Podzimní lezení, jako obvykle Petrem Čenžákem skvěle zorganizované, proběhlo o víkendu 38 týdne. Kousek za Prievidzou, blízko pradávného Vtáčníka, místní borci zušlechťují přírodu pro lezecký národ a daří se jim to na velmi vysoké úrovni.  Výsledkem jsou nejen skvěle zajištěné cesty v obtížnostech od procházek až po vážné linie, ale je třeba vyzdvihnout i infrastrukturu. Orientační cedule k sektorům, vyčištěné nástupové/dopadové plochy, zajištěné stezky,… musely dát strašně práce. Celé to cizelují slušní průvodci na web stránkách , …..,,  prostě děcka, mi se tam líbilo úplně fšechno. Navštívil jsem sektory Sekaniny, Salamandra no a zdaleka jsem nevyčerpal zdejší potenciál. Ve stěnách od 20 do 40m  je nasekáno ještě tolik linií, které bych si rád vyběhnul, že tuto oblast ukládám do mozkovny s přívlastkem NAVŠTÍVIT ZNOVU. Jedinou zákeřností je vzdálenost od baráku, za 3 dny jsme najezdili 440km, takže na otočku to néni. Materiálem ke šplhání je příjemný andezit, který v porovnání s mnohde oklouzaným vápencem parádně drží. Rosničky věštily slunečno a jsem doufal, že hora bude příjemně nahřátá, jelikož tento šutr má schopnost dobře akumulovat teplo, ale všechno bylo jinak.  Na Salamandře nám slunce odešlo odhadem kolem 12té za kopec aniž by přes ty stromy něco ohřálo, takže jsme svá těla (ještě v letním režimu) zahřívali jak se dalo a Béďovo čopice rozhodně nebyla jen módním doplňkem. Zde vsuvka – jsou tací, kteří běží jen v jednom režimu – zimním, takže Kapušák nebo Adam chrochtali blahem,  zatímco my ostatní se balili do péřovek. Na Sekaninách to bylo lepší.  Utekli jsme k věži, co na ni vede cesta Hrana Vtáčnika (mimochodem velmi povedená), kde se slunko prodralo skrz vegetaci a dalo se tam slušně přežít. Hlášení z bunkru bylo negativní – zima jak ve Finsku, prostě je to letní sektor.

Jak tak zpětně hodnotím ubytování, jsem rád, že Petrovi nevyšla ta zamýšlená chata Smrečina přímo pod skalama. Kemp Pacho nám mimo komfortního zázemí ve srubech nabídl i tolik potřebné slunko, kterým jsme odpoledne vyhřívali vychlazené organismy, což by v lese ukrytá Smrečina neposkytla. Navíc je to v doletové vzdálenosti od Prievidze a tím i blízko Bojnice, což pro nelezce nabízí slušný program na 2 dny.  Děcka měla také větší prostor na lumpárny (a dospěláci kolibu hned u postele) a tak si myslím, že všichni museli být nad míru spokojeni.

Závěrem: Petr to přichystal ještě v pracovní době. Včil, když je na rentě, bude mít každý jeho den o 9 hodin více! Pokud se to znásobí 251 (pracovních dnů v r. 2020) = 2259 hod = bude mít o 94 dnů delší rok z čehož vyplývá, že se máme na co těšit 😊.

Na úplný konec ještě pronikavý křik malého Vaška O., který mi letěl kolem ucha a úplně mě položil – “mamíí, mamíí, INGRÍÍÍÍD!!”

JB, vlastní rukou.

Dlouho jsem se s tím přemýšlel, zda to sem napsat. Protože ferraty mají s lezením podobný vercajk, směr pohybu, výletu se zúčastnila část členstva a konalo se to v Arcu, tak padlo rozhodnutí to sem prsknout. Třeba to bude inspirací pro čistokrevné lezouny, kteří by chtěli své blízké nelezouny protáhnout vertikálama, aniž by je přespříliš trápili samotným visem za nehty.

Lago di Garda – Arco bylo záložní variantou za Dolomity, kde se dalo podle předpovědi, tak akorát koupat. Přestože to od Dolomit není vzdušně daleko, je to unikátní destinace, která se podnebím spíše blíží tomu přímořskému a významně se liší od vnitrozemí. Mimo lezení, dají se tu provozovat v podstatě všechny outdoorové sporty, vyjma lyžování, a tak je to vhodné místo i pro kombinované páry lezeček a nelezců př. lezců a nelezeček.

Takticko-technické údaje:

Termín 13-21.7.2019, cesta 960km – 13 hod. Výletníci: rodiny Milkovic, Vahošovic, Běnkovic, jarOmírové + Radka. Spaní – klidný camp Arco s parádním 50m baseinem (v ceně) nedaleko starého centra – 13,9e/stanové místo (vlezou se 2 rodiny) + 10,7e/hlava/noc.

Via Ferrata Fausto Susatti – vyhlídková celodenní procházka z městečka Biacesa (400 m/m) s paradními výhledy na jezero, město Riva de Garda a okolní kopce. Technicky nenáročná, první vyvrcholení nastane na vrcholu Cima Capi (909 m/m), druhé pak na Cima Rocca (1090 m/m). Kolenáři ocení na sestupu hůlky.

Následující dopoledne pršelo tak jsme si pospali a druhou polovinu dne věnovali poznávání okolí – prošli jsme si neskutečnou vesnici Borgo Medievale di Canale, pošplhali nedokončenou ferrátu u vesnice Ballino, oběhli Lago di Tenno a podívali se do citrónového města.

Via Ferrata Ernesto Che Guevara – náročná odtučňovací procházka na vrchol Monte Casale (1632 m/m).  Je to stráášně dlouhé s převýšením 1200m. Technické problémy nejsou, zajištění i postupové body zaslouží nejvyšší uznání. Pokud si to chcete opravdu užít, pak doporučuju nastoupit, jako my, kolem 7:30 v opravdu pěkný den, kdy se teplota vyšplhá k 32C.  Celé je to pořád na slunci, takže se navíc vlečete jako velbloudi s hromadou vody, bez které tam vyschnete a už vás nikdo nikdy neuvidí. Sestup je také výživný, kdo má blbá kolena a neumí chodit pozpátku jako rak, bude bědovat.

Via Ferrata  Rio Sallagoni – průchod úžasnou soutěskou, bez stoupání, bez spalujícího slunce, bez náročných pasáží = jen samá pozitiva. Je to takový canyoning ovšem bez plácání se ve studené a mokré vodě s dvěmi lanovými mosty. S tím jak je tam pořád vlhko, neveselo a truchlivo, je to úplně jiný svět – rostou tam jiná kvítka, žijou tam jiní hmyzáci a obratlovcové. Přestože to nebylo dlouhé, silně doporučuji, moc se mi tam líbilo.

Via Ferrata Sentiero Contrabbandieri – Massimo Torti –  procházka traverzovou nad jezerem Garda vysekanou stezkou. Technicky náročnější úseky jsou zajištěné lanem/lankem (místy dost mizerným – rozpleteným) a to byla jediná místa, kde jsem se psychicky uvolnil. Jinak jsem se furt bál, že někdo sletí na nejištěných pasážích, protože chyby se tam netolerují a jsou fatální. Po trase jsou nýty a dá se jistit vlastním lanem, ale je to dlouhé a zdaleka ne všechno jsme v 11 lidech jistili, protože jinak bychom tam strávili 2 dny. Pro lezce, kteří jsou zvyklí pohybovat se na hraně je to v pohodě, běžný turista tam nemá co dělat. Celkem se divím, že to nezavřou i s ohledem na frekventovanou cestu pod ferratou, která je ohrožena padajícím kamením.

Via Ferrata Colodri – hned nad kempem Arco, krátká spíše zahřívací nebo dochlazovací procházka. Víc nevím, nešel jsem. Místo toho jsme si s Vahalíkama užívali ½ dne seriózního lezení po skle v nejbližším možném sektoru u města Nago.

Na závěr bych celou akci zhodnotil jako velmi povedenou taškařici o jejíž průběh a úspěch se lvím podílem zasloužil Omír a patří mu za to poděkování. Přestože jsem na ferraty před časem zanevřel (kvůliva návalů sebevrahů, kteří svým počínáním ohrožují nejen sebe), musím je rehabilitovat – má to něco do sebe (když se tam nemotaji ti chujopletové).  Napřesrok by stálo za zvážení udělat ty Dolomity, které letos nevyšly. Co vy na to?

Letošní letní Sedmihorské písky (29.6 – 7.7.19) dopadly sqěle. Byla to grandiózní akce a to bez přehánění!  Počet hlav kulminoval kolem čísla 75, teplotní rozpětí v průběhu týdne kolísalo ve 14:30 od 36 – 21C, přičemž nespadla ani kapka dešťa. Ředitelem akce byl Pavlos a třeba přiznat, že vše tikalo jak švýcaráky. Basecamp byl založen ve Svatoňovicích (ne těch Kružberských, ale Karlovických), kdy usedlost s přilehlou loukou, poskytla všem pavoukům, i jejich uzemněným partnerům a děckám dokonalé zázemí. Chyběl jen profesionální kuchař, nosiči a děckohlídači, ale to se dá do příště odladit. Není důležité kolik se toho vylezlo, vypilo, najezdilo na kolech, našlapalo nebo naběhalo okolo pingpongového stolu, to podstatné je, že jsme byli spolu a týden si náležitě užili.

Protože néni prdel zkoordinovat akci pro takovou smečku, jistě i za ostatní skládám Pavlosovi (a těm kdo mu s tím pomáhali) poklonu a posílám díkec za parádní dovolenou.

Více netřeba psát, obrazové fragmenty níže to odvyprávějí.

Pozn.: sypu si popel na hlavu protože na to kolik nás tam bylo mám jen obrázky jedné z několika  podmnožin do kterých jsme se rozdělili. Příště budu snad úspěšnější.

JB, vlastní rukou v českém jazyce, font Arial.

Ve středu 17.4.19 vyrážíme po šichtě na prodloužené Velikonoce směr Velká Paklenica. Abychom se neuštvali, cestou přespáváme v chorvatské Krapině (hostel Poslon – snadný sjezd z dálnice za stravitelných 10 euro).

V cílovišti, privátním „nafukovacím“ domku, je objednaných 13 postelí. Zajistil Novajda a přestože jsme se všichni z fotek trochu báli jak velký holobyt že to bude, nakonec se z toho vyklubalo stravitelné ubytování. Cena 10 euro/hlava/noc byla velmi pozitivní a na to, že nezavíraly dveře, vypínače stejně jako vodovodní baterie byly zapojeny obráceně, na stěně chyběly obrazy a v koupelně bydlel šváb jsme si rychle zvykli 🙂 . Perličkou byla legračně přednastavené klimatizace, která se nám snažila každé ráno v 8:10 vytopit pokoj na 30C. Velitelství, u Nováčků a Machů, vypadalo úplně jinak (chyběly jen perské koberce). Jasně tím bylo definováno a presentováno, kde bydlí honorace a kde přežívá prostý lid. Zde zastavení. Pakliže by se někomu zdálo, že výše jmenovaná honorace jsou padouchové padouchovatí je to jen zdání a fikce. Pěkně se s náma o svůj příbytek dělili, i více než tři prstičky nám ohřát nechali (i když tak hodnotnému článku by nějaký ten padouch jistě prospěl, aby mělo dobro nad čím vítězit).

Jako obvykle jsme se sjížděli postupně podle toho, jak byl kdo hodný a kdy ho zlý kapitalista pustil ze šroubárny. Tak se stalo, že plného stavu jsme dosáhli až v pátek odpoledne = 3+1 Nováčci, 2 Machové, Belas, Běnek, Nimra, 2 Váhalíci, Ingrid, Helmut. Odjezd byl také rozfázovaný a tak chalupu předávali až v pátek 26.4.19 Vahoši.

5-ti denní vstup do soutěsky sežral 120 kuňáků, ale využili jsme jej zcela neb už ve čtvrtek odpoledne jsme někteří brousili první jarní metry. V následujících dnech jsme to tak různě kombinovali s vícedélkama, podle toho jak měl kdo otlačené nohopalce a utahané drápky. Černého Petra si vytáhl Mach, který si z domoviny dovezl takového bacila, že svým hřmotným kašlem trumfnul i potok, který činí akustickou komunikaci mezi lezci v soutěsce velmi problematickou. Lidí bylo v soutěsce jak psů před masnou, parkál plný až tak, že jsme chodili z chalupy pěšky, o cesty byla chvílemi rvačka a na hlavní soutěskové štráse to vypadalo jak na hale když odnese střechu. V té souvislosti mě stále překvapovalo, že ten vápenec není adekvátně oklouzaný, asi to tam chodí někdo po nocích frézovat. Ve vyšších partiích byla hora tak ostrá, že reálně hrozilo pořezání tlapek, při případném pádu v korýtkách i salámování celého těla.

Hlavním lezeckým partnerem mi byla Ingrid, proti které, ač se snažím sebevíc, nenacházím sebemenší výtku. Pěkně se na mě ve stěně usmívala (viz. fotosérie v červené mikině), vůbec neremcala a jako veverka všechno za mnou vyšplhala, batoh s vodou nosila, v noci nechrápala ani jinak nešramotila a už vůbec neřempelila. Ráno těsně po probuzení působila přirozeně lidsky a nešel z ní ani trochu strach. Když si představím, že má i jiné (nepoznané) přednosti, nelze než konstatovat, že si Honza uměl vybrat (pokud nebyl vybrán) a že má doma supr žábu! Přes 6a+ jsme s Ingrid nešli, pro mě to byla hranice, kterou jsem byl schopen ještě přelézt s jakousi rezervou a lezení si užít. 3 měsíce lezecké pauzy byly znát, nicméně i při zohlednění tohoto mi posazení obtížnostní stupnice v Paklenici přijde poměrně dost přísné.

Počasí od čt-po se velmi vydařilo, pak jsme to předčasně zabalili, neb se přihnal klimatický moribundus. Společných fotek není mnoho, protože jsme se každý den tak různě rozprchli a navíc, já nabuzen po té dlouhé lezecké pauze to dohnat, úplně zapomínal dokumentovat.

Finální hodnocení je takové, že akce to byla ve všech směrech velmi povedená a 930km vzdálená Paklenica i přes našlapanost stojí za další návštěvu.

.

Lezené cesty, které ve mně zanechaly stopu:

* soutěska u parkoviště za potokem – Kuk od Skradelin – Andi &Max (40m, 5c,5c) – s Káčou a Ingrid – parádní rozcvičkové lezení přes velká vápencová křídla v dolní části, v horní k prvnímu štandu pak trochu nepříjemný rajbasový traverz. Z potoka šel takový kravál, že jsme nebyli schopni se domluvit a dali jen jednu délku.

* soutěska u parkoviště za potokem – Kuk od Skradelin – Franz Hohensinn (60m, 5b, 6a+) – s Káčou a Ingrid – velmi podobné a pěkné lezení v první délce jako v Andi &Max (jak by také ne, když jsou vedle sebe). V druhé délce se to zvedne do opravdové kolmice, chyty se zmenší a ubyde jich, ale při troše hledání a správném kličkování to není v klíčovém místě tak velká hrůza a plně to odpovídá 6a+ „paklenické“ stupnice.

* Aniča Kuk – s.Stup – c.Pero (120m, 6a+, 5b, 5b, 5b) – s Ingrid – pěkná nezákeřná vzdušná linie, která v horní partii navazuje na Karabore. Příjemná dlouhá procházka, v dolní partii trochu rajbasová, pak už jsou tam jen samá pozitiva a sociální jistoty. Největší krysa mě nakonec čekala ve 3tí délce. Holub, který bydlel v jednom velkém výklenku z něj vystartoval až když jsem tam sáhnul no a to jsem skoro vypadnul ze stěny, jak jsem se leknul.

* soutěska u parkoviště za potokem – Kuk od Skradelin – Ča je od Draga je od Draga (130m, 5a, 5b, 5b,6b+) – zeleninová procházka s Ingrid na které jsme složili maturitu z trpělivosti, když před náma lezla nesmírně pomalá česká dvojka. Netuším, kde ta cesta nabrala dvě hvězdičky, snad jen ta předposlední délka stála za zmínku. Dobrá byla přilba, kterou jsem snáze prorážel salátové partie. Poslední délku jsme s ohledem na spalující slunéčko ani nezkoušeli a traverzem doleva po velké polici utekli k sestupovému pochodu.

* soutěska u parkoviště za potokem – Kuk od Skradelin – Dreaming the lost friends (100m, 6a,5c,6a+,5c,5a) – lezl jsem ve trojici s Nováčkama a hodnotím jako velkolepý zážitek. Třetí délka trochu tahala za ruce, přičemž zajímavý byl hlavně výlez přes hranu skrz ostrá korýtka, kde nestačila prostá hovězí síla, ale bylo třeba technických finesů neb ubylo chytů a muselo se ustát na nejistých rozporových nohách.

JB, vlastní rukou v českém jazyce, bez použití podpůrných prostředků

Tradiční petříkovské běžky proběhly o víkendu 10 týdne, těsně před příchodem orkánu Eberhard, který pocuchal Jeseníky až tak, že byla 2 dny zavřená hlavní cesta mezi Bruntálem a Opavou, nemluvě o méněcenných spojkách. Největší ocenění zaslouží Hanka. Jednak vyjednala u Honzy ubytování a druhak to odjela s pazourou v sádře a ostruhama na špilkách. Úměrně přicházejícímu povichru bylo tak nějak přiměřeně hnusně, až na to Mach složil kantátu, ve které je vše a netřeba nic dodávat:

„Šinu si to Pralinkou, rychlostí pra malinkou.
Vjeter fajny, mokre vločky, v brylach zamlžene čočky.
Ingrid ta to vyhrala, když se na nas tralala.
Těším se do Paklenice, tam snad bude slunce více.“