Na 1. jarní rozlezení – velikonoční volno od 29.3-2.4. jsem byl adoptován k Machům (staří + Honza). Záměr byl takový, že to strávíme v Paklenici, což jsem byl velmi potěšen neb jsem tam před 8 lety brousil jen jako driver, který to očumoval shora. Nicméně příroda rozhodla jinak. Jediné místo na planetě, kde nemělo moc pršet byl Dürnstein a tak nezbylo než to přeplánovat. Na Velký pátek stojíme kolem 13:30 pod horní Civetou a plánujeme první outdoorové metry. Nejsme tu sami, nějaký brňáci, Olomouc, a jiné národnosti obsadili lehčí cesty a tak se s Honzou zahříváme v 7+ převísku. Pěkný, zajímavý, ale na 1. cestu se skřehlýma pazourama celkem záhul. Vybojovali jsme to, ale už se to limitně blížilo přepálenému začátku a tak jsme zbytek dne prošplhali v nižších číslech, aby nám zbyla síla na společenský večer.

Spali jsme v soukromí vedle campu v Rossatz (Gastenhaus Wiedenauer – 26E/hlava/se snídaní) a nebylo to jednoduché, protože majitelem je vinař s parádní terasou a bezvadným zeleným veltlínem, který nás každý večer čekal v ledničce. V podobném duchu proběhly i následující dny kromě toho, že se výrazně více rozfoukalo, chvilkama i sprchlo (klasické aprílové weather) a tak přišly na řadu i kola, brusle a peřina na terase, abychom ty staré organismy trochu pošetřili. Navštívili jsme jen Civetu a Daumling (kvůliva závětří), cílem nebylo se uštvat, ale si užít a to se fajně povedlo. Vrchol přišel jak jinak než při odjezdu, kdy teplota vyšplahala na 17C, přestalo foukat a baby šly do tílek.

Ještě třeba podotknout, že se dostavili i Béďa s přespolním Marošem. Místo, aby jako my, podpořili místní chudé zemědělce, tak spali v transportérovi na druhé straně řeky a protože zpravidla začínali dříve tak mrzli jak sobolí hovna. Mimo krátkého setkání u městské brány na alkoholem prosyceném marhuľovém kompotu jsme se s nima moc nepotkali a to nechci bonzovat, ale to nesportovně zabalili o den dříve s výmluvou, že musí být na Velikonoční pondělí doma.

Ještě drobné zamyšlení. Když tak koukám ty obrázky (po stažení ½ litru bezvadného veltlína z Wachau), co je v tom samotném lezení zbytečně vynaložené energie, kterou jiní vynakládají jen na samotné přežití, tak máme fakt haluz, že žijeme tady a včil (pomíjím volby) a můžeme dělat takové bohapusté ptákoviny.

O weekendu 8 týdne 18. roku proběhla skialpová akce vedená Honzou Vahošem a jeho krásnou indiánkou. Nástup byl v pátek ve slovenské obci Turecká v basecampu U Maka (10€/hlava/noc). Sešlo se nás 6 oddílových kusů (2xNováčci, 2xVahoši, Ingrid, já) + jeden přespolní – Čenda Janků – jak Ingrid pravila „nejspíše nějaký začátečník“ neb si zapomněl v OV pásy a museli jsme mu je přibrat. Píšu se s tím záměrně, protože to jistě budou oba číst. Ingrid se bude červenat (a moc dobře si na svá slova, až na ni v budoucnu přijde řada, vzpomene) a Čenda dobře bavit, protože je to dobrý člověk a zkušený skialpinista, který už má to zapomenutí za sebou, zatímco nás ostatní to teprve čeká!!!

Deň prvý vystúpali sme po zjazdovke na vrchol Krížna a následně pokračovali po hřebeni na pivo + polífku do hotelu Kráľova studňa a zpět. Je to dohromady 16km dlouhá, orientačně nenáročná trasa s převýšením lehce pod 1400m s dalekými výhledy. V podstatě pohodová procházka, nebýt toho dne na hřebenu vítr rychlosti 70km/h, kdy nám při -8C a slunečné obloze seriózně omrzala všechna nekrytá místa, oči pod brýlemi slzely, nozdry vypouštěly jakousi čirou tekutinu, prostě člověk by ani psa bez péřovky nevyhnal. Vědět, že bude tak foukat, bych si vzal těžší lyže.

Následující den, kdy teplota klesla k -12C jsme si za slunečného počasí a mírného větru užili grandiózní výstup letní turistickou značkou přes Ramžinou, Úplaz, Malou Krížnou na hřeben a přes vrchol Krížna sjezdovkama zpět do Turecké (15Km/1200m převýšení). Tato trasa je v zimě uzavřená, jelikož vede pod velkými lavinozními svahy. Za zvýšené lavinovky by to byla kardinální pitomost se do této oblasti vydat, ale podmínky toho dne byly příznivé. Viděli jsme pěkné odtrhy a procházeli přes „vyčištěná“ lavinová koryta. Z historických pramenů jen poznámka – v únoru r. 1924 se utrhla nad touto turistickou cestou impozantní lavina, která zasypala část obce Rybó a vzala 18 životů, čímž se stala nejtragičtější lavinou na Slovensku.

Závěrem: zážitek to byl převeliký. Další dva dny, které mi prodloužily život. Díky Honzo!!

(teploty a vítr byly odečteny ze záznamů měřící stanice Krížna pro 24-25.2.2018).

Byla by to jen parádní skialpová procházka, kdyby se v sobotu 18.2.18 nestalo několik dalších podivuhodností a numerických krás, které ten den vyzdvihly nad ostatní a přišlo mi tak podstatné jej zaznamenat.

Vstávám ve 4:00, bojuju s tím jako čert, protože jsem prospal jen 4,5 hod. Nakonec mě probouzí zvědavost – pročítám report od Milice a koukám obrázky ze „Zamky“. V 5:10 jsem mezi prvníma na seřadišti před ostravským kulturákem a nakládám se do jediného přistaveného autobusu. Všichni přítomní, přestože mě neznají, jsou velmi milí, pomáhají mi s naložením lyží a tašky. Říkám si, to jsou ti vodaři ale hodní lidé …. Čekám, čekám a Nováčci furt nikde. Mohlo být tak kolem 5:40, když už se nastartovalo. Volám kdeže jsou a přichází ledová sprcha. Sraz je až v 6:15 (moje chyba). Vlítnu na řidiče zda jezdí pro vodovody a že prý néééééééé. Tož zastavuji odjezd, vypíná se motor a jdeme přeskládat ½ kufru, abychom se prokopali k mým lyžičkám… Byli to borci. Pořád byli usměvaví, nic nebyl problém, přestože je jeden trouba zpozdil asi o 10 minut. Tak tak, že jsem neskončil v Nízkých Tatrách.

V 6:20 už sedím ve správném busu a uháníme s Nováčkama na Kubínskou Holi. V buse přichází 2. a 3. podivuhodnost (víceméně zázrak) – hokejový tým poráží Kanadu, což se nestalo už 20 let + Ledecká vyhrává zlatou v SuperG na olympiádě, což se nikdy, a to jako že nikdy, nikomu nepovedlo (1. numerická krása je samotné datum toho dne). Po třech hodinách vystupujeme za parádního počasí pod sjezdovkou na Holi. Cílem je vrchol naplánovaný Petrem po neznačeném hřebenu s tím, že se tím lesem prostě nějak probijem. Asi 20 min. šlapeme širokou traverzovovkou, kterou jinak brázdí běžkaři, až uhýbáme doprava na úzkou neznačenou cestu, která nás vede na dlouhý hřeben. Jakousi náhodou se po chvíli objevuje stará, v mapách už neuvedená, modrá značka, která nám pomáhá prostoupit jinak místy ostrým stoupáním, místy hustým lesem. Přestože sněhu v úrovni traverzové cesty nebylo v lese nejvíce, po lehkém nastoupání se to významně zlepšilo, až ho bylo tolik, že pochopitelně nemohlo zbýt na Beskydy. Pro milovníky lesního skialpu s občasnými výhledy je tento výstup hotovým rájem. Asi v ½ hřebenu jsme narazili na 4. unikum – mrtvý cedulník s místopisným označením Kĺúč a neuvěřitelnou výškou 1144m/m. Jak jsem tak stoupal a fotil, podařila se 5. podivuhodnost, totiž vyfotit ducha. Při samofotce alias selfííí se mi v úrovni prsou podařilo zachytit zeleného bubáka, jehož existenci dosud nikdo fundovaně nevysvětlil. Další (6.) podivuhodností pak byl cedulník Minčol (1392m/m), který je přesně o 100 let mladší než Kolumbovo objevení Ameriky :-).

Po cca 2,5 hod. procházkového tempa stojíme na vrcholu. Mimo toho, že zde končí lanovka a panuje běžný komerční mumraj, Slováci zde zbudovali i fotbalový totem, za který by se nemuseli stydět ani v Brasílii (7. podivuhodnost). Bohužel zjevně ještě nebyla sezóna, protože jsme nezaznamenali ani jednoho fanouška, který by se klaněl, okopával nebo jinak oslavoval tento nafukovací krám. Jinak výhledy z vrcholu jsou impozantní a být Země zakřivená obráceně, jistě bychom ten den viděli nejen obojí Tatry, Roháče, Velkou a Malou Fatru,… ale třeba i Štramberk!! Jelikož foukalo a mráz kousal do prstů, moc jsme se nezdržovali a mazali po sjezdovce dolů. Je to 676m výškových (8. numerická krása) a nutno podotknout, že to byla nejméně zajímavá část výletu (i když velmi přínosná neb jsem dospěl k závěru, že po 4 sezónách je nejvyšší čas přestat šetřit a nechat nabrousit hrany).

Dole jsme měli ještě 2,5hod. času, tak jsme s Petrem (separátně, protože bez polévky by to Petr nedal) ještě nazuli pásy a vyběhli po sjezdovce těch cca 2900 délkových metrů v rámci kondiční přípravy, abychom se měli, až se léto zeptá cos dělal v zimě, na co vymluvit.

V 15:30 se nakládáme, když pozoruju další 9. podivuhodnost, totiž VIP RZ našeho busu – 7T0 0707. Nevěřícně na to koukám. Cítím, jak se mi prudce buší srdce a zvedá se sebevědomí. Slavím, a abych dohnal energetickou ztrátu toho dne, kdy jsem se ještě jako pouhý plebejec živil jen mandlema, láduju do sebe chleba s parmezánem a zapíjím zázvorovým čajem. Cesta zpět už je bez významnějších anomálií mimo poslední 10. rarity, totiž zjištění, že Hanka dokáže spát s nohama v úhlu 90 stupňů nad hlavou a lze ji tak taxonomicky zařadit mezi netopýry. V 19:00 jsme v Ostravě, unavení, ale spokojení.

Tento report věnuji Milici, která mě v sobotu ráno nakopla k největšímu výkonu toho dne, totiž vylézt z postele!!! 🙂 🙂

JB

Byla to trenýrková předpověď, která nás v neděli 15.10.2017 zlákala do slovenských skal. Vybrali jsme námi doposud neprozkoumanou vápencovou oblast nad obcí Belá (kousek před Terchovou). Mám k tomu místu úzký osobní vztah neb jsem tam jako malý s rodiči jezdil pravidelně na letní dovolenou a aniž bych to tenkrát tušil, začala zde má lezecká kariéra. Pamatuju, jak jsme s bráchou, (to nám mohlo být tak 12 možná i méně) šplhali na centrální sektor přímo – taková nějaká 2 až 3 sólo odhaduji, protože se nám to nechtělo obcházet. Když jsem to v neděli koukal, tak bych se nejraději vyliskal, protože udělat chybu, tak už nejsme. No, ale k současnosti. Sešlo se nás 9 starťáků + 1 pes a všichni jsme si to parádně užili. Lezlo se bez trika a i tak jsme měli chvilkama problém to uchladit. Jinak oblast sestává ze 4 sektorů (nad sebou umístěných samostatných skalních útvarů) s cestami obtížností od 4 výše, přičemž si více zalezou borci, kteří šplhají od 6 výše (což však neznamená, že by se tam borci lezoucí nižší obtížnosti nudili). Přestože to není mladá oblast, což dokladují staré rezavé kruhy, došlo v posledních letech k jejímu znovuoživení, očištění nových sektorů, a vzniklo mnoho nových dobře odjištěných cest. Osobní dojem z oblasti mám velmi pozitivní. Moc mě to tam bavilo, krajinově je to velkolepé, což dokazují i obrázky.

Když už jsme nemohli vařit v Kuchyni, jako zbytek oddílu, vydali jsme se s Hollmanama alespoň na jednodenní Rabštejn.  A bylo fajně!!!  Jako staří mazáci začali jsme v hospodě, kde jsme nabrali sílu a ½ dne pak poctivě tahali. Bo bylo pohlednicové počasí, podařily se i nějaké obrázky. Na made by smartphone nedopadly špatně a je třeba se pochlubit, jak nám to slušelo. No a jak jsme byli v ráži, neodolali jsme a další den proběhli Súlov. Protože se jistě najdou tací, kteří pro samé lezení Súlov ještě neprošli, tak to sem prsknu, ať mají důvod se zamyslet. Pochodový Súlov na podzim fakt stojí za zvážení!!

Omlouvám se za rozsah, ale nejsem bohužel vybaven schopností jasně a stručně sdělit co jsem zažil. Zato mám výbornou schopnost to rychle zapomenout, takže dříve než k tomu dojde, zneužívám webu abych to uložil a mohl se k tomu vrátit až na mě přijde deprese nebo důchod. Skutečně to sobecky píšu jen kvůli sobě, takže v klidu text přeskočte o nic podstatného nepřijdete.

Byly to ceny letenek,  které rozhodly, že lezeckou sezónu 2017 zahájíme na Sicílii. O termínu se taky nediskutovalo, spojíme Velký pátek a  Velikonoce s dvěma víkendama  a to by v tom byl čert, abychom se od 7 – 17.4.2017 slušně nerozlezli.  Za nějakých 4444,- (i s 15kg báglem) se dá za 2,5 hod z Krakowa doplachtit do Trapani. Další 1,5 hod vzala cesta rentovaným Peugeotem 308 na severozápadní pobřeží do vyhlášené lezecké oblasti kolem městečka San Vito lo Capo.

Objednávání letenek se úplně nepovedlo, a taky ne všichni mohli odstartovat v ideálním termínu, a tak jsme se roztříštili do tří skupin, jejichž průnik nastal až v samotné cílové destinaci.

Groupa A (5ks) – Nováčci, Maši, Běnek
Groupa B (2ks) – Vahalíci
Groupa C (4ks) – Maruška + Filip, Milka + Fráňa

Groupa A, jak slibovali na bookingu, spala ve vile Dracena blízko městečka Castelluzo s výhledem na moře, na památku, na hory, do zahrady,  na nebe + byl v ceně uvítací sandwich na prostorné terase, prostě je to dokonalé místo. Našla to Hanka a je jí třeba za to poplácat (měl být i župan, ale ten jsem nenašel a byl z toho zklamaný, protože ho nemám ani doma). Pod palcem to má nadmíru sympatická rodina z Palerma vedená Fionou, Fabianou nebo Felicií (zúčastnění pochopí).  Vycházelo to na 20E na hlavu a den, přičemž PN vzal na Fi/Fa/Fe  kontakt, takže kdo zatouží na Sicílii nejen lézt, ale i spát, může toho využít.

Navštívili jsme několikero lezeckých oblastí a ve všech je, překvapivě, materiálem k lezení celistvá sedimentární hornina vzniklá nahromaděním skořápek a ulit měkkýšů (prostě je to vápenec). Je různě barevný, členitý, hladký, drsný jak struhadlo, do kopce i z kopce prostě každý si tam najde k lezení to své. O cesty jsme se dělili s hnízdícíma rackama, za chyty se daly místy použít opuncie, no a vzdálenosti mezi jištěníma to je pohádka. Pošplhali jsme i nějaké vícedélky, takže spokojenost veliká. Trochu mě mrzí, že jsme pro ty skalky neviděli památky, ale je to další důvod se tam vrátit.  Poctivě jsme tahali mimo jednoho restovacího dne, kdy nás zlákala nedaleká rezervace Zingaro – taková velká zahrada s všelikou květenou co je ve středomoří k vidění a super plážkama. Chytli jsme stabilní počasí, kdy se teplota šplhala ve stínu ke 23C a na slunci jsme se k odpolednímu už celkem slušně připékali. Byli i tací co se v moři koupali, i tací kteří vybaveni přirozeným odporem k vodě bez problémů odolali. Ostatně vše dopoví obrázky.

Ještě subjektivní postřehy k vícedélkám, kdyby se chtěl někdo vydat, ať ví zda to vůbec stojí za to a do čeho jde.

1. c.Pinelsa - s.Cattedrale nel Deserto (100m 6a/6a+/6a+/6a) - lezla celá Groupa A ve dvou družstvech (PN + holky, JB + Mach). Pěkná, suchá nezákeřná cesta, kde i hodnocení sedí. Není tahavá, převisu jsem nenašel, ale je to hodně v kolmici - kdo se umí postavit výrazně pošetří ruce. 3. úsek je okořeněný krásným traversem a následným pěkným výšvihem. Všichni hodnotili jako fajny zážitek, za sebe bych si ji hned dal znova.

2. c.Cous Cous Fest - s.Cattedrale nel Deserto - není na fotkách - (75m 5c/6b/6a+) - parádní, příjemná cesta na zakončení dne, když už je člověk rozlezený, ale ještě může chodit. Ten 6b úsek je přepoctivá slovenská 7ma (po nějakém předchozím 6c už jsem byl fakt rád, že jej tahal Petr)

3. c.Parole al Vento - s.Monte Monaco Parete Nord (150m 6a+/6a+/6b+c/6a+/6b+) - rozporuplná cesta - od prvního kroku jsem furt cítil, jak mi pod rukama ta hora ujíždí (mimo posledního úseku, který byl za odměnu). Do jisté míry to demonstruje i fakt, že jsem první úsek 6a+ 35m lezl 23min. Nebyl to sice zrovna přejištěný úsek, ale dá se tam v případě potřeby založit vlastní. No a vygradovalo to pod tím velkým převisem 6b+/c, kdy už můj maglajzník dostával vyloženě na prdel. Cituji Petra po dolezení, který to krátce a výstižně shrnul „Tam jsem byl úplně smutný“. Poslední úsek 6b+ mi pak přišel jako příjemná procházka velkým koutem a netřeba se jej bát.

Jinak sektor Catedrale + věž Monaco spolu sousedí, celý den je tam stín a až úplně k večeru se to nasvětlí. Tak se stalo, že jsme tam ve větru klepali kosu zabaleni ve dvou mikinách a šustkách, zatímco dole v San Vitu se banda koupala (bližší podrobnosti u Hanky N :-)

Všechny situace a postavy v elaborátu jsou reálné a jejich podobnost s dosud žijícími osobami není čistě náhodná. To však nezakládá právo na jakékoliv reklamace!!!

Konec hlášení
JB

Jelikož pracovní proces nám nedovolil zúčastnit se celého soustředění, byla alespoň zformována weekendová přepadová jednotka. Odjíždíme v pátek po šichtě abychom alespoň malinko, i my totálně nasazení, okusili letošní rajské ledy. Jedu i já, zimním lezením nepolíbený nováček, který viděl ty krumpáčky pouze v horofilmech, ze kterých šla zima i v létě.

Sobota:

Strachem že zmrznu (vážně) se budím už ve 3:30.  Všichni spí. Civím do stropu tak dlouho, až unavím mozek, ten to vzdá a usne. Za ranního kuropění otevírám oko znova, všichni spí. Kurňa, to jedu takový kus, abych to tu prospal!! No, ale kulové o tom vím (jinak už bych byl v hoře) a tak se trpělivě převaluju, až se ta sebranka začne pomalu probouzet. Po kašovité snídani balím, furt něco hledám, znovu přebaluju, až mě vysvobodí Pavlos, ke kterému jsem byl draftován, se slovy kdeže jsem, že se jede. Vybrali jsme Piecky, autem do 7min od z našeho parádního ubytování ve vile Mariánka v Hrabušicích. Cestou z parkálu k ledopádu (cca 30min) mě Pavlos krátce zasvětí do terminologie (jakože tohle je sníh, co jsou mačky, motyky, …, prostě jak se na lopatě sedí) abychom si v hoře rozuměli. Přicházíme k Velkému vodopádu, který je zamrzlý v maximální možné šířce i délce, prostě paráda. Nejsme sami, už jsou tu nějakí slováci i čehůni ze Startu, ale vlezeme se bez problémů všichni. Byl jsem poctěn, když mi Lucka zapůjčila nové ostré capíny Petzl Quark, tak doufám, že si s tím neuseknu hlavu. Pavlos tahá, já se učím. Musím se pochválit, jde mi to!! Jako malý jsem byl nucen pracovat na zahradě a ten pohyb mám v sobě. Alespoň, že ty Quarky nejsou tak těžké jak ty krumpáče, kopačky a jiná zahrádkářská hebla. Prostě je to jak okopávat jahody, akorát se člověk posunuje vertikálně místo horizontálně a odkrvují se mu prsty. Takhle pádlujeme celý den, furt nahoru a dolů, posunout se o kousek vedle a znova. Celkem mě to baví, zkouším vrtat šrouby, …. až na prvního vytáhnu svou první ledovou cestu. Když už si myslím, že jsem to zvládl, jebnu se capínem nad oko a vracím se na zem. Naštěstí je ta lopatka na capínu tupá, takže žádná krev jen modřina jak z hospody. To jsou ty zkušenosti, které se musejí zažít. Lezení končíme po 15:00. Zatímco jdou ostatní do hospody v Podlesku, ještě dám před setměním krátkou procházku k Misovým vodopádům v Suché Belé. Prostě parádní den a to ještě přijde večer.

Neděle:

Měním učitele.  Po včerejším večeru, kdy Pavlosovi cosi nesedlo není k použití a bude se s Luckou jen guljať v parke. Přidávám se k dvojici Petr + Petra a míříme znovu do Piecek ke skrytému bočnímu ledopádu cca 200m před Velkým vodopádem vlevo. Nástup vede položeným ledovým žlebíkem, pak cca 150m prudkým lesním stoupáním pod krásný cca 30m dlouhý led. Cestou nás ještě předběhne Marťas s Michalem, takže čekáme, až to vyběhnou, protože ty úlomky, které cestou nahoru posílají dolů (normální gravitace) by nás tak akorát pozabíjely. Sedíme na bezpečné plošince a opalujeme ksichty (Peťa  Z. tvář).  Když to kluci uvolní, jdu první, protože Petr blbě spal a hrozí, že by cestou nahoru usnul. Slunce svítí a pomalu uvolňuje led, takže s Quarkama  a dokonce i v turistických mačkách to jde nahoru samo. Akorát skrytý úsek v horní partii je trochu promrzlý a led se štípe, ale dám si pozor, cestou navrtám 5 šroubů, přiberu do jištění ještě jeden stromek a jsem nahoře. Jako novic nemám srovnání, ale za mě je to krásný „kopec“, navíc v luxusních teplotních podmínkách. S tím jak jsme tu sami, je to užší a delší, tak mi to přijde jako opravdové horské lezení, na rozdíl od sobotního cvičení na Velkém vodopádu, kdy jsem si chvilkama připadal jak na cvičné stěně. K dobrání druholezce a slanění se používají stromy. Po té co mě doleze Petra a pak i trochu dospaný Petr (už jsem se bál, že ho shora nevzbudíme) svazujeme lana a frčíme dolů. Je pěkně, sluníčko hřeje, led se topí a byla by škoda to teď zabalit, když se dá ještě proběhnout varianta zleva i zprava od první cesty. Petr bere šrouby a tahá druhou cestu. S Petrou ho dolézáme. Přestože jsou lana mokrá a cestou dolů už máme ze slanění mokré nohy, dáme to ještě jednou, protože kdy se k tomu zase dostaneme?? Kolem páté už sedíme v Podlesku v Rumance, dáme nějaké jídlo a v šest sedláme koně a spěšíme domů. O půl desáté jsme doma unavení, ale spokojení.

Za mně, přestože to byly jen dva dny, byly to parádní dva dny a večery. Je třeba vyzdvihnout i zázemí v Mariánce, o které se postaral Petr Č. za což mu patří dík.

Zpracoval JB, nyní už trochu poučená  ledolezka

Doplnění.

Bývalý kolega z práce J. Geier mi poslal obrázky z pravěku (70 léta minulého století), jak v Ráji řádili oni a co to znamenalo tenkrát vyrazit na ledy!!  Stojí za to kouknout, kam se posunula doba. Viděno dnešní optikou, už by měli být fakticky mrtví, ale tenkrát byla odolnost borců asi nějak posunutá.

Pozn.: bylo poctivě odfoceno na diáky a před rokem převedeno do standardního formátu 0 a 1ček.

A ještě poslední větu nemůžu necitovat, dost možná bychom se měli také zamyslet!!!   „…….. a nechápu, jak jsem mohl dělat takové ptákoviny, když v hospodě jsem mohl sedět už od rána…)“

V termínu 31.8 – 3.9.16 ocitli jsme se s Petrem v Berchtesga-denských Alpách, abychom si užili vápencového lezení v oblasti nad vesnicí Mühlbach am Hochkönig. Stejně jako před rokem Petrovi, byla nám základnou horská chata Mittelfeldalm – 1670m/m, vzdálená 25min z parkoviště Arthurhaus.

Ubytování je zde za přesných 23Euro/noc a to včetně snídaně. Kdo by chtěl ušetřit, tak bez snídaně je cena stejných 23Euro/noc, takže škudlit nelze. Jelikož ve východním bloku stále ještě „lehce“ platově pokulháváme, rozhodli jsme se živit levně a hlavně zdravě z vlastních zásob. Zbudovali jsme si v rohu chalupy příruční sklad, čímžto jsme se stali bezpochyby největšími bordeláři široko daleko. „Snídaně“  je od 7:00, ale je to takový spíše předkrm, takže kdo se chce opravdu najíst, musí se postarat sám. Vyrazit do hory se nám nikdy nepodařilo před 8:30, tak to prostě je a nedá se s tím nic dělat. Přístup k hoře je provázen poctivým zahřívacím procesem organismu a nikdo se nemusí bát, že by nebyl před samotným lezením dostatečně unaven cestou.

Středa –  zvolili jsme cestu Goldhaube/7-, na kopec Flachfeld (Ploché pole). Počasí se povedlo, takže jen dojít pod stěnu sebralo mi poslední zbytky sil. O to se postaralo převážně sluníčko v kombinaci s příkrým suťoviskem, na kterém jsem se dost zadlužil (tady se ukázalo, kdo jezdí do práce kolmo a kdo si vozí prdel v autě). Naštěstí vše se změnilo při dotyku se skalou. Materiál je to nepopsatelný, krásně drsný a drsně krásný. Drží a drží a drží a když už to ujede, tak tam vážně není nic a nemá se tam stoupat. Cesta je poseta nýty, orientace ve stěně je jednoduchá, protože tvůrce se nestyděl  a celou linii poctivě odjistil. Zvláště těžká místa jsou dobře pokrytá, takže se netřeba bát vlka nic a ani v nejtěžších rajbasových krocích, které mi teda přišly výrazně těžší než 7-, nehrozí při výpadku nějaké zranění. Snad si to dobře pamatuju, ale v cestě není žádný převis. Všechno jsou to  spíše plotny takže kdo ustojí, ten vzlíná. Moc pěkné lezení to je!! Místy jsem hodně ocenil svou délku, máme to prostě my opičáci jednodušší. Výlez je na velikou náhorní plošinu (s úžasnými výhledy), slanění je cca 10-15m vpravo od výlezu přes IQ skoby.

Čtvrtek – předpověď naštěstí slibovala (a nelhala) příchod vytrvalého deště, takže volba padla na lehkou průzkumnou procházku k blízkým skalkám (bez efektu) + jsme rehabilitovali unavené údy, trochu četli, více spali,  jedli………. (v součtu něco kolem 5+)

Pátek – vybrali jsme cestu Mammalucco/7+, na kopec Teufelskirch (Dáblův kostel). Počasí se po včerejším dešti v horních partiích ještě nestihlo dostatečně pospravit, takže při našem přístupu byla hora zahalena v mracích a my nevěděli kudy přes to suťovisko projít a kde hledat nástup. Naštěstí se dábel na chvíli slitoval, ufoukl mraky, my chytili směr a po šíleném stoupáku nějak dorazili k nástupu. Jinak přístupová cesta vede kolem 3 jeskyní, z nichž jedna je fakt velká a dlouhá (je v ní i vrcholová knížka). Podle stop se tam i spí a je to snad jediné místo široko daleko, kde lze získat nakapanou vodu. Samotný nástup je ještě o patro výše – přístup je ostrým travnatým hřebenem a následně traverzem přes nestabilní průrvu ke stěně s malou jeskyňkou. Když se to nasčítá, tak z chaty je to fakt výživný pochod. Samotná cesta je bezvadně odjištěná, místy, ale velmi sporadicky, jsme založili nějakého frienda nebo vklíněnec. Řekl bych, že je trochu více do kopce než Goldhaube, ale není to nic, co by nějak moc tahalo za ruce. Subjektivně mi jako celek Mammalucco přišla lehčí než Goldhaube, přestože je mezi nimi celý jeden stupeň. Neznamená to však, že by to bylo zadarmo. Každopádně, za mě, je to parádní cesta s úžasnou expozicí na fakt nádhernou, a to podtrhuji, homoli. Slanění (IQ skoby.) je cca 20m vlevo od výstupu, přes „žlábky“, které umí celkem pozlobit pří stahování lana.

Sobota – volba padla na cestu Hiata Bua/7+ (nevede až na vrchol), na kopec Torsäule. Přístup byl v kontrastu s předchozími dny balsámem na kolenní klouby – vyšlapaná touristická pěšina až pod nástup. V porovnání s Goldhaube a Mammalucca byla samotná cesta jistě nejčlenitější, nejpestřejší prostě nejbarevnější – od všeho tam byl kousek, včetně převisů. Co se razantně změnilo bylo jištění + orientace ve stěně a tak mě, nováčka, nejvíce vysilovala psychická zátěž z dlouhých odlezů. Každou chvíli letěla k Béďovi zdravice neb jeho flexibilní friendy nám ten den dost pomohly a i  tak to bylo pro mě tak akorát, abych to v hlavě udržel na uzdě. Místy jsme lezli po jakémsi  struhadle. Uletět v některých úsecích, tak skončíme jak sýr na penne. Když už jsem si to odbál (a odjistil), tak ji hodnotím jako nejpěknější. Sestup je vymyšlen pěšmo, vpravo průrvou k travnatému hřebeni a po něm v meandrech dolů. Kdo má malé lezky a cestu absolvuje v nich bude bědovat.

 Jen bych ještě uvedl, že se není nic lepšího než před lezením (a po něm) zabodnout na nástupu lžíci do melouna. Toto jsme praktikovali každý lezecký den. Rekordmanem byl proužkovaný vodní jedinec, kterého  jsme vynesli do 2350m/m.  No a slovy ústředního tajemníka UVKSČ Milouše Jakeše, kdo ho ještě pamatuje, se ptám  –  „Kdo z vás to má??“

zde oprava: děkuji za upozornění konsultanta, analytika, rentíéra (bývalého kolegy J. Geiera), kterýžto v textu odhalil nepřesnost. Zmrda M.Jakeše (přestože dosáhl superzmrdí pozice, ale svou hloupostí neměl ani na zmrda obecného)  jsem zde zaměnil za jiného (Paroubka). Tak nějak se mi spojily proslovy o hodné holce H.Zagorové (Jakeš) a obleku (Paroubek) a vznikla kompilace pozdního socialismu a ranného kapitalismu (termín zmrd jest převzat z knihy “Zmrdi, vohnouti a my”. Kdo nečetl musí tak učinit, aby si ukončil záklaní vzdělání, včetně Ing., MuDr., PeadDr., xyzž).

No a to je skoro fšechno.

Rád bych ještě poděkoval Petrovi za nabídku + profesionální vedení akce a vůbec za to jak to všechno dobře naplánoval.

Zpracoval

JB, stále čerstvý nováček