Archiv rubriky: Foto galerie

TŘETÍ ROČNÍK LEZECKÉHO MARATÓNU 2018

Lezecký maratón HO Start 2018 očami pekárskeho učňa.

Lezecký maraton 2018

Rok sa s rokom zišiel a tak sme spoločne s „Petříkem“ pre vás upiekli ďalší lezecký maratón. „Popravde“, maratón upiekol hlavne Petřík, ja som pred tromi rokmi „namiešal“ recept, podľa ktorého pečieme tento lezecký koláč už tretí rok. Petřík pečie a ja k tomu občas pridám nejakú ingredienciu. Podľa počtu pretekárov sa zdá, že maratón lezcom zachutil. Tak ako to v pečení chodí, aby ste sa ho neprejedli, tak každoročne niečo pridáme, prípadne uberieme, prípadne zmeníme. Tento ročník sme zakázali „pytle“. Ak patríte medzi borcov a neviete čo to je, tak vysvetlím. Sú to nedolezené cesty. Nepatrí sa predsa, aby v súťaži bodoval ten, kto vešia pytle už aj na preglejke – rozumej „překližce“. Nech každý lezie podľa hesla maratónu: „Nie je dôležité vyhrať, ale zvíťaziť sám nad sebou“. Na druhú stranu jediné „pytle“, ktoré sme povolili sú tie na „mádžo“. Nebudem sa rozpisovať, kto túto ingredienciu do lezeckého koláča pridal. Priatelia, sme radi, že ste na 3. ročník lezeckého maratónu prišli. Ďakujeme za každého, kto dokáže lezecké výkony a čísla obtiažností lezeckých ciest premieňať na kamarátstvo, skromnosť, úsmev, podanie ruky. To sú tie hlavné ingrediencie, ktoré sa budeme snažiť pridávať do tohto nášho predvianočného „lezeckého koláča“ s názvom „lezecký maratón“. Za organizátorov sa na vás tešíme opäť o rok.

Zdar a silu.                          Váš  pekársky učeň Karol

Lezecký maraton se stal natolik samozřejmou součástí oddílového života, že nezúčastnit se – nepřicházelo vůbec v úvahu. Pravda, vyskytly se události jako odlet do vzdálené země, pochroumané rameno, bacily, nakopnutý prst, které vyřadily několik lezců ze závodu, ale ostatní se poctivě připravovali, trénovali a někteří se dokonce těšili, jak si krásně celý den zalezou.
Sestavení dvojic se do poslední chvíle měnilo, ladila se taktika, ale také pravidla „nezahálela“ a kdo si je pečlivě nenastudoval, měl problém, ano dokonce žluté karty se rozdávaly, až tak přísní byli organizátoři.
I letos dorazily buchty, které nám napekla Jana a Honza dopravil přímo pod stěnu. Také se objevily nějaké novinky v podobě kuřecí polévky, to zkrátka nemělo chybu… zato domluva se „stěnou“ už tak bezchybná nebyla a navíc do poslední chvíle předělávali cesty.
Opět se k nám připojilo několik dvojic „přespolních“. Všichni se snažili jak mohli a kdo už nemohl, hledal povolený doping, několikáté kafe, pizzu, povalování na pytlích a tak… Tiskové středisko zpracovávalo výsledky, konečné pořadí bylo překvapivé.
Třetí ročník je úspěšně za námi … ať žije ten příští! … ale hlavně ať máme dost dobrých důvodů se znovu sejít.

Milica

Kalol a Milica udělalí pěkné povídání, které už není potřeba doplňovat. Už bych to jen zkazil. Tak ještě pár fotek a výsledková listina.

Petr

 

 

 

 

 

 

Fotografie roku 2018 – nominace uzavřena, do 31.12. MŮŽETE BODOVAT!

Hodnocení soutěže

  • Vyhodnoceny budou 3 nejlepší fotky s nejvyšším počtem získaných bodů
  • Hodnocení zašlete mailem na pavelmuck78@gmail.com  do 31.12. daného roku
  • Každý člen oddílu určí subjektivně 3 nejzajímavější (nejhezčí) fotky a přidělí jim body:

1. místo = 5 bodů

2. místo = 3 body

3. místo = 1 bod

  • Pořadí fotek se určí podle počtu získaných bodů
  • Při rovnosti bodů se se fotografie o umístění dělí.

„Peklo nebude, ráj se vrací“

Dovolím si vypůjčit název Jakubiskova filmu, ono to všechno do sebe zapadá…
Po dramatickém průjezdu Slovenskem, kdy to vypadalo, že ve čtvrtek odpoledne se polovina Česka přelila na slovenské silnice a že asi nikdy nedojedeme, kam potřebujeme, se v dálce najednou ze tmy vyloupl osvětlený Spišský hrad a nad ním zavěšený měsíc, vyleštěný do vysokého lesku … všechny nás to nějak rozjařilo.

Ráno je nádherně, výhled na hrad vpravo, na skály vlevo, mezi tím koníci, oslíci, ovce, děti…
a protože je pátek, jsme ve skalách, Kamenném ráji, téměř sami. Okukujeme ty travertinové struktury a vylezeme kde co. Obzvlášť pětky jsou zapeklité, asi místní zvyk a označení „standardní“ se rychle vžilo. Pravda, pro někoho byly cesty málo těžké, málo dlouhé, málo nevím co … no ale pití večer snad bylo dost, na to si nestěžoval nikdo.

Sobotní ráno naopak přívětivé nebylo, zataženo, vítr, chladno, ale zase to některé přinutilo k návštěvě hradu, to se každý den nevidí. Jiní se vypravili do Pekla, kde byla zima ještě větší a cesty tak těžké, že jsme se rádi vraceli do Ráje.
Neděle opět slunečná, tak rychle ještě do skal přelézt několik cest a pak rychle, rychle domů, zařadit se do nekonečných šňůr automobilů na silnicích.

Malá skupinka to nechtěla jen tak vzdát a zůstala. Počasí jako na houpačce, takže v pondělí opět zamračeno, ale tentokrát bez větru a deště. Tož ještě ta Turniska, nějakých 30 kilometrů od Dreveníku, za Kojšovem – no a tady konečně Jakubisko, slavný rodák z Kojšova, prý není člověka na Slovensku, který by to nevěděl. Nevím, jestli byl slavný režisér okouzlen nedalekými skalami, ale nám se tam líbilo moc. Věže 30, 40 metrů vysoké, složení spíš slepenec, ale více vápenitý. Tak jsme si „chrochtali“ a lezli – hlavně náš nový kolega Lukáš se od skály nemohl odtrhnout a byl by tam nejraději zůstal.

Malých i větších dramat se odehrálo dost – jako že například předseda uvízl na toaletě a hodinu trvalo, než byl vyproštěn, což zastínilo tradiční pijácké banality. Fotek napráskáno taky dost, ale ten výhled do spišské krajiny, ten nám bude chybět!

Milica

Pár fotek z akce:

Dreveník – skály
Spišský hrad v noci
Děti a zvířátka

Předseda

Kdo nepozná, tak to je Pavlos

Krásy večerního slunce

Zázemí pro vaření
Pramen Sivá brada a Kaplnka Svätého Kríža.

Pramen Sivá brada
Poutní kostel na Marianské hoře – foceno z Levoče
Poutní kostel z blízka.
Levoča z Mariánké hory
Levoča trochu blíže

Spišské Podhradie od “Pekla”
Kalpnky od Pekla
Nad Peklem

V Pekle
Nedělní chladnější ráno

Na Americe

Předseda se dobelhal i pod Ameriku

Miss roztrhané tričko
K Turniskům
Lezení na Turniskách

Kostel v obci Žehra (památka UNESCO)
Když náhrobek, tak náhrobek…

 

Ještě bych měl rozdělit body. Akce se účastnilo 46 lidiček a z toho 14 dětí a 23 platících členů oddílu.
I když někteří by si zasloužili i mínusové body, přece jsem se jen zaměřil na výkony.

Nejvíce překvapil Lukáš, a zůstal taky i nejdéle až do úterý, proto má nejvíce bodů. Pak je skupinka těch výkonných lezců a pak postupně méně a méně, tak jak jsem to cítil. Doufám, že jsem nikoho moc nepoškodil, ale rozdíly v bodech nejsou moc velké.

Lukáš Richter                                                  9 bodů
Petr Mareš                                                       8 bodů
Lukáš Klimánek                                               8 bodů
Petr Nováček                                                   8 bodů
Jiří Běnek                                                         8 bodů
Hana Nováčková                                              7 bodů
Lucie Műcková                                                 7 bodů
Pavel Műck                                                       7 bodů
Adam Herman                                                  7 bodů
Jan Vahalík                                                       7 bodů
Michal Kratochvíl                                              7 bodů
Ivana Hollmannová                                           6 bodů
Petra Zámostná                                                6 bodů
Ingrid Ondrušová                                              6 bodů
Kateřina Macháčková                                       6 bodů
Josef Kretek                                                     6 bodů
Milica Čenžáková                                             6 bodů
Petr Čenžák                                                      6 bodů
Jana Vahalíková                                               5 bodů
Petr Siročák                                                      5 bodů
Marek Stecker                                                   5 bodů
Petr Macháček              2 body (1 bod za výstup pod Ameriku)
Eva Urbaníková             1 bod (za účast)

Petr

 

 

Francouzský Briançon – srpen 2018

Je to dlouhé jak 3 týdny, ale co už, žijeme jenom jednou!

Ve středu, 3 dny před odjezdem, plánujeme s Novajdou vícedélky na poslední prázdninový týden. Neviděl jsem to tak daleko, ale krátké nástupy, spaní ve volné přírodě a slibované excelentní lezení mě přemluvily na švýcarský Sanetsch. No co, nějak těch 13,5 hod (čistého času) /1350km vydržíme, prostě mozoly na zadku vyměníme za méně ošoupaná kolena a každodenní pozdější budíček.  V So 9:30 vyrážíme z Ostravy ve dvou lidech a našlapaným Teepeakem. Zde jsem vysledoval jistou podobnost s batohem, totiž že nezáleží na počtu lidí ve voze, ani na jeho velikosti a to auto/batoh je vždy plné/ý.

Jelikož každá pořádná expedice má zázemí i v domovině, cestou ještě najímáme Hanku a Macha (si myslel, že se bude s polámanou patou doma jen tak z Bůh darma válet) na pozice informačních specialistů. K večernímu posílá Mach vyžádanou povětrnostní relaci, ze které plyne, že šplhat do sedla Sanetsch (2250m/m) na letních gumách není dobrý nápad. Dorazil tam sníh a plánuje se finská zima. Je to vůbec podivný rok. Velikonoční lezení s Machama je zima a intenzivní funění, Sardinkové lezení leje, letní písky by člověk chcípnul vedrem a v srpnu zmrzneme v Alpách.

Zachraňuje nás článek na Lezci – https://www.horyinfo.cz/view.php?cisloclanku=2015050008, který slibuje oblast, kde je furt pěkně a navíc je v ose naší jízdy. Prostě v autě odsedíme ještě další 3 čisté hodiny navíc a dorazíme do lezeckého ráje okolo města Briancon ve francouzských Dauphineských Alpách. Kdo by se chtěl o oblasti dozvědět více, tak přikládám odkaz na stránky kamaráda náčelníka Ivo Petra z klubu horských šílenců Alpintrek  – http://www.alpintrek.info/clanky/ecrins-evropsky-kavkaz, který to zde obsáhle shrnul. Jak psali, tak udělali. Po vyspání někde ve švýcarském lese (na vyžádání můžu dodat souřadnice), dorážíme v neděli kolem 16:00, po té co jsme sehnali lezeckého průvodce, do campu Les 2 Glaciers – 7euro/hlava. V 1500m/m je pohodových 24C, kluk v recepci leze, takže od něj nasáváme nějaké rozumy.

V pondělí ráno nespěšíme. Vybrali jsme cestu z článku výše (Boucs en stock , s.Terminée, 3070m/m, vápno, 340m, 5c+, 6b+, 5c, 6b, 6a, 6a, 5c, 6a+)**, která začíná někde kolem 2600m/m po cca 1,5 hod nástupu ze sedla Col du Galibier. Petra musím krotit, abychom nespěchali, že bude zima. Cesta v průvodci chybí (jak jsme se dozvěděli později, průvodců oblasti je více), takže nás zachraňují Mach s Hankou, kteří nám naposílají hromadu materiálu, abychom to našli. Kolem 12:00 stojíme pod horů. Po dvou dnech vysedávání v autě už to nemůžeme vydržet, natěšení letíme vzhůru, slunko do nás nepřetržitě smaží, nejíme, lehce pijeme jen vodu, až po 8mi délkách kolem 18:00 stojíme na špičce. Výhledy grandiozní, pohoda převeliká. Kvůliva našemu pozdnímu nástupu jsme tu sami, nikdo nikde, jen zapadající slunce a my. Cesta, třebaže šla místy dost do kopce, byla lehce stravitelná. Převisy šly po dobrých chytech, jen jeden krátký úsek trochu potrápil, ale ne moc.  V 19:30 přistáváme zpátky na zem, polykáme poslední sluneční paprsky, ještě odšlapat cca 1 hod k autu a po dalších 20 min. jízdy jsme v kempu. Přiznávám, že jsme měli nastoupit dříve, být nějaký problém, tak jsme zatměli ve stěně, no naštěstí to dobře dopadlo a zážitek z výstupu tak byl dokonalý. Nicméně jednu podstatnou zkušenost jsme udělali, totiž že není radno podceňovat minerální/iontovou rovnováhu. V poslední délce, třebaže jsem se necítil vůbec unavený a svaly tahaly jak měly, přišly při každém pokrčení křeče do oblasti horních loktů a lézt jen s nataženýma rukama se vážně nedá. Petr dopadl podobně, kdy mu začaly stávkovat prsty a špatně se mu cvakaly expresky. Naštěstí máme lékařskou podporu (díky Petro), takže po objasnění proč je čistá voda špatně a co všechno do sebe musíme nasypat, se to v dalších dnech už nestalo.

Vrcholové video se chvilku načítá.

http://www.ho-start.info/wp-content/uploads/2018/09/VID_20180827_180125.mp4

Následující den vstáváme v 8:30. Sektor Chemin du Roy je z kempu vzdálený 5 min. autem a cca 20min pěšky. Nevědomky volíme stejnou cestu jako autor záchranného článku, když v průvodci vybíráme cestu Tête de Cuvée *, 180 m, vápno, 5 délek: 6b, 6b/A0, 6a+, 6a, 6b. Cesta je bohatá na traverzy, ten ve druhé délce není v průvodci označen A0 (zjišťuji až teď). Když k tomu dolezu, čučím jak péro z otomanu a na řešení přijít nemůžu. Nohy někde vysoko nad pupkem, ruce mizerné až žádné.  Kyvadlo do položené stěnky pode mnou mě neláká, tož nezkouším ani udržet ty škrabky a po 5ti min. přešlapování hákuju a fičím dále. Přišla mi to rozporuplná cesta. Pořád někde kličkovala, ale našly se  i moc pěkné kroky a nebylo jich málo. Ve 14:30 stojíme na „vršku“ (tak někde v 1/6 hory) a po další ½ hodině šmajdání v malých lezkách u nástupu. Dáme podstěnového melouna, abychom se v tom vedru trochu ochladili, a jdeme kouknout sportovní jednodélky v sousedícím sektoru Thunder Road. Přísně stěnové lezení po malých lištách/spárkách převážně 7a a výše je nad naše možnosti a tak dochlazujeme organismy po vícedélce v tom nejlehčím co se nabízí – 6a White stripe a 6b La Midoton. Rychle poznáváme, že jsme vlezli do sportovního sektoru, klassa je dost tvrdší, taková poctivá slovenská. Nicméně to dáme oba OS a s rozteklýma nohama mažeme na pivo, protože v tom vedru není lepší volby.

Na středu je naplánovaný déšť, tak se ½ dne placatíme ve vápencových sportovních jednodélkách v s. Rocher Maubert  5 min od cesty (u nás bychom takový sektor do nebes velebili, tam je to šedý průměr) a druhou půlku věnujeme přesunu do vyhlášeného žulového střediska Ailefroide v centru NP Ecrins. Největší kemp (7euro/hlava) jaký jsem kdy zažil je umístěn v úžasném prostředí ze všech stran obkroužený horami. Trochu je problém vybrat místo, protože je ho tam tolik, že i sebelépe vybraný flek může být horší než 100 jiných kousek vedle. Zde se naplno projevila pana – PN, která tak dlouho hledala absolutní rovinu v kombinaci s okolím (záchody, stín, sousedé, stromy, sprchy, světová strana, slunko, tráva, …..), že jsme po hodině vybírání stavěli za deště. Nástupní časy ke stěně jsou 5-30 min, cest je něco pod 1 000 000, vše neskutečně dobře odjištěné, takže tahat friendy, vklíněnce a další železo je dobré tak akorát z cvičných důvodů. Najdou se všechny obtížnosti v jedno i vícedélkách, potkali jsme lezce všech myslitelných ročníků, je to prostě ideální místo na tradiční letní písky :-). Jediným negativem je, že se nikdy nepodíváte shora na okolní vrcholy, protože cesty začínají v úrovni kempu v cca 1500 – 1600m/m, vršky pak jsou kolem 3000m/m a sportovní cesta, která by překonala 1500m výškových tam prostě není. Jedinou možností je proložit skalní lezení v oblasti s výstupem na nedalekou nejvyšší horu NP – Barre des Ecrins (4102m/m) – choďák po ledovci s přespáním nebo výstupem na blízký Mont Pelvoux 3956m/m, opět s přespáním.

V oblasti řádí tyhle vrtulníky – dlouhozobka xyzž

http://www.ho-start.info/wp-content/uploads/2018/09/VID_20180829_184017.mp4

Čtvrtek – s. Eboulement / c. Achtung, big copieur is watching, 300m, 2000m/m, 9 délek, max 6a+. Když jsme šli ve středu prohlídnout nějaké jednodélky, celkem jsem z těch rajbasů dostal strach. Prostě na té stěnové kolmé žule chyběly malé ostré lištičky, které ke svému životu potřebuju a nutno přiznat, že při pohledu na 7a mi docházela představivost (a to by ještě neměla). Proto jsme na seznámení zvolili max 6a+ a k mé radosti se v tom příjemně prošli. Přišlo mi to jako soustava na sebe navazujících stěnek, které se proplétají mezi policema se zeleninou, takže člověk nemá až takový dojem z výšky. Pestré lezení to bylo, v cestě je všechno kromě spár, matroš je to pevný a o nýty člověk zakopává. Jediná krysa číhá v předposlední délce, kdy se v průvodci zapomnělo na zákeřný převisek bez nohou (určitě nebude za 6a+), který jsem s batohem prostě nedal. Slanění je trochu dobrodružné, spousta stromků a polic, pořád hrozí, že se lano někde kousne.

Pátek – Piliers des violetes / c.Voyage en cathiminie, 280m, 6c. 7 délek.  Moc pěkné lezení s větší expozicí. Ubylo zelených polic a přibylo delších kolmých stěn. Nicméně chyty a stupy v klíčových místech zůstaly a tak i ten 6c převis (který se volitelně obcházel zprava za 6a+) byl při správném nalezení překonatelný. Trochu jsem si už i zvykl na ty občasné rajbasky, takže lezení to bylo plynulé s jistotou a převahou.

Sobota – s. Piliers des violetes / c. Ils y passeront tous, (380m – ve spojení s c. Une belle lisse poire v horní třetině), 6b. Cestu jsme si nakoukali v pátek, když ji kousek vlevo od nás lezla francouzská dvojice. Už od pohledu vypadala úžasně. Je to jedna velká stěna, kde člověk jen leze a zírá, co dokáže příroda vymyslet. Kolmá nástupní délka se po chvíli transformuje na rajbásky, které když člověk odšlape přejdou do snového diagonálního traverzu (jeden z nejpěknějších co jsem kdy lezl), který přechází do kolmého stěnového lezení, aby se kruh uzavřel na nakloněných plotnách. Zelenina skoro žádná, když nepočítám slanění, to je ale jiný příběh. Problémy nepřišly, trochu bylo jen třeba hledat stupy v plotnách, ale nic co by průměrný šplhoun nedal. Byla to pověstná třešnička na dortu našeho týdenního popolézání a musím přiznat, že mě Ailefroide oblast nadchla. Příště by stálo za zvážení proběhnout se až na vršek 4102m/m vysokého Barre des Écrins (nejjižnější alpská 4tisícovka), za slušných podmínek zdá se to být dvojdňová procházka na nádherný kopec.

Před opravdovým odjezdem domů jsme ještě popojeli 10min na konec asfaltu k chatě Chalet refuge du Pre de Madame Carle (1874m/m), podívat se na Bílý a Černý ledovec.  Od chaty začínají treky na výše popsané vrcholy.

Zajímavostí bylo, že jsme za celou dobu našeho pobytu nepotkali v kempech nebo horách jediného čecha nebo české auto. Z Ailefroide jsme vyrazili v sobotních 15:00, doma pak přistáli v neděli kolem 18:00. V součtu jsme za týden najeli 3430km, většinu dopředu, minimum pak vzad.

V závěru je třeba vyzdvihnout podpůrný team, který nás nenechal zmrznout, ztratit se, umřít na křeče,… prostě nás, když bylo potřeba, držel nad vodou.

Proč, proč, proč je to tak šíleně daleko???

Konec hlášení v českém jazyce. JB

(photo by JB + PN)