dorazí holky a náš rakouský výlet prodloužíme grapes/clibming víkendem.

Středa: nemaje špuntů, budím se kolem 6:00 – na přilehlé silnici narůstá provoz a na spaní to není. Mach špunty má, takže chrupká až do 9té (je to starý medvěd), kdy už jsme s Honzou po snídani, svačině i obědě. Prostě, kdo by se tahal s jídlem do vícedélky?

Vybrali jsme cestu Rosenhochzeit, nástup 15min. z parkálu. Ve 12:00 stojíme ustrojeni pod kopcem – Mach začíná vzlínat. Vytáhne první zeleninovou délku, pak se hora postaví a začíná seriózní lezení. Ve spodních partiích jsou v linii velké mokré fleky, klíčová madla plná vody, ale překonáme to a po druhé délce už je vše suché. Na rozlezení jsme vybrali dobře – stoupáme plynule, třebaže pomalu neboť ve 3 lidech s batohama to nikdy nebude úprk. ½ cesty lezeme ve stínu, přičemž si vystačíme s krátkorukávovým trikem, pak dorazí slunko a spotřeba vody razantně stoupne. Cesta je koncipovaná jako spousta na sebe navazujících různě ukloněných ploten oddělených zeleninou, skála pevná, vše dobře odjištěno, jedna délka je spíše seriózní procházkou než lezením. Střídáme se s Machem, Honza nám jistí záda na jednoduché tkaničce. Všechno jde hladce, až na poslední  6+ úsek. Je v ní tahavý převisek, kde ta krysa nějak ztěžkne, tep vyletí na 140, ale furt sa to dá. Zákeřnost je ukryta v posledních metrech celého výstupu hned za převískem, na který bez vydýchání navazuje cca 6m traverz doleva, ve kterém příroda úplně zapomněla na použitelné ruce.  Nohy, třebaže jsou poměrně dobré, jsou celkem daleko. Tam jsem se zpotil teda fest (tep 160), přestože mám traverzy z nábřeží dost nacvičené. Bojoval jsem těch 6m snad 5min. Pořád mě někdo tahal za batoh, několikrát jsem se vracel a hledal řešení, hranice pádu byla blíž než bych si přál, no nakonec to nějakým zázrakem pustilo OS. Čekal bych fakt jiné číslo než jen 6+, a to i když zohledním krysu. Slovy klasika „Byl to těžký úkol, i já jsem s tím měl problém“.  Bohužel, je to v tak blbém místě, že z toho nešly udělat fotky.

Lezli jsme se s tím 4,5. hod v absolutní pohodě, 0,5 hod vzal sestup (lze sejít celé pěšky (dlouhé jak týden) nebo jako my cca 10min pěšky, pak doleva únikové dvoudélkové slanění cca 150m od nástupu).

Večer se nesl v klasickém duchy – víno/ženy/zpěv, přičemž ženy a zpěv byly nahrazeny za vaření a brzký spánek.

Čtvrtek: vyhrála cesta Via Helma (nástup 7 min z parkálu), která se tvůrcům náramně povedla. Procházkové lezení, kolmé plotny občas přerušované zelenýma ostrůvkama, vše excelentně odjištěno, jen samá pozitiva a sociální jistoty. Nejtěžší úsek za  7- je převislý cca 7m traverz, ve kterém na dvou metrech chybí dobré ruce (tradiční varianta spodem) a je třeba rychle hledat, protože gravitace roste každou vteřinou. Mach našel cestu vrchem a vypadalo, že se až tak nenadřel (akorát by těžko cvakal jedno jištění). Ve srovnání s klíčovým 6+ traverzem předchozího dne mi tento 7- traverz přišel jako malina. V předposlední délce čeká úžasné odměnové lezení, jistojistě nejpěknější délka našeho hőllentalského popolézání.

Sestup je vymyšlen vpravo od výstupu pěšmo, kdy mužíci navádějí k ostrému suťovisku, které člověka po 10min klouzání vyplivne u nástupu. Lezli jsme se s tím v plážovém tempu 6 hod. a to včetně sestupu a čokoládové pauzy.

Pátek: s ohledem na plánované odpolední stěhování směr Dűrnstein, volíme kraťoučkou koutovou cestu Wasserverschneidung nad koupacími ostrůvky řeky Schwarza. Přístup k nástupu vede traverzovou ferratou, od auta to v součtu s chůzí vezme odhadem 15min. Měníme dvojice. Ve vyvádění se střídáme s Honzou, na tkaničce visí a fotí Mach. První délku Honza zbloudí do nějaké sportovky. Užívám si bezstarostného lezení a omyl zjišťuji až při nástupu do druhé délky, kde sportovka začíná a lezení se jeví významně těžší, než uvádí návod k hoře. Couvám na štand, to už na nás zespoda haleká i Mach, že jsme nejspíše blbě. Dolů to nejde – už první délka napovídá, že jsme vlezli do kamenolomu kombinovaného s kolmýma travama.  Traverzuju vlevo, cestou cvakám nějaké drobné stromky, ale i tak by případné kyvadlo vytočilo pěkné metry. Pod výrazným, ukloněným a hodně zařezaným komíno-koutem doberu na štandu Honzu, převážeme se, a jdu to zkusit. Hned v druhém metru mi zůstává v ruce velký šutr, nějak to udržím na pravačce, šutr letí to řeky, jdu dále. Jako stěnový lezec nemám s kouty/komíny moc zkušenosti, kroutím se v tom až tak, že nakonec ležím na hladké stěně a hohy šlapou v koutě. Jde to blbě, protože batoh na zádech významně zhoršuje tření a nepřidává tomu ani hromada matroše na zadku. Tak píďalkuju k 3. jištění, kde stále vleže přes tělo komplikovaně cvakám, pak se v tom konečně nějak vytočím a hlavou ke stěně za chyty, které je třeba poctivě přebírat, přelezu převis. Nad ním číhá krásný fotografický štand.  Chudák Mach. Než se s Honzou dostaneme do téhle fáze, skoro dole přiroste ke skále. No, ale cestu má prošlapanou, takže za chvilku je u Honzy. Vytáhnu klukům batoh, aby se s ním netrápili a nastupuje Honza. Volí stejný styl a jde mu to dobře. Brzy mě doběhne a pokračuje do klíčového místa, delšího otevřeného kouta s drobnými chyty. Kombinuje stěnové lezení s koutovým a pomalu nabírá výšku v dobře jištěných pasážích, které napovídají, že to nebude zadarmo.  Nejtěžší je výlez ze samotného kouta, kde to na první pohled nevypadá, ale všechno je tam obráceně než by člověk potřeboval.  Honza se nevzdává a pokouší to tak dlouho až ho to pustí a udělá další štand. Je řada na Machovi. Naleze do kouta, jako pískomil vůbec neváhá a pokládá se na záda, šlape nohy, šoupe záda. Za chvilku je u mě.  Dolezu Honzu a nastupuju do poslední délky – Mordoru, který tvoří položené 2kové trávy, proložené volnými, různě velkými šutráky. Za jištění slouží stromy a jeden slušný nýt ve větší skalce. Každý pohyb hrozí uvolněním pěstních klínů a jejich odlet na Honzovo hlavu, fakt mazec. Nahoru dolezu psychicky vyždímaný, beru první strom na hraně a štanduju. Ani nefotím, protože se snažím hemžit co jak nejméně a i tak dobíráním lana shazuju nějaké projektily. Když už jsme nahoře všichni celí a zdraví, hodnotím to jako zážitek, na který hned tak nezapomenu. Takové podmínky se v jednodélkách fakt nevidí.

Sestup vede pěšo traverzem vlevo od výstupu a vezme cca 15 min. Mužíci nejsou, prošlapaná cesta také chybí, což lze přičíst malé frekvenci návštěv této cesty = cca 1x za měsíc, podle nalezené vrcholové knížky.

2hod vzdálený Dűrnstein, kemp Rossatz, je jistota. V noci dojíždějí holky, dáme nějaké víno a mažeme spát. V sobotu nenecháváme nic náhodě a ukrýváme se před sluncem v sektoru nad vesnicí Weisenkirchen (nemá cenu popisovat, všichni znají).

Neděle se nese ve znamení rekognoskace cca 15km vzdáleného sektoru u hradu Aggstein na stejné straně řeky jako je kemp. Máme „štěstí“, trefili jsme nějaký jarmark na hradě. Spousta lidí, omezený výjezd, kdyby bylo místo jistě by byly i kolotoče, koníci a jiná havěť. Ale, výjezd ukecáme a před davy se ukryjeme na záslunečné straně masivu. Materiál k lezení je stejný jako na Dűrsteinu, výška cca 20-25m. Ze strany hradu (plno lidí, takže osobní zkušenost nemáme) je to lezení spíše v kolmici, malé chyty, kde převažuje obtížnost 6-7. Z druhé strany příroda nešetřila policovými převisy a to hned v několika patrech nad sebou. Převažují obtížnosti od 6-7+, nižších čísel je nemnoho. Naštěstí nechybí ani stromy a tak v relativním chládku prodáváme metry, které jsme v zimě nachodili na převisové Hlubině. Co do obtížnosti, přijde mi Aggstein významně přísnější než Weisenkirchen.

Pozn.: kdyby se snad zdálo, že na fotografiích z Aggsteinu chybí Mach, tak tam tak úplně nechybí – je to medvěd.

ZTRÁTY: Vahoškovo jistící kyblík, který odsvištěl do údolí v cestě Via Helma + madlo k mé 2kg propanové bombě. ZISKY: kořistní karabina, kterou někdo utíkal ze stěny – vyhrál Honza + zážitky k nezaplacení – vyhráli všichni.

Konec hlášení v českém jazyce.

JB, vlastní rukou bez podpůrných prostředků.