Archiv rubriky: Foto galerie

podzimní Paklenica / Velebit (opět) bez lana – říjen/listopad 2022

Jelikož mě zase všichni nechali ve štychu, nezbylo mi než podzimní Paklenici a okolí pouze horizontálně prošmatlat. Ale mi to fakt nevadilo, protože v tak neskutečně probarveném ráji dokážu jenom chodit a koukat,….  aniž by se mi potily ruce. Prostě, byl to velmi vydařený (43) týden, kterým jsme si s ženou prodloužili léto i život. Pro inspiraci ostatním sem prsknu nějaké info a obrázky z našich výletů k/do/na:

    • Aniča Kuk – značenou a částečně lanem zajištěnou kozí stezkou kolem Veliki Čuk jsme vyšplhali na vrchol a vrátili se v mapě značenou ofiko trasou

    • kaňon Malé Paklenice, přičemž jsme se vrátili úžasnou náhorní plošinou přes Jukiči-Lekine nijve (řeka byla úplně vyschlá, jinak by to byl sekec a možná i mazec)

    • Bojin kuk – nadpozemská, delší, procházka pohádkovou krajinou, kořeněná lehkou ferratkou, která  významně zkrátí cestu na vrchol. Cestou zpět z vrcholu se to vyplatí obejít, protože je to velmi, velmi krajinově významné, krásné a vůbec…

    • Tulove Grede – za málo peněz hodně muziky – autem člověk přistane 1,5 hod od vrcholu a samotný výstup je už jen za odměnu (stejnou cestou zpět)

JB, vlastní rukou v českém jazyce 🙂

(fotky se otevírají korektně jen v PC/NTB. Galerie Envira, kterou využíváme ve free verzi, otevírání obrázků v mobilu/tabletu podporuje omezeně 🙁 )

PRACHOV – V NOVÉM BASECAMPU „U MACHŮ“ – SRPEN 2022

Tak se to blbě sešlo, že mě pohotovost nepustila do francouzského Ailefroide, ale náhoda tomu chtěla a mě pod svá křídla na týden vzali Machové. Protáhli mě Prachovem + jsme to prokládali kololovýletama (Jizerky + Český ráj) a bylo to dost dobré! Jelikož bych si některé cesty v budoucnu rád zopakoval a ne všechno si budu pamatovat, prsknu sem nějaké obrázky, info o možném dojištění + subjektivní postřehy prostého skalkaře, které jsem u lezených cest nasbíral, což může být inspirací i pro někoho dalšího.

Jak všichni víme, český písek to je koktejl kulatých chytů, dobrodružství a strachu. V mládí mě písky jenom drobně olízly, neumím se tam hodnotně zajistit a v podstatě tam nemám co dělat. Jediné, co mě drželo nad vodou, byla skutečnost, že mi brácha nadělil k půlstoletí kompletní sadu ufounů. A ti mě zachránili. Přestože i s ufounama bylo třeba cesty pečlivě plánovat, tak už bylo snašší přesvědčit hlavu a nastoupit. Jak jsem neměl rád spáry, tak mi nyní každá jedna dělala velkou radost, protože ufouni je milujou. Díky těmto mašinkám jsem si v Prachově za ten týden přivykl až tak, že nad stresem začala pomalu převažovat radost a začal jsem více vnímat tu krásu kolem sebe (to, že pocity z lezení na písku jsou mnohem intenzivnější než na sportovkách se rozumí samo sebou). Prachov, jak ho nazval Mach spíše Prachůvek, jsem znal jen jako šlapka a byl pro mě krásným, ale jen dalším skalním městem v řadě. Po tom týdnu mi vlezl pod kůži a mám ho rád úplně jinak. Už je to kámoš (i když pořád ho vnímám se stejným respektem) 🙂 .

Děkuji Machům za parádní týden. Zázemí dobré, počasí dobré, kolo dobré, povídací večery dobré…, jen to dřevo by příště už mohli mít složené 😊.

JB, vlastní rukou v českém jazyce (kdo najdete nějakou nepřesnost, chybu, tak se ozvěte, opravím).

 

Pozn.:

  • Nobelovů cenu tomu človekovi, který vynalezl a vyrábí ufouny.
  • Maši mají na letišti v Jičíně kamaráda. Kdyby někdo zatoužil vidět Český ráj z výšky větší než malé, tak přikládám motivační obrázky z Machova letu.
  • Pokud by se někdo chystal na písky, klidně se ozvěte, ufouni potřebují také trénovat.
  • Photo by Mach, JB, Kača

xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx

Pondělí

  • Kočičí Jehla – Východní cesta V – pěkná rozlezová cesta, zákeřnosti nemaje.

  • Rektorka – Čihulový sokolíky VIIc – 1. kruh je v cca 10m za poměrně těžkým traverzovým krokem (pro mě klíčové místo v cca 8,5m), který bych bez jištění nedělal (šahlo 8m). Samotné sokolíky už mi přišly v pohodě, jištění ve spáře dobrýma ufounama.

  • Prachovská Jehla – Jihovýchodní cesta VII – dlouhý traverz doprava lehkým terénem až do kouta lze slušně dojistit, ovšem za cenu většího tření. Mezi věžemi rajbasový dolez k 1. kruhu, který už jsem nemohl utáhnout. U kruhu dobrání spolulezce. Stěna nad kruhem (lze dojistit) a překulení doleva za hranu + par temp nahoru už v pohodě.

(fotky se otevírají korektně jen v PC/NTB. Galerie Envira, kterou využíváme ve free verzi, otevírání obrázků v mobilu/tabletu podporuje omezeně 🙁 )

Úterý

  • Mnich – Čtyřkruhová varianta VII (fakt moc pěkná cesta, klíčové spáry lze dobře jistit ufounama).

  • Čertova věž – Západní cesta VIIb (poměrně dost těžká, oblá procházka od spodu až do 2/3. Hůře odjistitelná k 1.kruhu, pod 2. taky zapeklitost. Široká ukloněná dolezová spára už v pohodě).

  • Čertova věž – Severní cesta VIIc na druhém. Pěkná, pro nás skalkaře stravitelná stěnovka (dobré voštiny, občas spárky), prakticky nelze dojistit. Pády pod 2.kruhem nekompromisně až na zem (cesta sebevrahů).

Středa + neděle – kolo Jizerky, Český ráj zdola i shora

Čtvrtek – Hromová Rokle (liduprostá oblast)

  • Hromský masiv – Samá rados ze života VII – příjemná, procházková dobře odjistitelná cesta bez krys

  • Hromský masiv – Přefiknutej magor VIIIB – na druhém. Mach vylezl Holka magor a bylo to v přímé linii, tak jsem neodolal. V klíčovém místě drobné voštiny a dvě drobné svislé spárky + mizerné nohy. Po zvednutí nepříjemná, osolená, velká oblina, pak teprve 1.kruh cesty Holka magor a dále touto cestou. Do 1. kruhu nelze dojistit.

  • Hromský masiv – Wardenclyfee VII – klíčovým místem je překonání 1. kruhem zajištěného převisu takovým vhloubením, jde to. Celou cestu lze dobře dojistit.

Pátek

  • Obelisk – Východní stěna VII – krásné, dlouhé stěnové lezení převážně po dobrých kyzech, které lze výborně použít k dojištění mezi kruhy

  • Sluneční věž – Jihovýchodní hrana VII – do 1. kruhu strašidelná cesta = 1. kruh velmi vysoko s omezenou možností dojištení (ufouni s potenciálem pádu na police. Cca 1,5m pod 1. kruhem jsou mizerné 2cm hodinky, přičemž dolez ke kruhu mi nepřišel úplně snadný). Další postup nad 1. kruhem už veselejší, poměrně technické lezení s hromadou hledání ukrytých bočáků, delší odlezy, ale těžší místa jsou u kruhů. Věž je v místě, které je zapovězeno běžným šlapkám, takže je zde příjemné ticho.

Sobota

    • Krakonoš – Poniklecka bába VII – krásný pilíř, který lze dobře dojistit uzlama a ufounama – mě ta cesta hodně bavila (až na to, že 30m za zadkem má člověk vyhlídku plnou lidí)

    • Prachovská jehla – Jižní cesta VIIc – na poměry Prachova až přejištěná cesta. K 1. novému kruhu lze dobře dojistit, 2. kruh nepochopitelné 2m blízko v lehkém terénu, 3. v akceptovatelné vzdálenosti. Zajímavý výlez pod vrcholem = přes bočáky a dlouhé rozporové nohy, cca 3m nad kruhem

    • Velký kapucín – Jižní cesta VII – pod 1. kruhem bydlí divoké včely!!!!! Hromada diagonalnich sokolíků, celou cestu lze výborně dojistit. Nezákeřná cesta, která dělá radost od země až nahoru.

Jak jsme žili na Kalymnosu – říjen 2021

Je to fest dlouhé! Píšu se s tím kvůliva sobě, příp. pro účastníky zájezdu, abychom si v budoucnu snáze propojili zážitky s obrázky. Zkušení text přeskočí, leda by si chtěli potrénovat písmenka.

(fotky se otevírají korektně jen v PC/NTB. Galerie Envira, kterou využíváme ve free verzi, otevírání obrázků v mobilu/tabletu nepodporuje 🙁 )

Nahlodali mě Nováčci. Na Kalymnosu byli před rokem a přestože stále žijeme s covidem, risknu to a 13.6.21 kupuju letenky (za dlouhých 7800,- penízů). Netěším se. Pouze zarezervuju dovolenou a nechávám to plynout smířený s tím, že Kalymnos nemusí vyjít. Prázdniny uběhnou, na podzim se podaří několik slušných výletů za slovenským lezením a tak jsem spokojený. Nakonec nastane říjen a přestože se situace horší, je těsně před volbama a nikdo nic moc neomezuje. Volby dopadnou jak nejlépe mohou a teprve 10.10.21 začínám věřit, že skutečně odletíme. Formality vstupu do Rakouska a Řecka jsou komplikovanější než za starých časů, ale dá se to zkousnout. Více omezuje respirátor, který má člověk na hlavě od vstupu do odletové haly ve Vídni až po výstup z haly na Kosu, což je ne nepodstatných 5,5 hod. Nemají to ti doktoři při operacích jednoduché.

12.10.21 – 6:00, srážíme se u Nováčků, …… 20:30 sedíme v chaloupce a restujeme organismy po náročné cestě.

13.10.21 – nespěšíme, stále vydýcháváme cestu. Až těsně před polednem se konečně dohrabeme do blízkého stinného sektoru Arginonta Valley. Překvapuje mě, jak je tu našlapáno. Do hlavního sektoru se nevlezeme, musíme do pravé části. Nic to nevadí, na seznámení ty 20-30m cesty stačí. Prostě se budeme muset smířit s tím, že jsme v srdci evropského sportovního lezení právě v ideálním čase. Skončíme dříve, tak ještě stihnu vyběhnout na průzkum našeho nadbarákového sektoru Ghost Kitchen a udělat pár zapadajících fotek.

14.10.21 – šplháme v s. Ghost Kitchen (levá část). Překvapuje mě měkkost stupnice, jsem schopen chodit OS cesty kolem 6c+, i nějaké 7a by se mohlo podařit. Sektor parádní, stěna kolmá, kde je potřeba tam je schovaná slušná kapsa. Mám natrénováno z Plevníku, takže pohoda převeliká.

15.10.21 – i když to z fotek nevypadá, je po brutálním nočním/ranním dešti (prý od dubna prvním) a ještě stále intenzivně fouká. Předpověď slibuje další déšť tak sedláme koně a jedeme na výlet = kouknout možné sektory na další dny a dokoupit potraviny.

16.10.21 – lezeme v levé části s. Arhi – stěnové lezení kolem +/- 6b, chvilkama až monotóní. Odpoledne se už celkem dost připékáme a palečky v lezečkách šťípou.

17.10.21 – navštěvujeme sektor Kastri, za mě jeden z nejpěknějších sektorů kde jsme byli. Nebudu popisovat, fotky to řeknou lépe. Cesty dlouhé 40m a více, pilíře, kouty, stěny, spáry, skoro všechno tam je, jenom rajbasy a ledy chybí. Když už nemůžeme a jedeme domů, ještě se nechám vysadit u s.Pallace abych ho nakoukal. Pallace nestojí za lezení, ale pěkné fotky z toho okna jsou a podvečerní procházka kolem s.Baby House (těžký) zpět až k s. Kastri (milión koz) a domů po cestě mi udělá dobře.

18.10.21 – volíme stinný sektor Secret Garden. Jak se později ukáže ne úplně šťastně. Lehčích cest je tam málo a jsou kratší. Navíc celkem slušně fouká až máme prochlazená klepeta. Mach jde do neopakovatelného outfitu, přesto promrzá, je zasmušilý až mrzutý a přestává komunikovat. Nakonec to s Kačou předčasně zabalí a lehkou 6km procházkou přes kopec to dojdou až domů. My s Novajdou ještě šplháme těžší cesty, kde se i zahřejeme, a stále pokukujeme po krápníkovém skvostu zdejší stěny – Frapogalo 6c. Furt se tam střídají nějací Angláni tak to nakonec vzdáváme a jedeme se ohřát na pláž u vesnice Palionisos.

19.10.21 – po včerejším výšlapu má Hanka bolavé koleno a bude odpočívat, takže mi je přidělen Novajda. Jedeme všichni do s. Arhi, nově do pravé části, kde chceme mimo jiné vystoupit i do vyššího patra – s. Chapi, kde je pěkná 6c+. Nakonec se tak podaří parádní 110m cesta (uprostřed jištěný dlouhý traverz). Po slanění pobíháme ve 20m krápníkových cestách, které zakončují pravou část hlavního Arhi sektoru (jediné fotky toho sektoru jsou z pátku, jak ten borec leze boso – nechtělo se mi starat ve vícedélce o foťák).

20.10.21 – role se prohodily. Novajda a Maši volí odpočinek a tak s Hankou, Simonou a Alešem vyrážíme nad barák do s. Atlantis. Jde o lehčí stěnové lezení, které kvituji neb také potřebuji po včerejším zápřahu vychladit.

21.10.21 – z několika zdrojů prosakovala zpráva, že peckovní je s. Lambda na ostrově Telendos. Jedeme. Konečně den, kdy vstáváme podle mého gusta 🙂 . V 9:00 už sedíme na lodi, která nás za 5 euro doveze 20min. chůze od vysněného sektoru. Přístup jde po pobřeží, krajina kolem je pro náz suchozemské krysy silně návyková. Cesty běžně 40m a delší, opravdu parádní lezení. Fotek je málo. Jednak jsme byli ve stínu a to se moc fotit nedalo a druhak jsem furt někde visel. Posazení stupnice mi přijde měkčí než na Kalymnosu, 6c+ pustily úplně bez problémů a když jsem koukal krátké prodloužení za 7b tak mi přišlo stravitelné.

22.10.21 – ráno se budím před pátou, až to nemůžu vydržet a jdu kouknout nedalekou jeskyni Skalia Cave (pozor stejně se jmenuje lezecký sektor, který je vlevo od Gost Kitchen výše v hoře). Jeskyně je volně přístupná a takovou koncentraci úžasné výzdoby jsem ještě nepotkal. Je to skutečně neskutečné a tím jak sem tam byl sám, tak to byl velký zážitok. Chtělo by to více světel, ale i tak z toho vyšly dost dobré fotky. Když se vrátím, je ta sebranka naštěstí už na nohou. Po snídani jde kafe a pak volným krokem nastupujeme do s. Pocket Wall. Taky moc pěkné a dlouhé lezení. Některé cesty jsou fakt zapeklité. Střihnul jsem si i slušný 7a stupňovitý převis a byl naprosto uspokojen. Kolem jedné jsme se už celkem slušně na tom slunku rozpouštěli, tak to zabalili a pelášili do moře. Později odpoledne to ve mě začalo opět hlodat. Celý týden jsem mlel dokola, že bych rád ještě do s. Ghost Kitchen na vyhlášené 6c+/7a Dafni. Problém byl přesvědčit někoho, aby kvůli mě v úmorném vedru vyšlapal 30min prudkého kopce a mě odjistil. Novajda to strávil celkem v pohodě, ale Machovi se fakt nechtělo a velmi si vážím toho, že se zvedl a v té výhni si vynesl lezení + hodinu seděl v úvazku aby nás mohl fotit z blízké 6a cesty. Když už visel, tak si myslím, že v něm plálo srdce fotografa a nakonec byl rád, že s námi šel. Na fotkách je to vidět a třeba z toho vydoluje i Fotku roku 🙂

23.10.21 – jedeme domů. Vstáváme lehce po šesté, v 7:45 už stepujeme u trajektu, do kterého se nevejdeme a čekáme 1,2hod na další. Letadlo nám letí v 17:30, o nic nejde, ale za námi stojící Norek je dost na trní, protože nestihne airoplan (nakonec to nějak ukecal). Po příjezdu na Kos se 1/2 dne povalujeme na pláži (mimochodem i zde, blízko přístavu, je neskutečně čistá voda)  … ve 24:00 otevírám doma dveře a vracím se do ostravské reality.

Z výše uvedeného lze odhadnout, že Kalymnos je ráj sportovního lezení. Tlustý průvodce predikuje, že cest je tam asi milión a na vlastní kůži jsme ověřili, že jsou prudce stravitelné a i to nepohodlí spojené s transportem z domoviny stojí za to. V tuto dobu tam jezdí celá lezecká Evropa a infrastruktura je na to připravená. 90% lezců se přepravuje na skůtrech a jak jsem tak zaznamenal asi se tam nekrade, protože skůtry mívají v zapalování klíčky, na sedadlech leží lano, přilby a další propriety, které se těm lidem nechtělo tahat do kopců. Podotýkám, že to všechno na hlavní silnici, nikoliv někde v hoře. Měli jsme štěstí na počasí. Přestože na slunku odpoledne už bývalo dosti teplo, pořád se to dalo přežít. Do stinných sektorů jsme brali péřovky, při větru se uplatnily. Voda v moři byla po celou dobu slaná a teplotně natolik vysoko, že jsem se běžně ráno koupal i já, tvor s vyhlášeným odporem ke studené vodě.

Konec hlášení v českém jazyce. (JB, vlastní rukou bez podpůrných prostředků)

 

Fotka roku 2020 – vyhodnocení

„Ahoj,

Situace neumožnila konání výročky a nebylo možno vyhlásit a předat ceny v oddílové soutěži fotka roku 2020. Činíme tak dodatečně alespoň e-formou. Dovolte mi krátké shrnutí. Do soutěže bylo v řádném termínu přihlášeno celkem 19 fotek, hodnocení fotek probíhalo dle pravidel zveřejněných na stránkách oddílu v elektronické podobě. Do hlasování se zapojilo celkem 21 členů oddílu, což je cca ¼ z celkového počtu členů. Bando, zde je co zlepšovat, jak při zapojení soutěže, tak při hlasování o vítězných fotografiích . Soutěž byla podpořena finančně ve výši 3.000,- Kč z rozpočtu oddílu, cenami byly poukázky do HUDY sportu v nominální hodnotě 500,- Kč.

Vyhodnocení: Z došlých hodnocení byly oceněny na prvních 3 místech tyto fotografie:

  1. místo               fotka číslo 17                     autor: Pavlos
  2. místo               fotka číslo 15                     autor: Novajda
  3. místo               fotky číslo 2, 5, 6, 10      autoři: Vahoš, Mach, Pavlos, JB

Jak vidno na bedně to bylo „o prsa“ jen vítězná fotka v závěru o kousek odskočila. Druhé místo uhájilo pozici o pouhé dva body a na třetím místě byla dělba mezi 4 fotkami a 4 autory. Pořadí na dalších místech i s autory fotek jsou v přiloženém souboru. Soutěžní fotky jsou v galerii: Fotografie roku 2020 | Horolezecký oddíl Start Ostrava (ho-start.info)

Ceny vítězům již byly Všem předány, za přítomnosti předsedy a členů VV oddílu – chvíli jsme uvažovali, jak rozdělit poukázku v hodnotě 500 Kč mezi 4 výherce, padaly návrhy na rozstříhání, nakonec poukázku převzal jako správný předseda Mach, a ostatní vyplatil v poměru fifty:fifty. 

Co říct závěrem? Díky všem, co si v předvánočním a covidovém shonu dali práci a poslali Svou fotku do soutěže! Dík taky všem, co se zapojili do hlasování. Jo a v letošním roce nezapomeňte jenom na hon za výkony, výškami, ale taky foťte! Koncem roku bude opět vyhlášena soutěž „fotka roku 2021“, opět s hodnotnými cenami.

Za VV, organizátor soutěže,

Pavlos

Fotka roku 2020 – do 31.1.

Pravidla soutěže Fotografie roku pro rok 2020

  • Účastnit soutěže se mohou pouze platní členové oddílu HO START s fotografiemi, jejímiž jsou autory!
  • Do soutěže lze přihlásit pouze fotografie, pořízené v daném kalendářním roce a fotografie pořízené v předchozím roce od 1.12. do 31.12.
  • Soutěžní témata:
    • Lezení (léto, zima)
    • Horská krajina
    • Oddílové akce
    • Skialp
  • Každý účastník může přihlásit maximálně 3 soutěžní fotografie, které pošle mailem předsedovi oddílu na adresu petr66machacek zavináč gmail tečka com.
  • Fotografie posílejte ve formátu .jpg
  • Soutěžní fotografie budou zveřejněny na webových stránkách oddílu v samostatném fotoalbu, umístěném v sekci ČLENSKÝ SERVIS / ODDÍLOVÉ SOUTĚŽE / FOTOGRAFIE ROKU 2020 po novém roce
  • Fotografie vloží do alba předseda oddílu
  • Uzávěrka přihlášek soutěžních fotografií je 31.12.2020  

 Hodnocení soutěže

  • Vyhodnoceny budou 3 nejlepší fotky s nejvyšším počtem získaných bodů
  • Hodnocení posílejte mailem Pavlosovi na adresu: pavelmuck78 zavináč gmail tečka com (do předmětu dejte: FOTKA ROKU 2020 a Vaše jméno nebo přezdívku)
  • o datu ukončení hodnocení budete informováni dodatečně (nutné před termínem řádné výročky – uvidíme podle COVID)
  • Každý člen oddílu určí subjektivně 3 nejzajímavější (nejhezčí) fotky a přidělí jim body:
  • 1. místo = 5 bodů
  • 2. místo = 3 body
  • 3. místo = 1 bod
  • Příklad: 1. místo fotka č. 30, 2. místo fotka č. 1, 3. místo fotka č. 11
  • Pořadí fotek se určí podle počtu získaných bodů
  • Při rovnosti bodů se pořadí určí podle většího počtu získaných vyšších míst v hlasování. V případě i této rovnosti se fotografie o umístění dělí.

Ceny

  • Ohodnoceny budou 3 nejlepší fotografie podle výsledků hlasování členů oddílu ke stanovenému termínu
  • Ceny budou poukázky k nákupu v HUDY sportu v Porubě v hodnotě:
    • 1. místo – 1.500,-
    • 2. místo – 1.000,-
    • 3. místo – 500,-
    • V případě dělby pořadí se odmění poukázkami jen 3 fotografie, poukázky budou vždy v celkové výši 3.000,-

Pavlos

Paklenica bez lana, září/říjen 2020

Paklenica není jenom lezení – Velebit a okolí to je pecka!  Několik důkazů, že má smysl vzít do Paklenice i rodinné nelezce.

To nejpěknější jsme si nechali (kvůliva počasí) na příště – http://ultra-trail.vetroplachmagazin.sk/chorvatsky-velebit-paklenica-a-chutovka-bojinac-1110m-1249

Protože korona se nás asi hned tak nepustí, to příště bych viděl tak na jaro 2021 a bylo by dobře, kdyby nás lezením postižených bylo více než jeden  🙂   (JB)

Höllental – krátké vícedélky + dochlazení na Dűrnsteinu, září 2020

9.9.20 – 13.9.20 se konečně otevírá to správné okno!  Předpověď na Höllental slibuje Arnovo azuro-plech, v práci se beze mě také obejdou a tak viberuju Macha. Ten odvolá služebku, přibereme ještě Vahoška  a ve středu 0:30 zabíjíme stanové kolíky v novém kempingu u lanovky nedaleko vyhlášeného Kaiserbrunu. Čekají nás 3 dny pohodových vícedélek, pak přesun na Dűrnstein, kde dorazí holky a náš rakouský výlet prodloužíme grapes/clibming víkendem.

Středa: nemaje špuntů, budím se kolem 6:00 – na přilehlé silnici narůstá provoz a na spaní to není. Mach špunty má, takže chrupká až do 9té (je to starý medvěd), kdy už jsme s Honzou po snídani, svačině i obědě. Prostě, kdo by se tahal s jídlem do vícedélky?

Vybrali jsme cestu Rosenhochzeit, nástup 15min. z parkálu. Ve 12:00 stojíme ustrojeni pod kopcem – Mach začíná vzlínat. Vytáhne první zeleninovou délku, pak se hora postaví a začíná seriózní lezení. Ve spodních partiích jsou v linii velké mokré fleky, klíčová madla plná vody, ale překonáme to a po druhé délce už je vše suché. Na rozlezení jsme vybrali dobře – stoupáme plynule, třebaže pomalu neboť ve 3 lidech s batohama to nikdy nebude úprk. ½ cesty lezeme ve stínu, přičemž si vystačíme s krátkorukávovým trikem, pak dorazí slunko a spotřeba vody razantně stoupne. Cesta je koncipovaná jako spousta na sebe navazujících různě ukloněných ploten oddělených zeleninou, skála pevná, vše dobře odjištěno, jedna délka je spíše seriózní procházkou než lezením. Střídáme se s Machem, Honza nám jistí záda na jednoduché tkaničce. Všechno jde hladce, až na poslední  6+ úsek. Je v ní tahavý převisek, kde ta krysa nějak ztěžkne, tep vyletí na 140, ale furt sa to dá. Zákeřnost je ukryta v posledních metrech celého výstupu hned za převískem, na který bez vydýchání navazuje cca 6m traverz doleva, ve kterém příroda úplně zapomněla na použitelné ruce.  Nohy, třebaže jsou poměrně dobré, jsou celkem daleko. Tam jsem se zpotil teda fest (tep 160), přestože mám traverzy z nábřeží dost nacvičené. Bojoval jsem těch 6m snad 5min. Pořád mě někdo tahal za batoh, několikrát jsem se vracel a hledal řešení, hranice pádu byla blíž než bych si přál, no nakonec to nějakým zázrakem pustilo OS. Čekal bych fakt jiné číslo než jen 6+, a to i když zohledním krysu. Slovy klasika „Byl to těžký úkol, i já jsem s tím měl problém“.  Bohužel, je to v tak blbém místě, že z toho nešly udělat fotky.

Lezli jsme se s tím 4,5. hod v absolutní pohodě, 0,5 hod vzal sestup (lze sejít celé pěšky (dlouhé jak týden) nebo jako my cca 10min pěšky, pak doleva únikové dvoudélkové slanění cca 150m od nástupu).

Večer se nesl v klasickém duchy – víno/ženy/zpěv, přičemž ženy a zpěv byly nahrazeny za vaření a brzký spánek.

Čtvrtek: vyhrála cesta Via Helma (nástup 7 min z parkálu), která se tvůrcům náramně povedla. Procházkové lezení, kolmé plotny občas přerušované zelenýma ostrůvkama, vše excelentně odjištěno, jen samá pozitiva a sociální jistoty. Nejtěžší úsek za  7- je převislý cca 7m traverz, ve kterém na dvou metrech chybí dobré ruce (tradiční varianta spodem) a je třeba rychle hledat, protože gravitace roste každou vteřinou. Mach našel cestu vrchem a vypadalo, že se až tak nenadřel (akorát by těžko cvakal jedno jištění). Ve srovnání s klíčovým 6+ traverzem předchozího dne mi tento 7- traverz přišel jako malina. V předposlední délce čeká úžasné odměnové lezení, jistojistě nejpěknější délka našeho hőllentalského popolézání.

Sestup je vymyšlen vpravo od výstupu pěšmo, kdy mužíci navádějí k ostrému suťovisku, které člověka po 10min klouzání vyplivne u nástupu. Lezli jsme se s tím v plážovém tempu 6 hod. a to včetně sestupu a čokoládové pauzy.

Pátek: s ohledem na plánované odpolední stěhování směr Dűrnstein, volíme kraťoučkou koutovou cestu Wasserverschneidung nad koupacími ostrůvky řeky Schwarza. Přístup k nástupu vede traverzovou ferratou, od auta to v součtu s chůzí vezme odhadem 15min. Měníme dvojice. Ve vyvádění se střídáme s Honzou, na tkaničce visí a fotí Mach. První délku Honza zbloudí do nějaké sportovky. Užívám si bezstarostného lezení a omyl zjišťuji až při nástupu do druhé délky, kde sportovka začíná a lezení se jeví významně těžší, než uvádí návod k hoře. Couvám na štand, to už na nás zespoda haleká i Mach, že jsme nejspíše blbě. Dolů to nejde – už první délka napovídá, že jsme vlezli do kamenolomu kombinovaného s kolmýma travama.  Traverzuju vlevo, cestou cvakám nějaké drobné stromky, ale i tak by případné kyvadlo vytočilo pěkné metry. Pod výrazným, ukloněným a hodně zařezaným komíno-koutem doberu na štandu Honzu, převážeme se, a jdu to zkusit. Hned v druhém metru mi zůstává v ruce velký šutr, nějak to udržím na pravačce, šutr letí to řeky, jdu dále. Jako stěnový lezec nemám s kouty/komíny moc zkušenosti, kroutím se v tom až tak, že nakonec ležím na hladké stěně a hohy šlapou v koutě. Jde to blbě, protože batoh na zádech významně zhoršuje tření a nepřidává tomu ani hromada matroše na zadku. Tak píďalkuju k 3. jištění, kde stále vleže přes tělo komplikovaně cvakám, pak se v tom konečně nějak vytočím a hlavou ke stěně za chyty, které je třeba poctivě přebírat, přelezu převis. Nad ním číhá krásný fotografický štand.  Chudák Mach. Než se s Honzou dostaneme do téhle fáze, skoro dole přiroste ke skále. No, ale cestu má prošlapanou, takže za chvilku je u Honzy. Vytáhnu klukům batoh, aby se s ním netrápili a nastupuje Honza. Volí stejný styl a jde mu to dobře. Brzy mě doběhne a pokračuje do klíčového místa, delšího otevřeného kouta s drobnými chyty. Kombinuje stěnové lezení s koutovým a pomalu nabírá výšku v dobře jištěných pasážích, které napovídají, že to nebude zadarmo.  Nejtěžší je výlez ze samotného kouta, kde to na první pohled nevypadá, ale všechno je tam obráceně než by člověk potřeboval.  Honza se nevzdává a pokouší to tak dlouho až ho to pustí a udělá další štand. Je řada na Machovi. Naleze do kouta, jako pískomil vůbec neváhá a pokládá se na záda, šlape nohy, šoupe záda. Za chvilku je u mě.  Dolezu Honzu a nastupuju do poslední délky – Mordoru, který tvoří položené 2kové trávy, proložené volnými, různě velkými šutráky. Za jištění slouží stromy a jeden slušný nýt ve větší skalce. Každý pohyb hrozí uvolněním pěstních klínů a jejich odlet na Honzovo hlavu, fakt mazec. Nahoru dolezu psychicky vyždímaný, beru první strom na hraně a štanduju. Ani nefotím, protože se snažím hemžit co jak nejméně a i tak dobíráním lana shazuju nějaké projektily. Když už jsme nahoře všichni celí a zdraví, hodnotím to jako zážitek, na který hned tak nezapomenu. Takové podmínky se v jednodélkách fakt nevidí.

Sestup vede pěšo traverzem vlevo od výstupu a vezme cca 15 min. Mužíci nejsou, prošlapaná cesta také chybí, což lze přičíst malé frekvenci návštěv této cesty = cca 1x za měsíc, podle nalezené vrcholové knížky.

2hod vzdálený Dűrnstein, kemp Rossatz, je jistota. V noci dojíždějí holky, dáme nějaké víno a mažeme spát. V sobotu nenecháváme nic náhodě a ukrýváme se před sluncem v sektoru nad vesnicí Weisenkirchen (nemá cenu popisovat, všichni znají).

Neděle se nese ve znamení rekognoskace cca 15km vzdáleného sektoru u hradu Aggstein na stejné straně řeky jako je kemp. Máme „štěstí“, trefili jsme nějaký jarmark na hradě. Spousta lidí, omezený výjezd, kdyby bylo místo jistě by byly i kolotoče, koníci a jiná havěť. Ale, výjezd ukecáme a před davy se ukryjeme na záslunečné straně masivu. Materiál k lezení je stejný jako na Dűrsteinu, výška cca 20-25m. Ze strany hradu (plno lidí, takže osobní zkušenost nemáme) je to lezení spíše v kolmici, malé chyty, kde převažuje obtížnost 6-7. Z druhé strany příroda nešetřila policovými převisy a to hned v několika patrech nad sebou. Převažují obtížnosti od 6-7+, nižších čísel je nemnoho. Naštěstí nechybí ani stromy a tak v relativním chládku prodáváme metry, které jsme v zimě nachodili na převisové Hlubině. Co do obtížnosti, přijde mi Aggstein významně přísnější než Weisenkirchen.

Pozn.: kdyby se snad zdálo, že na fotografiích z Aggsteinu chybí Mach, tak tam tak úplně nechybí – je to medvěd.

ZTRÁTY: Vahoškovo jistící kyblík, který odsvištěl do údolí v cestě Via Helma + madlo k mé 2kg propanové bombě. ZISKY: kořistní karabina, kterou někdo utíkal ze stěny – vyhrál Honza + zážitky k nezaplacení – vyhráli všichni.

Konec hlášení v českém jazyce.

JB, vlastní rukou bez podpůrných prostředků.

Letní sedmihorské písky – červenec 2020

Ve zkratce:

  • termín: 4-12.7.2020
  • lokalita: vyzkoušená chalupa s přilehlou loukou v Karlovických Svatoňovicích
  • velitel akce: Pavlos, kterého lze jenom chválit
  • účast: 62 hlav lidských (letos bez hlav psích)
  • počasí: střídavě deštivo a to až tak, že lezení tím bylo značně ovlivněno a do popředí pohybových aktivit protlačila se kola a pěší vycházky po okolí
  • vitamíny: 3 bečky + 2 basy lahváčů, víno, .. a ještě nějaké nepodstatné výše % alkoholy
  • ztráty: uvařené čerpadlo + polámaný croozer
  • zisky: spousta společných zážitků + nějaké skalní skalpy

Pokračování textu Letní sedmihorské písky – červenec 2020

Krtkův Memoriál – alias červnový Holentál 2020

Na Ráblu, na oslavě 60.let oddílu, Krtek u piva a kořalky, nalákal snad půlku oddílu na super víkendové lezení v Hohewandu. Taky mě to zlomilo, i když jsem měl původně úplně jiné plány, no stavba opět počká…

V sobotu za ranního kuropění vyrážíme s Peťou směr Hohewand. Ve Vídni volá Krtek, kde už jsme, natož se dozvídáme, že on je doma, a vlastně, že všichni jsou doma… že Pavlos řekl, že všichni všechno ruší, že hlásí moribundus  a nikdo nikam nejede…. No to byl šok, Krteček to nemohl rozdýchat, spousta krásných nepublikovatelných slov, až nám ho bylo s Peťou líto.

Měníme plány na Holentál, tam by nemuselo být takové horko. Na parkovišti u Weichtelhausu nás přivítal autobus plný vymóděných budoucích feratistů CK Alpina. Dáváme startovního lahváče, převlíkáme se do lezeckých hader, ale  budíme zájem…  Jestli jdeme taky na ten kurz, že taky mají kořalku, že by si s námi rádi  dali atd… , nevím čím jsme je s Peťou tak oslnili… dnes už takoví staří ožungři.

Cílem je sektor Atlantis, jak řekl v minulosti o tomto místě jeden Slovák, Luxusní lezení, kde nejsou žádné zkur…. travky. Cestu pod sektor nám chtěla překazit pěkná zmije, kterou chuderku Peťa málem zašlápl. Na rozlez dáváme 7, krásná 30m dlouhá a pustila celkem bez problému.

Pak hned vedle 7+, dost vyrovnaná, 1. klíčové místo je bohužel už dost jeté, bez možnosti cvaknout presu, takže jsem si poseděl, ale nakonec vylezl. Peťovi se na druhém konci podařil čistý přelez. Cesta mě tak došťavila, že jsem měl chuť to už to ten den zabalit. Hned jsem si vzpomněl na legendární Pavlíkovu hlášku:  Jestli chcete, abych byl už na oběd doma, tak si tu cestu za váma dám :o).  Sílu a energii mi naštěstí vrátil další  lahváč a hodinový šlofík pod skalou. Po restu nastupuje Peťa do 8-, těžký koutek přesně dle jeho gusta. Jedno malé zaváhání a je na štandu, krásně to ukrokoval. Druhá délka začala převisem, celkem přísných 7, ale podařilo se. Třetí délka za 8+, Peťa řešení našel, ale přelézt to v kuse, zatím science fiction. Pak ještě dáváme jednu kratší 7-  a v 8 večer valíme na parkáč. Tradiční koupel v ledové řece, luxusní večeře, pár piv a kořalek no prostě paráda… V neděli už v 8 ráno nastupujem do stěny vedle Blechmauera, cesta Pogo za 7+, 10 délek. Cesta pěkně pouští. Druholezec s báglem ty nejtěžší místa přelézává pomocí pres, aby zůstala ještě nějaká síla.  Za půlkou nás dohání rakouská dvojka – tak je pouštíme, prý lezou běžně tak cesty kolem 8+.  Po šestihodinovém lezení  jsme nahoře. Cesta byla krásná ale lehčí než kousek vedle Gelber October 7+, kterou jsme lezli asi před dvěma lety snad 12 hodin. Až u auta přichází první bouřka. Děkujeme ti Krtku za super akci a snad příště na viděnou!

Lukáš