Jiřík to krásně popsal a nafotil, tak já se už jen přidám s dalšími fotkami.

Na 1. jarní rozlezení – velikonoční volno od 29.3-2.4. jsem byl adoptován k Machům (staří + Honza). Záměr byl takový, že to strávíme v Paklenici, což jsem byl velmi potěšen neb jsem tam před 8 lety brousil jen jako driver, který to očumoval shora. Nicméně příroda rozhodla jinak. Jediné místo na planetě, kde nemělo moc pršet byl Dürnstein a tak nezbylo než to přeplánovat. Na Velký pátek stojíme kolem 13:30 pod horní Civetou a plánujeme první outdoorové metry. Nejsme tu sami, nějaký brňáci, Olomouc, a jiné národnosti obsadili lehčí cesty a tak se s Honzou zahříváme v 7+ převísku. Pěkný, zajímavý, ale na 1. cestu se skřehlýma pazourama celkem záhul. Vybojovali jsme to, ale už se to limitně blížilo přepálenému začátku a tak jsme zbytek dne prošplhali v nižších číslech, aby nám zbyla síla na společenský večer.

Spali jsme v soukromí vedle campu v Rossatz (Gastenhaus Wiedenauer – 26E/hlava/se snídaní) a nebylo to jednoduché, protože majitelem je vinař s parádní terasou a bezvadným zeleným veltlínem, který nás každý večer čekal v ledničce. V podobném duchu proběhly i následující dny kromě toho, že se výrazně více rozfoukalo, chvilkama i sprchlo (klasické aprílové weather) a tak přišly na řadu i kola, brusle a peřina na terase, abychom ty staré organismy trochu pošetřili. Navštívili jsme jen Civetu a Daumling (kvůliva závětří), cílem nebylo se uštvat, ale si užít a to se fajně povedlo. Vrchol přišel jak jinak než při odjezdu, kdy teplota vyšplahala na 17C, přestalo foukat a baby šly do tílek.

Ještě třeba podotknout, že se dostavili i Béďa s přespolním Marošem. Místo, aby jako my, podpořili místní chudé zemědělce, tak spali v transportérovi na druhé straně řeky a protože zpravidla začínali dříve tak mrzli jak sobolí hovna. Mimo krátkého setkání u městské brány na alkoholem prosyceném marhuľovém kompotu jsme se s nima moc nepotkali a to nechci bonzovat, ale to nesportovně zabalili o den dříve s výmluvou, že musí být na Velikonoční pondělí doma.

Ještě drobné zamyšlení. Když tak koukám ty obrázky (po stažení ½ litru bezvadného veltlína z Wachau), co je v tom samotném lezení zbytečně vynaložené energie, kterou jiní vynakládají jen na samotné přežití, tak máme fakt haluz, že žijeme tady a včil (pomíjím volby) a můžeme dělat takové bohapusté ptákoviny.

JB

O weekendu 8 týdne 18. roku proběhla skialpová akce vedená Honzou Vahošem a jeho krásnou indiánkou. Nástup byl v pátek ve slovenské obci Turecká v basecampu U Maka (10€/hlava/noc). Sešlo se nás 6 oddílových kusů (2xNováčci, 2xVahoši, Ingrid, já) + jeden přespolní – Čenda Janků – jak Ingrid pravila „nejspíše nějaký začátečník“ neb si zapomněl v OV pásy a museli jsme mu je přibrat. Píšu se s tím záměrně, protože to jistě budou oba číst. Ingrid se bude červenat (a moc dobře si na svá slova, až na ni v budoucnu přijde řada, vzpomene) a Čenda dobře bavit, protože je to dobrý člověk a zkušený skialpinista, který už má to zapomenutí za sebou, zatímco nás ostatní to teprve čeká!!!

Deň prvý vystúpali sme po zjazdovke na vrchol Krížna a následně pokračovali po hřebeni na pivo + polífku do hotelu Kráľova studňa a zpět. Je to dohromady 16km dlouhá, orientačně nenáročná trasa s převýšením lehce pod 1400m s dalekými výhledy. V podstatě pohodová procházka, nebýt toho dne na hřebenu vítr rychlosti 70km/h, kdy nám při -8C a slunečné obloze seriózně omrzala všechna nekrytá místa, oči pod brýlemi slzely, nozdry vypouštěly jakousi čirou tekutinu, prostě člověk by ani psa bez péřovky nevyhnal. Vědět, že bude tak foukat, bych si vzal těžší lyže.

Následující den, kdy teplota klesla k -12C jsme si za slunečného počasí a mírného větru užili grandiózní výstup letní turistickou značkou přes Ramžinou, Úplaz, Malou Krížnou na hřeben a přes vrchol Krížna sjezdovkama zpět do Turecké (15Km/1200m převýšení). Tato trasa je v zimě uzavřená, jelikož vede pod velkými lavinozními svahy. Za zvýšené lavinovky by to byla kardinální pitomost se do této oblasti vydat, ale podmínky toho dne byly příznivé. Viděli jsme pěkné odtrhy a procházeli přes „vyčištěná“ lavinová koryta. Z historických pramenů jen poznámka – v únoru r. 1924 se utrhla nad touto turistickou cestou impozantní lavina, která zasypala část obce Rybó a vzala 18 životů, čímž se stala nejtragičtější lavinou na Slovensku.

Závěrem: zážitek to byl převeliký. Další dva dny, které mi prodloužily život. Díky Honzo!!

(teploty a vítr byly odečteny ze záznamů měřící stanice Krížna pro 24-25.2.2018).

Byla by to jen parádní skialpová procházka, kdyby se v sobotu 18.2.18 nestalo několik dalších podivuhodností a numerických krás, které ten den vyzdvihly nad ostatní a přišlo mi tak podstatné jej zaznamenat.

Vstávám ve 4:00, bojuju s tím jako čert, protože jsem prospal jen 4,5 hod. Nakonec mě probouzí zvědavost – pročítám report od Milice a koukám obrázky ze „Zamky“. V 5:10 jsem mezi prvníma na seřadišti před ostravským kulturákem a nakládám se do jediného přistaveného autobusu. Všichni přítomní, přestože mě neznají, jsou velmi milí, pomáhají mi s naložením lyží a tašky. Říkám si, to jsou ti vodaři ale hodní lidé …. Čekám, čekám a Nováčci furt nikde. Mohlo být tak kolem 5:40, když už se nastartovalo. Volám kdeže jsou a přichází ledová sprcha. Sraz je až v 6:15 (moje chyba). Vlítnu na řidiče zda jezdí pro vodovody a že prý néééééééé. Tož zastavuji odjezd, vypíná se motor a jdeme přeskládat ½ kufru, abychom se prokopali k mým lyžičkám… Byli to borci. Pořád byli usměvaví, nic nebyl problém, přestože je jeden trouba zpozdil asi o 10 minut. Tak tak, že jsem neskončil v Nízkých Tatrách.

V 6:20 už sedím ve správném busu a uháníme s Nováčkama na Kubínskou Holi. V buse přichází 2. a 3. podivuhodnost (víceméně zázrak) – hokejový tým poráží Kanadu, což se nestalo už 20 let + Ledecká vyhrává zlatou v SuperG na olympiádě, což se nikdy, a to jako že nikdy, nikomu nepovedlo (1. numerická krása je samotné datum toho dne). Po třech hodinách vystupujeme za parádního počasí pod sjezdovkou na Holi. Cílem je vrchol naplánovaný Petrem po neznačeném hřebenu s tím, že se tím lesem prostě nějak probijem. Asi 20 min. šlapeme širokou traverzovovkou, kterou jinak brázdí běžkaři, až uhýbáme doprava na úzkou neznačenou cestu, která nás vede na dlouhý hřeben. Jakousi náhodou se po chvíli objevuje stará, v mapách už neuvedená, modrá značka, která nám pomáhá prostoupit jinak místy ostrým stoupáním, místy hustým lesem. Přestože sněhu v úrovni traverzové cesty nebylo v lese nejvíce, po lehkém nastoupání se to významně zlepšilo, až ho bylo tolik, že pochopitelně nemohlo zbýt na Beskydy. Pro milovníky lesního skialpu s občasnými výhledy je tento výstup hotovým rájem. Asi v ½ hřebenu jsme narazili na 4. unikum – mrtvý cedulník s místopisným označením Kĺúč a neuvěřitelnou výškou 1144m/m. Jak jsem tak stoupal a fotil, podařila se 5. podivuhodnost, totiž vyfotit ducha. Při samofotce alias selfííí se mi v úrovni prsou podařilo zachytit zeleného bubáka, jehož existenci dosud nikdo fundovaně nevysvětlil. Další (6.) podivuhodností pak byl cedulník Minčol (1392m/m), který je přesně o 100 let mladší než Kolumbovo objevení Ameriky :-).

Po cca 2,5 hod. procházkového tempa stojíme na vrcholu. Mimo toho, že zde končí lanovka a panuje běžný komerční mumraj, Slováci zde zbudovali i fotbalový totem, za který by se nemuseli stydět ani v Brasílii (7. podivuhodnost). Bohužel zjevně ještě nebyla sezóna, protože jsme nezaznamenali ani jednoho fanouška, který by se klaněl, okopával nebo jinak oslavoval tento nafukovací krám. Jinak výhledy z vrcholu jsou impozantní a být Země zakřivená obráceně, jistě bychom ten den viděli nejen obojí Tatry, Roháče, Velkou a Malou Fatru,… ale třeba i Štramberk!! Jelikož foukalo a mráz kousal do prstů, moc jsme se nezdržovali a mazali po sjezdovce dolů. Je to 676m výškových (8. numerická krása) a nutno podotknout, že to byla nejméně zajímavá část výletu (i když velmi přínosná neb jsem dospěl k závěru, že po 4 sezónách je nejvyšší čas přestat šetřit a nechat nabrousit hrany).

Dole jsme měli ještě 2,5hod. času, tak jsme s Petrem (separátně, protože bez polévky by to Petr nedal) ještě nazuli pásy a vyběhli po sjezdovce těch cca 2900 délkových metrů v rámci kondiční přípravy, abychom se měli, až se léto zeptá cos dělal v zimě, na co vymluvit.

V 15:30 se nakládáme, když pozoruju další 9. podivuhodnost, totiž VIP RZ našeho busu – 7T0 0707. Nevěřícně na to koukám. Cítím, jak se mi prudce buší srdce a zvedá se sebevědomí. Slavím, a abych dohnal energetickou ztrátu toho dne, kdy jsem se ještě jako pouhý plebejec živil jen mandlema, láduju do sebe chleba s parmezánem a zapíjím zázvorovým čajem. Cesta zpět už je bez významnějších anomálií mimo poslední 10. rarity, totiž zjištění, že Hanka dokáže spát s nohama v úhlu 90 stupňů nad hlavou a lze ji tak taxonomicky zařadit mezi netopýry. V 19:00 jsme v Ostravě, unavení, ale spokojení.

Tento report věnuji Milici, která mě v sobotu ráno nakopla k největšímu výkonu toho dne, totiž vylézt z postele!!! 🙂 🙂

JB

Po dvou ročnících ve Slovenském ráji jsme usoudili, že je třeba udělat změnu a proto došlo opět na Tatry a Zamku. Že to byl dobrý nápad se ukázalo už brzy po ohlášení akce – počet míst se podezřele rychle zaplnil, včetně míst na půdě. Ale víme, jak to chodí, s blížícím se odjezdem začali někteří odpadat. Tradičně bolavá kolena a chřipková epidemie, která se nevyhnula ani oddílovému Tahounovi a jak se dalo čekat, nějaké bacily zbyly i na mě. Bylo to napínavé, ještě v den odjezdu nebylo jasné, jestli odjedeme…no co, nejdůležitější je vydrápat se do chaty, paraleny se dají polykat i tam, pak se uvidí…

Druhá krize se dostavila hned při výjezdu z Ostravy, protože začalo hustě sněžit. Vyvinula se z toho docela slušná kalamita. Do Smokovce jsme dojeli s velkým zpožděním a než jsme se doplazili na chatu-byla půlnoc. Ale všichni na nás byli hodní, dokonce polívečku jsme dostali.

Ve čtvrtek bylo zataženo, ale poměrně teplo a bezvětří, takže rychle, rychle na ledy. Zvolili jsme Uhelné prázdniny (v průvodci označeno jako Malé uhlí). Krásně položený led, dlouhý skoro 50 metrů. Některým to bylo málo a běželi ještě k ledům v Zákrutě.

V pátek bylo počasí přibližně stejné. Pokračovalo se na ledech v Zákrutě (letos dobře „natečené“). Úderná skupina v čele s Honzou Vahošem pokračovala na ledech V zahrádkách. Večer už byla chata narvaná k prasknutí, přijel lavinový kurz v čele s kamarádem Žofinem..

Sobota navíc přilákala do hor turisty, nezbylo než se zařadit do průvodu na Téryho chatu a na palačinky. Večer to v chatě hučelo jak ve včelínu, nálada výborná, Šárka hrála na kytaru, snažili jsme se o zpěv, prokládali ho pivem a horcem.

Světe div se, v neděli parádní počasí, všichni se podle času vydali na procházky obdivovat zasněžené Tatry. A dobře jsme udělali, protože jak jsme se dověděli, vlivem pěkného počasí a slunka, se přes Cyklistický a Lomnický led a přes Uhelné prázdniny převalily laviny sněhu.

Léčba pohybem přinesla pozitivní výsledky, tatranský vzduch taky léčil, všichni jsme sestupovali zdraví jak řípy. Ovšem až na Markovo koleno, tomu ten pohyb zas tak moc nepomohl. Tak rychle domů, domů … máme tady smogovou situaci.

Suma sumárum akce měla opět 5P – a můžete hádat kdo

Milica

Trochu bodování:

Pár fotek z akce:

Nejasná zpráva o oddílové akci Jihozápadní Slovensko II.

(27. 9. – 1. 10. 2017)

„Nejasná“ proto, že se nějak nemůžeme dopočítat, kolik nás vlastně bylo – členové oddílu, nečlenové, ale spřátelení, rodinní příslušníci… jen děti a psi byli jasní. Počet se totiž neustále měnil podle toho, jak jsme se postupně sjížděli. V pátek večer stav kulminoval asi na počtu 40 a současně už někteří začali odjíždět…

Nu, naše poslání bylo ovšem v něčem jiném. Počasí jako na objednávku (nevím, jak to ten Petr Č. zařídil, když od začátku září bylo vytrvale škaredě) a před námi lezení, lezení a zase lezení. Oblastí bylo dost – Blázon, Kršlenica, Pes Filipes, Pajštún, Medené Hámre. Každý si mohl najít, co se mu líbilo a po všech stránkách vyhovovalo. Takže není divu, že se toho vylezlo hodně. Také padly nějaké rekordy, dařilo se Michalovi Z. (dvě 7+ a 8-, Lukáš-Arno přidal „osmu“ a Petr N. se dokonce v „osmičce“ rozlézal… no a jestli jsem někoho nezmínila, tak to budu mít do konce života na talíři).

Zúčastnili se i „nováčci“, kteří se nám o prázdninách „urodili“, Monča+Romča a Pepa A. Kdo nepřijel zrovna sbírat rekordy, akumuloval energii ze slunka, protože zima se blíží. Ale jedno je jasné už teď, mnozí jsme tu nebyli naposledy.

M.Č.

Sorry za opožděný zápis, důchodci mají dost času.

Tak jsme s Káčou zase zbyli sami dva, všichni mají dovolenou po létě vybranou. Nevadí, objednáváme letenky u Ryanaira, autem do Krakowa a za pár hodin jsme ve Valencii. Z těch našich plískanic je to hodně příjemná změna počasí.

Bereme auto a jako první zastávku volíme supermarket. A situace z jarní Sicílie se opakuje, košíku opět bezkonkurenčně kralují lahve vína.

Z Valencie je to 60 km, dojíždíme do Chulilly (čti Čulila) a po kratším hledání konečně nalézáme bránu, za kterou nás čeká příjemné překvapení v podobě chalupy El Altico. Teda takové ubytko jsme fakt nečekali. Na skále vysoko nad městečkem, přímo na hraně kaňonu s výhledem přímo do stěn. Jsme okouzleni a čumíme do kaňonu jak dva puci. Pedro Pons s přítelkyní Nuria Marti, místní lezci, autoři mnoha cest a provozovatelé chalupy, nás nechávají nasávat ducha místa a pak nám nabízejí místo pokojíku v patře domu karavan venku před chalupou. Je těsně před lezeckou sezónou a mají volno.

Paráda. Dáváme bágly do karavanu a jdeme se seznámit s městečkem. Všude kolem stěny a zase stěny, zarámované do překrásného panoramatu španělské krajiny.

Ráno na doporučení Pedra volíme stěnu kousek za městem. Je ve svahu nad silnicí a nabízí lezení po celý den. Dopoledne na jihozápadní straně a odpoledne ve stínu za rohem. Poledne trávíme u řeky pod cestou.

Další den dopoledne jedeme ještě do jedné oblasti za městem a odpoledne už do hlavních stěn kaňonu. Jednodélky, dvoudélky, stěny, hrany, převisy. Lezců málo, vše výborně odjištěno. Na Altico postupně začínají přijíždět další lezci, takže večery už netrávíme v naprosté samotě. Němci, Američanka, Angličané, Španělé a další, sezóna zvolna začíná. Ve skalách zaslechneme i češtinu. Kluk s holkou z Trutnova, spí nadivoko v kaňonu.

A tak po celý týden střídáme stěny větší s menšími, do toho občas rest day s výletem do okolí, koupání, starořímský akvadukt, vše každý večer řádně zapito lahodným vínem.

Po 9 dnech vracíme auto ve Valencii a na závěr se dva dny pešky a kolmo potloukáme po krásné Valencii.

Nadchlo nás, Španělsko. Už víme, že tady nejsme naposledy 🙂