Francouzský Briançon – srpen 2018

Je to dlouhé jak 3 týdny, ale co už, žijeme jenom jednou!

Ve středu, 3 dny před odjezdem, plánujeme s Novajdou vícedélky na poslední prázdninový týden. Neviděl jsem to tak daleko, ale krátké nástupy, spaní ve volné přírodě a slibované excelentní lezení mě přemluvily na švýcarský Sanetsch. No co, nějak těch 13,5 hod (čistého času) /1350km vydržíme, prostě mozoly na zadku vyměníme za méně ošoupaná kolena a každodenní pozdější budíček.  V So 9:30 vyrážíme z Ostravy ve dvou lidech a našlapaným Teepeakem. Zde jsem vysledoval jistou podobnost s batohem, totiž že nezáleží na počtu lidí ve voze, ani na jeho velikosti a to auto/batoh je vždy plné/ý.

Jelikož každá pořádná expedice má zázemí i v domovině, cestou ještě najímáme Hanku a Macha (si myslel, že se bude s polámanou patou doma jen tak z Bůh darma válet) na pozice informačních specialistů. K večernímu posílá Mach vyžádanou povětrnostní relaci, ze které plyne, že šplhat do sedla Sanetsch (2250m/m) na letních gumách není dobrý nápad. Dorazil tam sníh a plánuje se finská zima. Je to vůbec podivný rok. Velikonoční lezení s Machama je zima a intenzivní funění, Sardinkové lezení leje, letní písky by člověk chcípnul vedrem a v srpnu zmrzneme v Alpách.

Zachraňuje nás článek na Lezci – https://www.horyinfo.cz/view.php?cisloclanku=2015050008, který slibuje oblast, kde je furt pěkně a navíc je v ose naší jízdy. Prostě v autě odsedíme ještě další 3 čisté hodiny navíc a dorazíme do lezeckého ráje okolo města Briancon ve francouzských Dauphineských Alpách. Kdo by se chtěl o oblasti dozvědět více, tak přikládám odkaz na stránky kamaráda náčelníka Ivo Petra z klubu horských šílenců Alpintrek  – http://www.alpintrek.info/clanky/ecrins-evropsky-kavkaz, který to zde obsáhle shrnul. Jak psali, tak udělali. Po vyspání někde ve švýcarském lese (na vyžádání můžu dodat souřadnice), dorážíme v neděli kolem 16:00, po té co jsme sehnali lezeckého průvodce, do campu Les 2 Glaciers – 7euro/hlava. V 1500m/m je pohodových 24C, kluk v recepci leze, takže od něj nasáváme nějaké rozumy.

V pondělí ráno nespěšíme. Vybrali jsme cestu z článku výše (Boucs en stock , s.Terminée, 3070m/m, vápno, 340m, 5c+, 6b+, 5c, 6b, 6a, 6a, 5c, 6a+)**, která začíná někde kolem 2600m/m po cca 1,5 hod nástupu ze sedla Col du Galibier. Petra musím krotit, abychom nespěchali, že bude zima. Cesta v průvodci chybí (jak jsme se dozvěděli později, průvodců oblasti je více), takže nás zachraňují Mach s Hankou, kteří nám naposílají hromadu materiálu, abychom to našli. Kolem 12:00 stojíme pod horů. Po dvou dnech vysedávání v autě už to nemůžeme vydržet, natěšení letíme vzhůru, slunko do nás nepřetržitě smaží, nejíme, lehce pijeme jen vodu, až po 8mi délkách kolem 18:00 stojíme na špičce. Výhledy grandiozní, pohoda převeliká. Kvůliva našemu pozdnímu nástupu jsme tu sami, nikdo nikde, jen zapadající slunce a my. Cesta, třebaže šla místy dost do kopce, byla lehce stravitelná. Převisy šly po dobrých chytech, jen jeden krátký úsek trochu potrápil, ale ne moc.  V 19:30 přistáváme zpátky na zem, polykáme poslední sluneční paprsky, ještě odšlapat cca 1 hod k autu a po dalších 20 min. jízdy jsme v kempu. Přiznávám, že jsme měli nastoupit dříve, být nějaký problém, tak jsme zatměli ve stěně, no naštěstí to dobře dopadlo a zážitek z výstupu tak byl dokonalý. Nicméně jednu podstatnou zkušenost jsme udělali, totiž že není radno podceňovat minerální/iontovou rovnováhu. V poslední délce, třebaže jsem se necítil vůbec unavený a svaly tahaly jak měly, přišly při každém pokrčení křeče do oblasti horních loktů a lézt jen s nataženýma rukama se vážně nedá. Petr dopadl podobně, kdy mu začaly stávkovat prsty a špatně se mu cvakaly expresky. Naštěstí máme lékařskou podporu (díky Petro), takže po objasnění proč je čistá voda špatně a co všechno do sebe musíme nasypat, se to v dalších dnech už nestalo.

Vrcholové video se chvilku načítá.

http://www.ho-start.info/wp-content/uploads/2018/09/VID_20180827_180125.mp4

Následující den vstáváme v 8:30. Sektor Chemin du Roy je z kempu vzdálený 5 min. autem a cca 20min pěšky. Nevědomky volíme stejnou cestu jako autor záchranného článku, když v průvodci vybíráme cestu Tête de Cuvée *, 180 m, vápno, 5 délek: 6b, 6b/A0, 6a+, 6a, 6b. Cesta je bohatá na traverzy, ten ve druhé délce není v průvodci označen A0 (zjišťuji až teď). Když k tomu dolezu, čučím jak péro z otomanu a na řešení přijít nemůžu. Nohy někde vysoko nad pupkem, ruce mizerné až žádné.  Kyvadlo do položené stěnky pode mnou mě neláká, tož nezkouším ani udržet ty škrabky a po 5ti min. přešlapování hákuju a fičím dále. Přišla mi to rozporuplná cesta. Pořád někde kličkovala, ale našly se  i moc pěkné kroky a nebylo jich málo. Ve 14:30 stojíme na „vršku“ (tak někde v 1/6 hory) a po další ½ hodině šmajdání v malých lezkách u nástupu. Dáme podstěnového melouna, abychom se v tom vedru trochu ochladili, a jdeme kouknout sportovní jednodélky v sousedícím sektoru Thunder Road. Přísně stěnové lezení po malých lištách/spárkách převážně 7a a výše je nad naše možnosti a tak dochlazujeme organismy po vícedélce v tom nejlehčím co se nabízí – 6a White stripe a 6b La Midoton. Rychle poznáváme, že jsme vlezli do sportovního sektoru, klassa je dost tvrdší, taková poctivá slovenská. Nicméně to dáme oba OS a s rozteklýma nohama mažeme na pivo, protože v tom vedru není lepší volby.

Na středu je naplánovaný déšť, tak se ½ dne placatíme ve vápencových sportovních jednodélkách v s. Rocher Maubert  5 min od cesty (u nás bychom takový sektor do nebes velebili, tam je to šedý průměr) a druhou půlku věnujeme přesunu do vyhlášeného žulového střediska Ailefroide v centru NP Ecrins. Největší kemp (7euro/hlava) jaký jsem kdy zažil je umístěn v úžasném prostředí ze všech stran obkroužený horami. Trochu je problém vybrat místo, protože je ho tam tolik, že i sebelépe vybraný flek může být horší než 100 jiných kousek vedle. Zde se naplno projevila pana – PN, která tak dlouho hledala absolutní rovinu v kombinaci s okolím (záchody, stín, sousedé, stromy, sprchy, světová strana, slunko, tráva, …..), že jsme po hodině vybírání stavěli za deště. Nástupní časy ke stěně jsou 5-30 min, cest je něco pod 1 000 000, vše neskutečně dobře odjištěné, takže tahat friendy, vklíněnce a další železo je dobré tak akorát z cvičných důvodů. Najdou se všechny obtížnosti v jedno i vícedélkách, potkali jsme lezce všech myslitelných ročníků, je to prostě ideální místo na tradiční letní písky :-). Jediným negativem je, že se nikdy nepodíváte shora na okolní vrcholy, protože cesty začínají v úrovni kempu v cca 1500 – 1600m/m, vršky pak jsou kolem 3000m/m a sportovní cesta, která by překonala 1500m výškových tam prostě není. Jedinou možností je proložit skalní lezení v oblasti s výstupem na nedalekou nejvyšší horu NP – Barre des Ecrins (4102m/m) – choďák po ledovci s přespáním nebo výstupem na blízký Mont Pelvoux 3956m/m, opět s přespáním.

V oblasti řádí tyhle vrtulníky – dlouhozobka xyzž

http://www.ho-start.info/wp-content/uploads/2018/09/VID_20180829_184017.mp4

Čtvrtek – s. Eboulement / c. Achtung, big copieur is watching, 300m, 2000m/m, 9 délek, max 6a+. Když jsme šli ve středu prohlídnout nějaké jednodélky, celkem jsem z těch rajbasů dostal strach. Prostě na té stěnové kolmé žule chyběly malé ostré lištičky, které ke svému životu potřebuju a nutno přiznat, že při pohledu na 7a mi docházela představivost (a to by ještě neměla). Proto jsme na seznámení zvolili max 6a+ a k mé radosti se v tom příjemně prošli. Přišlo mi to jako soustava na sebe navazujících stěnek, které se proplétají mezi policema se zeleninou, takže člověk nemá až takový dojem z výšky. Pestré lezení to bylo, v cestě je všechno kromě spár, matroš je to pevný a o nýty člověk zakopává. Jediná krysa číhá v předposlední délce, kdy se v průvodci zapomnělo na zákeřný převisek bez nohou (určitě nebude za 6a+), který jsem s batohem prostě nedal. Slanění je trochu dobrodružné, spousta stromků a polic, pořád hrozí, že se lano někde kousne.

Pátek – Piliers des violetes / c.Voyage en cathiminie, 280m, 6c. 7 délek.  Moc pěkné lezení s větší expozicí. Ubylo zelených polic a přibylo delších kolmých stěn. Nicméně chyty a stupy v klíčových místech zůstaly a tak i ten 6c převis (který se volitelně obcházel zprava za 6a+) byl při správném nalezení překonatelný. Trochu jsem si už i zvykl na ty občasné rajbasky, takže lezení to bylo plynulé s jistotou a převahou.

Sobota – s. Piliers des violetes / c. Ils y passeront tous, (380m – ve spojení s c. Une belle lisse poire v horní třetině), 6b. Cestu jsme si nakoukali v pátek, když ji kousek vlevo od nás lezla francouzská dvojice. Už od pohledu vypadala úžasně. Je to jedna velká stěna, kde člověk jen leze a zírá, co dokáže příroda vymyslet. Kolmá nástupní délka se po chvíli transformuje na rajbásky, které když člověk odšlape přejdou do snového diagonálního traverzu (jeden z nejpěknějších co jsem kdy lezl), který přechází do kolmého stěnového lezení, aby se kruh uzavřel na nakloněných plotnách. Zelenina skoro žádná, když nepočítám slanění, to je ale jiný příběh. Problémy nepřišly, trochu bylo jen třeba hledat stupy v plotnách, ale nic co by průměrný šplhoun nedal. Byla to pověstná třešnička na dortu našeho týdenního popolézání a musím přiznat, že mě Ailefroide oblast nadchla. Příště by stálo za zvážení proběhnout se až na vršek 4102m/m vysokého Barre des Écrins (nejjižnější alpská 4tisícovka), za slušných podmínek zdá se to být dvojdňová procházka na nádherný kopec.

Před opravdovým odjezdem domů jsme ještě popojeli 10min na konec asfaltu k chatě Chalet refuge du Pre de Madame Carle (1874m/m), podívat se na Bílý a Černý ledovec.  Od chaty začínají treky na výše popsané vrcholy.

Zajímavostí bylo, že jsme za celou dobu našeho pobytu nepotkali v kempech nebo horách jediného čecha nebo české auto. Z Ailefroide jsme vyrazili v sobotních 15:00, doma pak přistáli v neděli kolem 18:00. V součtu jsme za týden najeli 3430km, většinu dopředu, minimum pak vzad.

V závěru je třeba vyzdvihnout podpůrný team, který nás nenechal zmrznout, ztratit se, umřít na křeče,… prostě nás, když bylo potřeba, držel nad vodou.

Proč, proč, proč je to tak šíleně daleko???

Konec hlášení v českém jazyce. JB

(photo by JB + PN)

3 thoughts on “Francouzský Briançon – srpen 2018”

  1. Tak na tuhle fotoreportáž jsem se hodně těšil. Když se konečně objevila on air, sbíral jsem zrovna slivky na chalupě. Počkal jsem si ale na pořádný monitor doma, nalil skleničku bílého a duchem jsem byl rázem v horách. Supr počteníčko, informací, že by podle toho mohl jet školní výlet a ty fotky…. Dopíjím druhou skleničku a ve vedlejších oknech mám otevřené odkazy z článku. Jdu na ně. Příští rok je destinace pro oddílový výjezd myslím jasná.
    Mach

Napsat komentář