Nejasná zpráva o oddílové akci Jihozápadní Slovensko II.

(27. 9. – 1. 10. 2017)

„Nejasná“ proto, že se nějak nemůžeme dopočítat, kolik nás vlastně bylo – členové oddílu, nečlenové, ale spřátelení, rodinní příslušníci… jen děti a psi byli jasní. Počet se totiž neustále měnil podle toho, jak jsme se postupně sjížděli. V pátek večer stav kulminoval asi na počtu 40 a současně už někteří začali odjíždět…

Nu, naše poslání bylo ovšem v něčem jiném. Počasí jako na objednávku (nevím, jak to ten Petr Č. zařídil, když od začátku září bylo vytrvale škaredě) a před námi lezení, lezení a zase lezení. Oblastí bylo dost – Blázon, Kršlenica, Pes Filipes, Pajštún, Medené Hámre. Každý si mohl najít, co se mu líbilo a po všech stránkách vyhovovalo. Takže není divu, že se toho vylezlo hodně. Také padly nějaké rekordy, dařilo se Michalovi Z. (dvě 7+ a 8-, Lukáš-Arno přidal „osmu“ a Petr N. se dokonce v „osmičce“ rozlézal… no a jestli jsem někoho nezmínila, tak to budu mít do konce života na talíři).

Zúčastnili se i „nováčci“, kteří se nám o prázdninách „urodili“, Monča+Romča a Pepa A. Kdo nepřijel zrovna sbírat rekordy, akumuloval energii ze slunka, protože zima se blíží. Ale jedno je jasné už teď, mnozí jsme tu nebyli naposledy.

M.Č.

Sorry za opožděný zápis, důchodci mají dost času.

Tak jsme s Káčou zase zbyli sami dva, všichni mají dovolenou po létě vybranou. Nevadí, objednáváme letenky u Ryanaira, autem do Krakowa a za pár hodin jsme ve Valencii. Z těch našich plískanic je to hodně příjemná změna počasí.

Bereme auto a jako první zastávku volíme supermarket. A situace z jarní Sicílie se opakuje, košíku opět bezkonkurenčně kralují lahve vína.

Z Valencie je to 60 km, dojíždíme do Chulilly (čti Čulila) a po kratším hledání konečně nalézáme bránu, za kterou nás čeká příjemné překvapení v podobě chalupy El Altico. Teda takové ubytko jsme fakt nečekali. Na skále vysoko nad městečkem, přímo na hraně kaňonu s výhledem přímo do stěn. Jsme okouzleni a čumíme do kaňonu jak dva puci. Pedro Pons s přítelkyní Nuria Marti, místní lezci, autoři mnoha cest a provozovatelé chalupy, nás nechávají nasávat ducha místa a pak nám nabízejí místo pokojíku v patře domu karavan venku před chalupou. Je těsně před lezeckou sezónou a mají volno.

Paráda. Dáváme bágly do karavanu a jdeme se seznámit s městečkem. Všude kolem stěny a zase stěny, zarámované do překrásného panoramatu španělské krajiny.

Ráno na doporučení Pedra volíme stěnu kousek za městem. Je ve svahu nad silnicí a nabízí lezení po celý den. Dopoledne na jihozápadní straně a odpoledne ve stínu za rohem. Poledne trávíme u řeky pod cestou.

Další den dopoledne jedeme ještě do jedné oblasti za městem a odpoledne už do hlavních stěn kaňonu. Jednodélky, dvoudélky, stěny, hrany, převisy. Lezců málo, vše výborně odjištěno. Na Altico postupně začínají přijíždět další lezci, takže večery už netrávíme v naprosté samotě. Němci, Američanka, Angličané, Španělé a další, sezóna zvolna začíná. Ve skalách zaslechneme i češtinu. Kluk s holkou z Trutnova, spí nadivoko v kaňonu.

A tak po celý týden střídáme stěny větší s menšími, do toho občas rest day s výletem do okolí, koupání, starořímský akvadukt, vše každý večer řádně zapito lahodným vínem.

Po 9 dnech vracíme auto ve Valencii a na závěr se dva dny pešky a kolmo potloukáme po krásné Valencii.

Nadchlo nás, Španělsko. Už víme, že tady nejsme naposledy 🙂

Kdo se zúčastnil loňské akce, věděl, co bude obnášet ta letošní. S lehkým mrazením v zádech si někteří říkali, když to šlo loni, mohlo by se to podařit i letos. Našli se ovšem i tací, kteří si libovali, že si pořádně zalezou a stráví na stěně celý den. Organizátoři „pilovali“ a nenápadně zpřísňovali pravidla.

Počasí nám „přálo“, byl krásný podzimní den, takže každý, kdo měl trochu rozumu, vyrazil do přírody, do haly přišlo nesrovnatelně méně lezců než loni a my závodící jsme se nemuseli „prát“ o cesty. Při registraci se doladily dvojice a pak už vzhůru do díla, každý podle své taktiky. Lezení střídaly chvilky oddechu s šálky kávy a jinými povzbuzovadly, později přišly na řadu dávky magnezia proti křečím a všemožné masti na unavené končetiny. Také se objevil povolený dopink v podobě buchet, se kterými přišli Vahoši, předseda s obří lahví piva a Saša s milým úsměvem – všechno se přece počítá…

Čas ubíhal, naše pohyby se stávaly vláčnější a vláčnější až robotičtější. Dvojice postupně dokončovaly maratón cest, tiskové středisko sčítalo a sčítalo, až se podařilo „vyplivnout“ úžasnou tabulku s výsledky. Ceny byly hodnotné a vtipné (hrníčky s logem oddílu a soutěže pro vítěznou dvojici), i šampus byl a spousta dobré nálady. Kdo nevěří, ať tam běží …. nebo spíš ať přijde příští rok.

M. Č.