s podnázvem: “Nie je dôležité vyhrať, ale zvíťaziť sám nad sebou”
Dlouho to vypadalo, že je přilášeno jen několik dvojic a protože jsme stabilně adepti na poslední místo, přišlo mi docela žertovné, že i letos budeme poslední, tedy třeba čtvrtí, my starci … ale nakonec jak praví klasik, je všechno jinak. Sjelo se nás 10 dvojic, z toho 3 přespolní …
Většina už Maraton absolvovala dříve a tak jsme se mohli bez okolků pustit do „práce“. Rozmístili jsme se v prostoru stěny a věnovali se lezeckým „problémům“. Někteří přípravu nepodcenili a pravidelně sem jezdili trénovat. Všechno běželo jako na drátkách, občas jsme prohodili pár nenucených slov nebo věnovali úsměv do objektivu foťáku. Já se tajně ohlédla do hlavního prostoru, kde se zcela v rozporu s gravitací ladně pohybovala těla lezců a lezkyň v převislých cestách, jako by nic nebylo snadnější … a tak trochu jsem jim záviděla. Nu, žádné zdržování, protáhnout prsty, hrábnout do pytlíku s magneziem a taky si trochu „hrábnout“ ke dnu svých sil.
Tiskové středisko mělo tentokrát vydatnou posilu – Iva a Katka, výsledky zpracovávaly průběžně, fotily a dobrou náladou všemožně podporovaly. Ono se lehko řekne, vylezeš akorát 21 cest. Ale víš jak načasovat přestávku? Kafe hodně nebo málo? Nebo vůbec? Už je čas na nějakou vitamínovou bombu nebo to ještě dojedem? To jsou vážné otázky, k jejichž odpovědím se člověk propracovává někdy jen velmi těžce…
V hale se vystřídalo několik vln návštěvníků, ale i nás na konci odpoledne čekaly poslední cesty a odevzdání vyplněných listů.
… vylezeno, body sečteny, ceny rozdány … tak trochu vydechnout, pořádně nadechnout, protože venku už čeká jaro a má pro nás další výzvy…
Milica
Za organizátory musím poděkovat všem startujícím. Opět mě přesvědčili, že akce nebyla marná. Dále chci hlavně poděkovat Katce a Ivě. Aspoň jsme si mohli trošku v klidu zalézt. Krásné kreslené diplomy a barvení medailí jsou taky z rukou Katky a Ivy. Možná, že se opět hecnu a udělám další ročník.
Petr
