Archiv rubriky: Foto galerie

Höllental – krátké vícedélky + dochlazení na Dűrnsteinu, září 2020

9.9.20 – 13.9.20 se konečně otevírá to správné okno!  Předpověď na Höllental slibuje Arnovo azuro-plech, v práci se beze mě také obejdou a tak viberuju Macha. Ten odvolá služebku, přibereme ještě Vahoška  a ve středu 0:30 zabíjíme stanové kolíky v novém kempingu u lanovky nedaleko vyhlášeného Kaiserbrunu. Čekají nás 3 dny pohodových vícedélek, pak přesun na Dűrnstein, kde dorazí holky a náš rakouský výlet prodloužíme grapes/clibming víkendem.

Středa: nemaje špuntů, budím se kolem 6:00 – na přilehlé silnici narůstá provoz a na spaní to není. Mach špunty má, takže chrupká až do 9té (je to starý medvěd), kdy už jsme s Honzou po snídani, svačině i obědě. Prostě, kdo by se tahal s jídlem do vícedélky?

Vybrali jsme cestu Rosenhochzeit, nástup 15min. z parkálu. Ve 12:00 stojíme ustrojeni pod kopcem – Mach začíná vzlínat. Vytáhne první zeleninovou délku, pak se hora postaví a začíná seriózní lezení. Ve spodních partiích jsou v linii velké mokré fleky, klíčová madla plná vody, ale překonáme to a po druhé délce už je vše suché. Na rozlezení jsme vybrali dobře – stoupáme plynule, třebaže pomalu neboť ve 3 lidech s batohama to nikdy nebude úprk. ½ cesty lezeme ve stínu, přičemž si vystačíme s krátkorukávovým trikem, pak dorazí slunko a spotřeba vody razantně stoupne. Cesta je koncipovaná jako spousta na sebe navazujících různě ukloněných ploten oddělených zeleninou, skála pevná, vše dobře odjištěno, jedna délka je spíše seriózní procházkou než lezením. Střídáme se s Machem, Honza nám jistí záda na jednoduché tkaničce. Všechno jde hladce, až na poslední  6+ úsek. Je v ní tahavý převisek, kde ta krysa nějak ztěžkne, tep vyletí na 140, ale furt sa to dá. Zákeřnost je ukryta v posledních metrech celého výstupu hned za převískem, na který bez vydýchání navazuje cca 6m traverz doleva, ve kterém příroda úplně zapomněla na použitelné ruce.  Nohy, třebaže jsou poměrně dobré, jsou celkem daleko. Tam jsem se zpotil teda fest (tep 160), přestože mám traverzy z nábřeží dost nacvičené. Bojoval jsem těch 6m snad 5min. Pořád mě někdo tahal za batoh, několikrát jsem se vracel a hledal řešení, hranice pádu byla blíž než bych si přál, no nakonec to nějakým zázrakem pustilo OS. Čekal bych fakt jiné číslo než jen 6+, a to i když zohledním krysu. Slovy klasika „Byl to těžký úkol, i já jsem s tím měl problém“.  Bohužel, je to v tak blbém místě, že z toho nešly udělat fotky.

Lezli jsme se s tím 4,5. hod v absolutní pohodě, 0,5 hod vzal sestup (lze sejít celé pěšky (dlouhé jak týden) nebo jako my cca 10min pěšky, pak doleva únikové dvoudélkové slanění cca 150m od nástupu).

Večer se nesl v klasickém duchy – víno/ženy/zpěv, přičemž ženy a zpěv byly nahrazeny za vaření a brzký spánek.

Čtvrtek: vyhrála cesta Via Helma (nástup 7 min z parkálu), která se tvůrcům náramně povedla. Procházkové lezení, kolmé plotny občas přerušované zelenýma ostrůvkama, vše excelentně odjištěno, jen samá pozitiva a sociální jistoty. Nejtěžší úsek za  7- je převislý cca 7m traverz, ve kterém na dvou metrech chybí dobré ruce (tradiční varianta spodem) a je třeba rychle hledat, protože gravitace roste každou vteřinou. Mach našel cestu vrchem a vypadalo, že se až tak nenadřel (akorát by těžko cvakal jedno jištění). Ve srovnání s klíčovým 6+ traverzem předchozího dne mi tento 7- traverz přišel jako malina. V předposlední délce čeká úžasné odměnové lezení, jistojistě nejpěknější délka našeho hőllentalského popolézání.

Sestup je vymyšlen vpravo od výstupu pěšmo, kdy mužíci navádějí k ostrému suťovisku, které člověka po 10min klouzání vyplivne u nástupu. Lezli jsme se s tím v plážovém tempu 6 hod. a to včetně sestupu a čokoládové pauzy.

Pátek: s ohledem na plánované odpolední stěhování směr Dűrnstein, volíme kraťoučkou koutovou cestu Wasserverschneidung nad koupacími ostrůvky řeky Schwarza. Přístup k nástupu vede traverzovou ferratou, od auta to v součtu s chůzí vezme odhadem 15min. Měníme dvojice. Ve vyvádění se střídáme s Honzou, na tkaničce visí a fotí Mach. První délku Honza zbloudí do nějaké sportovky. Užívám si bezstarostného lezení a omyl zjišťuji až při nástupu do druhé délky, kde sportovka začíná a lezení se jeví významně těžší, než uvádí návod k hoře. Couvám na štand, to už na nás zespoda haleká i Mach, že jsme nejspíše blbě. Dolů to nejde – už první délka napovídá, že jsme vlezli do kamenolomu kombinovaného s kolmýma travama.  Traverzuju vlevo, cestou cvakám nějaké drobné stromky, ale i tak by případné kyvadlo vytočilo pěkné metry. Pod výrazným, ukloněným a hodně zařezaným komíno-koutem doberu na štandu Honzu, převážeme se, a jdu to zkusit. Hned v druhém metru mi zůstává v ruce velký šutr, nějak to udržím na pravačce, šutr letí to řeky, jdu dále. Jako stěnový lezec nemám s kouty/komíny moc zkušenosti, kroutím se v tom až tak, že nakonec ležím na hladké stěně a hohy šlapou v koutě. Jde to blbě, protože batoh na zádech významně zhoršuje tření a nepřidává tomu ani hromada matroše na zadku. Tak píďalkuju k 3. jištění, kde stále vleže přes tělo komplikovaně cvakám, pak se v tom konečně nějak vytočím a hlavou ke stěně za chyty, které je třeba poctivě přebírat, přelezu převis. Nad ním číhá krásný fotografický štand.  Chudák Mach. Než se s Honzou dostaneme do téhle fáze, skoro dole přiroste ke skále. No, ale cestu má prošlapanou, takže za chvilku je u Honzy. Vytáhnu klukům batoh, aby se s ním netrápili a nastupuje Honza. Volí stejný styl a jde mu to dobře. Brzy mě doběhne a pokračuje do klíčového místa, delšího otevřeného kouta s drobnými chyty. Kombinuje stěnové lezení s koutovým a pomalu nabírá výšku v dobře jištěných pasážích, které napovídají, že to nebude zadarmo.  Nejtěžší je výlez ze samotného kouta, kde to na první pohled nevypadá, ale všechno je tam obráceně než by člověk potřeboval.  Honza se nevzdává a pokouší to tak dlouho až ho to pustí a udělá další štand. Je řada na Machovi. Naleze do kouta, jako pískomil vůbec neváhá a pokládá se na záda, šlape nohy, šoupe záda. Za chvilku je u mě.  Dolezu Honzu a nastupuju do poslední délky – Mordoru, který tvoří položené 2kové trávy, proložené volnými, různě velkými šutráky. Za jištění slouží stromy a jeden slušný nýt ve větší skalce. Každý pohyb hrozí uvolněním pěstních klínů a jejich odlet na Honzovo hlavu, fakt mazec. Nahoru dolezu psychicky vyždímaný, beru první strom na hraně a štanduju. Ani nefotím, protože se snažím hemžit co jak nejméně a i tak dobíráním lana shazuju nějaké projektily. Když už jsme nahoře všichni celí a zdraví, hodnotím to jako zážitek, na který hned tak nezapomenu. Takové podmínky se v jednodélkách fakt nevidí.

Sestup vede pěšo traverzem vlevo od výstupu a vezme cca 15 min. Mužíci nejsou, prošlapaná cesta také chybí, což lze přičíst malé frekvenci návštěv této cesty = cca 1x za měsíc, podle nalezené vrcholové knížky.

2hod vzdálený Dűrnstein, kemp Rossatz, je jistota. V noci dojíždějí holky, dáme nějaké víno a mažeme spát. V sobotu nenecháváme nic náhodě a ukrýváme se před sluncem v sektoru nad vesnicí Weisenkirchen (nemá cenu popisovat, všichni znají).

Neděle se nese ve znamení rekognoskace cca 15km vzdáleného sektoru u hradu Aggstein na stejné straně řeky jako je kemp. Máme „štěstí“, trefili jsme nějaký jarmark na hradě. Spousta lidí, omezený výjezd, kdyby bylo místo jistě by byly i kolotoče, koníci a jiná havěť. Ale, výjezd ukecáme a před davy se ukryjeme na záslunečné straně masivu. Materiál k lezení je stejný jako na Dűrsteinu, výška cca 20-25m. Ze strany hradu (plno lidí, takže osobní zkušenost nemáme) je to lezení spíše v kolmici, malé chyty, kde převažuje obtížnost 6-7. Z druhé strany příroda nešetřila policovými převisy a to hned v několika patrech nad sebou. Převažují obtížnosti od 6-7+, nižších čísel je nemnoho. Naštěstí nechybí ani stromy a tak v relativním chládku prodáváme metry, které jsme v zimě nachodili na převisové Hlubině. Co do obtížnosti, přijde mi Aggstein významně přísnější než Weisenkirchen.

Pozn.: kdyby se snad zdálo, že na fotografiích z Aggsteinu chybí Mach, tak tam tak úplně nechybí – je to medvěd.

ZTRÁTY: Vahoškovo jistící kyblík, který odsvištěl do údolí v cestě Via Helma + madlo k mé 2kg propanové bombě. ZISKY: kořistní karabina, kterou někdo utíkal ze stěny – vyhrál Honza + zážitky k nezaplacení – vyhráli všichni.

Konec hlášení v českém jazyce.

JB, vlastní rukou bez podpůrných prostředků.

Letní sedmihorské písky – červenec 2020

Ve zkratce:

  • termín: 4-12.7.2020
  • lokalita: vyzkoušená chalupa s přilehlou loukou v Karlovických Svatoňovicích
  • velitel akce: Pavlos, kterého lze jenom chválit
  • účast: 62 hlav lidských (letos bez hlav psích)
  • počasí: střídavě deštivo a to až tak, že lezení tím bylo značně ovlivněno a do popředí pohybových aktivit protlačila se kola a pěší vycházky po okolí
  • vitamíny: 3 bečky + 2 basy lahváčů, víno, .. a ještě nějaké nepodstatné výše % alkoholy
  • ztráty: uvařené čerpadlo + polámaný croozer
  • zisky: spousta společných zážitků + nějaké skalní skalpy

Pokračování textu Letní sedmihorské písky – červenec 2020

Krtkův Memoriál – alias červnový Holentál 2020

Na Ráblu, na oslavě 60.let oddílu, Krtek u piva a kořalky, nalákal snad půlku oddílu na super víkendové lezení v Hohewandu. Taky mě to zlomilo, i když jsem měl původně úplně jiné plány, no stavba opět počká…

V sobotu za ranního kuropění vyrážíme s Peťou směr Hohewand. Ve Vídni volá Krtek, kde už jsme, natož se dozvídáme, že on je doma, a vlastně, že všichni jsou doma… že Pavlos řekl, že všichni všechno ruší, že hlásí moribundus  a nikdo nikam nejede…. No to byl šok, Krteček to nemohl rozdýchat, spousta krásných nepublikovatelných slov, až nám ho bylo s Peťou líto.

Měníme plány na Holentál, tam by nemuselo být takové horko. Na parkovišti u Weichtelhausu nás přivítal autobus plný vymóděných budoucích feratistů CK Alpina. Dáváme startovního lahváče, převlíkáme se do lezeckých hader, ale  budíme zájem…  Jestli jdeme taky na ten kurz, že taky mají kořalku, že by si s námi rádi  dali atd… , nevím čím jsme je s Peťou tak oslnili… dnes už takoví staří ožungři.

Cílem je sektor Atlantis, jak řekl v minulosti o tomto místě jeden Slovák, Luxusní lezení, kde nejsou žádné zkur…. travky. Cestu pod sektor nám chtěla překazit pěkná zmije, kterou chuderku Peťa málem zašlápl. Na rozlez dáváme 7, krásná 30m dlouhá a pustila celkem bez problému.

Pak hned vedle 7+, dost vyrovnaná, 1. klíčové místo je bohužel už dost jeté, bez možnosti cvaknout presu, takže jsem si poseděl, ale nakonec vylezl. Peťovi se na druhém konci podařil čistý přelez. Cesta mě tak došťavila, že jsem měl chuť to už to ten den zabalit. Hned jsem si vzpomněl na legendární Pavlíkovu hlášku:  Jestli chcete, abych byl už na oběd doma, tak si tu cestu za váma dám :o).  Sílu a energii mi naštěstí vrátil další  lahváč a hodinový šlofík pod skalou. Po restu nastupuje Peťa do 8-, těžký koutek přesně dle jeho gusta. Jedno malé zaváhání a je na štandu, krásně to ukrokoval. Druhá délka začala převisem, celkem přísných 7, ale podařilo se. Třetí délka za 8+, Peťa řešení našel, ale přelézt to v kuse, zatím science fiction. Pak ještě dáváme jednu kratší 7-  a v 8 večer valíme na parkáč. Tradiční koupel v ledové řece, luxusní večeře, pár piv a kořalek no prostě paráda… V neděli už v 8 ráno nastupujem do stěny vedle Blechmauera, cesta Pogo za 7+, 10 délek. Cesta pěkně pouští. Druholezec s báglem ty nejtěžší místa přelézává pomocí pres, aby zůstala ještě nějaká síla.  Za půlkou nás dohání rakouská dvojka – tak je pouštíme, prý lezou běžně tak cesty kolem 8+.  Po šestihodinovém lezení  jsme nahoře. Cesta byla krásná ale lehčí než kousek vedle Gelber October 7+, kterou jsme lezli asi před dvěma lety snad 12 hodin. Až u auta přichází první bouřka. Děkujeme ti Krtku za super akci a snad příště na viděnou!

Lukáš

Skialpová Revúca (Velká Fatra) – únor 2020

Je to haluzář ten Vahoš a my s ním. Zase mu to počasí převážně vyšlo a to přesto, že naše putování po hřebenech Malé i Velké Fatry (21-23.2.2020) připomínalo Shackletonovu výpravu na Jižní pól alpským stylem, jaký byl fučák. Naštěstí v pátek podstatně syplo, takže sobotní výstupy a sjezdy byly grandiózní, přičemž v neděli, po nočním dešti, to všechno vzalo za své. Prostě naplánované to bylo jak útok na himálájský kopec.

Spaní Honza zajistil, jako v minulém roce, na chatě Monika ve Vyšnej Revúci (12,5euro/hlava), což je parádní východiště, mj. stále ještě vybavené skleničkami na víno a biliárovým stolem.

V pátek jsme se zlehka rozehřáli na Velké Rači, když jsme vyběhli sjezdovku, navštívili Karolka, který zrovna horskoslužebníkoval na horní stanici lanovky Lalíky a pokračovali po hřebenu do polské horské chaty pod vrcholem, abychom okoštovali vychvalované teplé „pivo“. Padaly vloky jak pětikoruny, do toho vítr, že zastavili lanovky a lyžaře poslali domů, prostě podmínka jak z filmu od Antarktídy.

Sobota ráno je jak z pohlednice. Dosáhli jsme plného stavu 20ti skialpníků, kteří, poté co se skoro ušlapali v kuchyni, rozdělili se do několika skupin na několika tůrách, nejspíše proto aby se zamezilo ucpání hlavního hřebene. Nevím co se dělo jinde, proto zde prezentuju jen zážitky z našeho 25km kolokruhu z Vyšné Revúce po zelené Suchou dolinou na Krížnou a po hřebeni dále na Ostredok, Chýžky, Ploskou a samospádem do V. Revúce. Ranní pohlednicové počasí přešlo během našeho výstupu v korektní vychřici, branná hodnota vycházky tak významně stoupla. Byli i tací, kteří se svou vahou nemohli měřit s přírodou, museli ustoupit do nižších pater na variantní tůru a hřeben přenechat hmotnějším jedincům. K pozdnímu odpoledni se počasí vyspravilo, svět se stal hezčí až tak, že byly vidět i Tatry a Fatry okolo. Třešničkou dne pak byl ten nekonečný sjezd v prašanu z Ploské (1532m/m) po žluté téměř až do postele (740m/m), který jsme si všichni neskutečně užili. Jak se s tím tak zpězně uvažuju, tak jen tato procházka, ve které bylo běžkování, přelézání polomů, brodění potoka, vichřice, 1400m převýšení, ale i slunéčko… by stála za zopakování až budou lepší podmínky – to pak bude ráj (klidně i na jednodenní otočku z OV). sobotní trasa + statistiky zde

vídeo – vichřice pod vrcholem Krížne 

vídeo – odměnový vánek na Ploské

Společenský program v páteční a sobotní večer proběhl neorganizovaně, dokonce se prý slavili i nějací Petrové. Podrobnosti nemám neb jsem se jako introvert zúčastnil jen komorního halekání v uzavřené skupince okolo kytarové Šárky (zde bych rád poděkoval přítomným, že mě nechali zpívat, protože doma je mi to důrazně zapovězeno, jak prý hrozně to zní).

Finální hodnocení celého výletu na adresu Honzy snese jen slova chvály a uznání. Neumím být tak stručný a výstižný jako můj pracovní kolega Radůz, který se akce zúčastnil a myslím to trefně vyjádřil: „Dik, ze jsi me vzal, zazitek uzasny a velky !!! 😊“

Takže HONZO, díky, že jsi nás vzal, zazitek uzasny a velky!!!

Motto: Je to vyfúkané, vyfúkané, ……………… až na travu je to místama vyfúkané. (dokáže docenit jen halekací skupinka)

konec hlášení
JB

 

Petříkovské Běžky (Paprsek) – leden/únor 2020

Tradiční Paprskovo – Petříkovské běžky proběhly!

Běžet jsme začali ve slavný odchodový den kdy to Angláni definitivně zabalili – tj. 31.1.2020 a skončili v neděli,  kdy už bylo po všem. Akce se zúčastnili 3 oddíločlenové a můj přespolní syn, což lze bez nadsázky označit za bídu bídoucí. Vůbec to nechápu, protože kdo to myslí s lezením vážně měl by využít každou příležitost a potrápit srdce, ramenní pletence a zbytek organismu, což Paprsek zpravidla zajistí měrou vrchovatou.

Fakt je, že předpověď slibovala nadlimitní theploty a konve vody, ale jsme se nedali zastrašit a dobře udělali. Na to jaká je to letos sněhobída, jsem byl příjemně překvapen kolik je na Paprsku sněhu a naběhané km (28 + 29 + 14 – nastoupáno v součtu 1504m) svědčí o tom, že se to dalo. Ty slibované konve přišly jen v noci na neděli a tak nás ráno čekalo zajímavé ledobruslení  z Petříkova na Císařskou boudu, dále už sněžilo. Pěkně jsme si užili i větr, který nás chtěl v pá + so uletět, ale občas to zachraňovalo slunko, přestože na xichto spálení to nebylo. Jedlo, spalo, pilo a povídalo se na Polárce od Honzy z Č.Třebové, který je strašně dobrý člověk a mám to tam rád.

Konec hlášení v českém jazyce.

JB, ráno před šichtou.

podzimní LEONIDIO – říjen 2019

Pro letošní prodloužení léta bylo vylosováno Leonidio.  Popisovat oblast nemá smysl. Kdo neviděl, neuvěří, kdo viděl, nezapomene. Výletu se zúčastnili 4 nejlepší plánovači, totiž ti, kterým ještě zbyla dovolená = oba Nováčci, Milka Tzambika a JB.  Spaní v soukromí v Poulitře za 10 eurochechtáků/hlava/noc jsme v ½ pobytu museli vyměnit za jiné, když se do přízemí nastěhovala skvadra polských nájezdníků, kteří křepčíce do brzkého rána nedovolili nám zrelaxovat unavené organismy. Pomohli jsme si o dvě ulice vzdáleným Katarina ubytkem za 12,5 eurokorun, kde kromě božského ticha majitelé poskytují i dokonalou pánev, ½ komárů, zahrádku s živým kořením a společenský stůl pro noční večery rámovaný olivovníkem.

Přestože termín 19. – 30.10.2019 nevypadá hrozivě, 25C ve stínu a 100C na slunku (v celém průběhu) nám dovolilo šplhat jen stinné sektory. Protože zbytek lezeckého lidstva lokalizovaný v Leonidiu to měl podobně, bylo v některých sektorech poměrně našlapáno. I proto jsme podnikli odvážný (a naivní) pokus v centrální hoře nad Leonidiem – s. Douvari, ale po třetí cestě jsme konstatovali, že tolik utrpení si nezasloužíme, takticky jsme ustoupili do vyhřátého moře a další experimenty zanechali jiným pionýrům.

Od našeho posledního pobytu vrtači významně pokročili, bylo proto rozhodnuto zakoupit nový návod ke hře. Nelze jinak než velebit kvalitu s jakou je tento sestaven a tak se plánování stalo Novajdovi večerním koníčkem. Jelikož stinných sektorů je omezený výběr a lehčích cest je tam nějak méně, neměl to jednoduché!  Je to ale starý vlk a svěřený mu úkol ustál bez ztráty reputace. Odnesly to jen lehce holky, které bych vyhlásil za největší práskače akce protože se dostávaly na/nad své lezecké maximum častěji než by si asi přály, zatímco my s Petrem jsme to lezli s rozumem, prostě tak abychom se neuštvali. Na netu jsem objevil i dva nové sektory, které nejsou v pořízeném průvodci. Kvůliva koupání jsme se třepali 1,5hod/64km na s. Balogeri (vyboltovaný před 5 měsíci) spadající pod oblast Kyparisi. Odměnou nám byla osobní pláž karibského typu v modifikaci limestone bez palem a parádní neskutečně ostrý sektor, o který jsme se dělili jen s jednou anglickou dvojkou.

Z Itineráře je patrno, že jsme furt někde viseli – poměr cena/výkon/výlet tak byla opravdu vysoká.  Jelikož se po mě kromě vaření a lezení nic jiného nechtělo, hodnotím tuto vycházku jako velmi vydařenou. Cestovní kancelář HP se opět vytáhla, příště jedu znovu.

JB v.r. , v českém jazyce s diakritikou

Pozn. Kdo se dočetl až sem, zaslouží si i obrázky pod finanční rozvahou – v mobilu / tabletu je to nějaké polámané a obr. se zobrazí až po kliknutí do bílého pole. Údělem stinných sektorů je fakt, že z nich vycházejí barevně mizerné obrázky a ani zde tomu není jinak.

ITINERÁŘ:
  • So – přílet do Athen 14:20, Poulithra ubytování 20:30, včetně velkého nákupu
  • Ne – s. Sala, 15min za s.Twin caves. Těžký Rakosyllektis, lehčí Demena Heria.
  • Po – s. King of thrones. Těžká Tsoutsouni + lehčí cesty vpravo od ní.
  • Út – s. Sabaton, olivové terasy. Krásná White death, pěkná diagonální Welcome morgentau – PN nástup přes olivovník,
  • St – s. Skiadnikadniko – pěšky cca 25 min od auta (v horách nedaleko kláštěra Elona), ukloněné plotny, lehčí lezení
  • Čt – s. Balogeri, 1,5 hod cesta. Nádherná pláž, ½ roku starý sektor 5 min od moře, žiletkové lezení – zážitek
  • Pá – s. u kláštera Saint Nikolas, JeMenFous – hodně těžké 6c+, c. Kifinas – semi-tradic- 5c+6b 50m – koutové lezení, 7m odlezy, bez dojištění byla kravina do toho nalízat a byl jsem hodně rád, že jsme oba zdraví dole
  • So – s. Douvari, 3 cesty, šílené vedro, pak koupání
  • Ne – s. Kapsala, v centrální části dlouhatánské lehké 40m 6ačka, pravá část těžší 7a-c, na konci pak lehčí prošplhané 6a-c
  • Po – s. Mars, sektor našlapaný k prasknutí. Parádní tři cesty vlevo od krápníků (40m 6c+ Supernova) + jedna krápníková (Sinter symphony), pak přesun na nedaleký s. Jupiter – hromada těžkých cest 6c a výše, ale zdá se, že velmi pěkných. My – těžší dvoudélka 6a+ 40m – Astir
  • Út – s. Sabaton, tři poslední cesty na konci sektoru vpravo, odjezd do Athén, poslední noc v městě Markopoulos, 5 min od půjčovny
  • St – Athény, odlet v 9:30 do Krakova – 13:30 příjezd do Ostravy

    FINANČNÍ ROZVAHA:
  • Letenky + 4x20kg spoluzavazadla – 14000,-
  • Půjčovné vozu – Centauro 10min. od letiště s odvozem bez problémů. Osobní Peugeot se spoustou místa s full pojištěním – 4260,-
  • Ubytování Poulitra Beach, 6 nocí – 6120,- / Ubytování Katarina, 5 nocí – 5100,- / Ubytování Markopoulos, 1 noc – 1394,-
  • Dálnice Řecko – 484,- / Dálnice Polsko – 250,- (v Řecku najeto – 854km) / Benzín celkem – 2236,- / Parkovné na letišti – 860,-
  • Jídlo – 7600,-
  • 11 nocí — Suma – 42304/4 = 10 576 na hlavu. Slunce a dobrá nálada zdarma.
  • Podzimní skalky – Sekaniny + Salamandra – září 2019

    Podzimní lezení, jako obvykle Petrem Čenžákem skvěle zorganizované, proběhlo o víkendu 38 týdne. Kousek za Prievidzou, blízko pradávného Vtáčníka, místní borci zušlechťují přírodu pro lezecký národ a daří se jim to na velmi vysoké úrovni.  Výsledkem jsou nejen skvěle zajištěné cesty v obtížnostech od procházek až po vážné linie, ale je třeba vyzdvihnout i infrastrukturu. Orientační cedule k sektorům, vyčištěné nástupové/dopadové plochy, zajištěné stezky,… musely dát strašně práce. Celé to cizelují slušní průvodci na web stránkách , …..,,  prostě děcka, mi se tam líbilo úplně fšechno. Navštívil jsem sektory Sekaniny, Salamandra no a zdaleka jsem nevyčerpal zdejší potenciál. Ve stěnách od 20 do 40m  je nasekáno ještě tolik linií, které bych si rád vyběhnul, že tuto oblast ukládám do mozkovny s přívlastkem NAVŠTÍVIT ZNOVU. Jedinou zákeřností je vzdálenost od baráku, za 3 dny jsme najezdili 440km, takže na otočku to néni. Materiálem ke šplhání je příjemný andezit, který v porovnání s mnohde oklouzaným vápencem parádně drží. Rosničky věštily slunečno a jsem doufal, že hora bude příjemně nahřátá, jelikož tento šutr má schopnost dobře akumulovat teplo, ale všechno bylo jinak.  Na Salamandře nám slunce odešlo odhadem kolem 12té za kopec aniž by přes ty stromy něco ohřálo, takže jsme svá těla (ještě v letním režimu) zahřívali jak se dalo a Béďovo čopice rozhodně nebyla jen módním doplňkem. Zde vsuvka – jsou tací, kteří běží jen v jednom režimu – zimním, takže Kapušák nebo Adam chrochtali blahem,  zatímco my ostatní se balili do péřovek. Na Sekaninách to bylo lepší.  Utekli jsme k věži, co na ni vede cesta Hrana Vtáčnika (mimochodem velmi povedená), kde se slunko prodralo skrz vegetaci a dalo se tam slušně přežít. Hlášení z bunkru bylo negativní – zima jak ve Finsku, prostě je to letní sektor.

    Jak tak zpětně hodnotím ubytování, jsem rád, že Petrovi nevyšla ta zamýšlená chata Smrečina přímo pod skalama. Kemp Pacho nám mimo komfortního zázemí ve srubech nabídl i tolik potřebné slunko, kterým jsme odpoledne vyhřívali vychlazené organismy, což by v lese ukrytá Smrečina neposkytla. Navíc je to v doletové vzdálenosti od Prievidze a tím i blízko Bojnice, což pro nelezce nabízí slušný program na 2 dny.  Děcka měla také větší prostor na lumpárny (a dospěláci kolibu hned u postele) a tak si myslím, že všichni museli být nad míru spokojeni.

    Závěrem: Petr to přichystal ještě v pracovní době. Včil, když je na rentě, bude mít každý jeho den o 9 hodin více! Pokud se to znásobí 251 (pracovních dnů v r. 2020) = 2259 hod = bude mít o 94 dnů delší rok z čehož vyplývá, že se máme na co těšit 😊.

    Na úplný konec ještě pronikavý křik malého Vaška O., který mi letěl kolem ucha a úplně mě položil – “mamíí, mamíí, INGRÍÍÍÍD!!”

    JB, vlastní rukou.

    Triatlon 2019

    II. ročník orientačního triatlonového závodu se povedl

    V sobotu 7.9.2019 na Štěrkovně u Hlučína proběhl 2. ročník orientačního triatlonového závodu pod hlavičkou oddílu HO START. Po zkušenostech z loňska jsme zvolili stejné místo, které se nám osvědčilo, a stejné trasy, které se loňským účastníkům moc líbily. V sobotu ráno se na místě sešlo zhruba padesát lidí, z toho 34 závodníků a dalších fanoušků či kamarádů, kteří při akci pomáhali. Další návštěvníci přišli v průběhu závodu, jen tak s námi pobýt a závodníky podpořit, což bylo fajn a jsem za to ráda. Smečka dětí různého věku se potulovala všude kolem, dodávali závodu neformální, veselou a hravou atmosféru. V 10:15 bylo na startu připraveno 27 odvážlivců, ochotných na povel skočit do hlubin jezera a plavat o sto šest. Slovo hlubiny je v tomto případě nadsazené. Kolem ostrůvku bylo místy tak málo vody, že se někteří plavci poranili o ostré kameny břehu. Naštěstí naše usměvavá a milá zdravotnice Petra Zámostná všechny s láskou a péčí ošetřila, i pořezané chodidlo Martiny Kobelové. Vodní hlídka na paddleboardech, kterou pro závod ochotně zajistil Martin Belas, byla také ku pomoci. Hanka Nováčková bedlivě sledovala stopky a neúprosně hlásila časomíru plavců vylézajících z vody. Každou chvílí jsme monitorovali počasí a čekali, kdy to spadne. Déšť hlášený na sobotní poledne se však nakonec vůbec nedostavil, takže závod probíhal v příjemném a teplém počasí, pod mrakem a bez větru – pro tento typ závodu naprosto ideální počasí. Mezitím závodníci naskakovali na svá horská kola a vyjížděli na dobrodružnou trať, vedenou turistickými stezkami, trialovými zákoutími, po silnici, přes schody, lesem i po loukách a po poli. Tentokrát byla trasa sprejem barevně označená, takže nikdo naštěstí nezakufroval a všichni zdárně dosáhli dříve nebo později cíle, resp. depa, odkud se vybíhalo na poslední část závodu. Během MTB disciplíny odpadl jeden závodník – David Kubovský dostal takové křeče do lýtka, že musel závod ukončit. Ostatní účastníci závod úspěšně dokončili, někteří s naprosto famózními časy. Odměny v podobě ručně vyráběných dřevěných medailí, diplomu a cen s dobrotami si odnesli jen ti nejlepší: v kategorii MUŽI se na prvním místě umístil neznámý sportovec z Olomouce, Robert Fojt, druhou příčku obsadil „náš“ Vladimír Mazánek a třetí pozici vybojoval Honza Zámostný, který byl při předávání cen obklopen všemi čtyřmi svými ženami. Kategorii ŽENY vyhrála neporazitelná Hanka Fialová, za ní doběhly ruku v ruce dvě mladé závodnice, Tereza Ciencialová a Vendula Misiarzová, jež obsadily druhou příčku a uvolnily tak třetí místo pro „naši“ Ingrid Ondrušovou, která si za to své intenzivní úsilí věnované přípravě a tréninku medaili rozhodně zasloužila. V kategorii ŠTAFETY se na naší improvizované bedně z dřevěných židlí a laviček na prvním místě umístil manželský pár Leoš a Míša Chromíkovi, na druhé příčce Renáta Brableczová a Jirka Seles, třetí pozici obsadil Dalibor Kaláb s Evou Urbaníkovou (viz výsledková tabulka). Po skončení vyhlášení jako na zavolanou začalo pršet … Někteří z nás se pak přemístili na afterparty do hospůdky Loděnice u Děhylova, kde jsme příjemně poseděli a společně nasdíleli dojmy ze závodu.

    Akce se opravdu povedla a mám z ní upřímnou radost. Myslím, že udělám radost i těm členům oddílu, kteří se závodu nezúčastnili, ale dorazí na oddílové slanění v listopadu na Rabštejně. Výtěžek ze závodu bude věnován na nákup bečky 😊 Tak si tam to triatlonové pivečko pěkně vychutnejte 😊 Na zdraví!

    DĚKUJI VŠEM, KDO SE ZÁVODU AKTIVNĚ ÚČASTNILI NEBO POMÁHALI, A TĚŠÍM SE NA PŘÍŠTĚ

    Šárka Hermanová