Letošních písků se zúčastnilo cca 76 lidiček. Píšu “cca”, páč nevěřím, že to někdo dokázal spočítat přesně. Vždyť neustále někdo přijížděl a jiný se zase loučil, takže spočítat to přesně by byl úkol nadlidský. A přestože původně domluvená maximální kapacita osob včetně stanařů byla překročena dvojnásob, a louka za stavením připomínala spíš technopárty, (jen bez toho techna), myslím, že se vše obešlo bez ostudy a ponorkových nemocí, a každý si dovču užil po svém. Pavlosi, díky za organizaci a dobrou volbu ubytka. Za mne deset bodů z deseti 🙂 .
Archiv rubriky: Zprávy z akcí
Články o proběhlých akcích všeho druhu
Jarní Paklenica – duben 2019
Ve středu 17.4.19 vyrážíme po šichtě na prodloužené Velikonoce směr Velká Paklenica. Abychom se neuštvali, cestou přespáváme v chorvatské Krapině (hostel Poslon – snadný sjezd z dálnice za stravitelných 10 euro).
V cílovišti, privátním „nafukovacím“ domku, je objednaných 13 postelí. Zajistil Novajda a přestože jsme se všichni z fotek trochu báli jak velký holobyt že to bude, nakonec se z toho vyklubalo stravitelné ubytování. Cena 10 euro/hlava/noc byla velmi pozitivní a na to, že nezavíraly dveře, vypínače stejně jako vodovodní baterie byly zapojeny obráceně, na stěně chyběly obrazy a v koupelně bydlel šváb jsme si rychle zvykli 🙂 . Perličkou byla legračně přednastavené klimatizace, která se nám snažila každé ráno v 8:10 vytopit pokoj na 30C. Velitelství, u Nováčků a Machů, vypadalo úplně jinak (chyběly jen perské koberce). Jasně tím bylo definováno a presentováno, kde bydlí honorace a kde přežívá prostý lid. Zde zastavení. Pakliže by se někomu zdálo, že výše jmenovaná honorace jsou padouchové padouchovatí je to jen zdání a fikce. Pěkně se s náma o svůj příbytek dělili, i více než tři prstičky nám ohřát nechali (i když tak hodnotnému článku by nějaký ten padouch jistě prospěl, aby mělo dobro nad čím vítězit).
Jako obvykle jsme se sjížděli postupně podle toho, jak byl kdo hodný a kdy ho zlý kapitalista pustil ze šroubárny. Tak se stalo, že plného stavu jsme dosáhli až v pátek odpoledne = 3+1 Nováčci, 2 Machové, Belas, Běnek, Nimra, 2 Váhalíci, Ingrid, Helmut. Odjezd byl také rozfázovaný a tak chalupu předávali až v pátek 26.4.19 Vahoši.
5-ti denní vstup do soutěsky sežral 120 kuňáků, ale využili jsme jej zcela neb už ve čtvrtek odpoledne jsme někteří brousili první jarní metry. V následujících dnech jsme to tak různě kombinovali s vícedélkama, podle toho jak měl kdo otlačené nohopalce a utahané drápky. Černého Petra si vytáhl Mach, který si z domoviny dovezl takového bacila, že svým hřmotným kašlem trumfnul i potok, který činí akustickou komunikaci mezi lezci v soutěsce velmi problematickou. Lidí bylo v soutěsce jak psů před masnou, parkál plný až tak, že jsme chodili z chalupy pěšky, o cesty byla chvílemi rvačka a na hlavní soutěskové štráse to vypadalo jak na hale když odnese střechu. V té souvislosti mě stále překvapovalo, že ten vápenec není adekvátně oklouzaný, asi to tam chodí někdo po nocích frézovat. Ve vyšších partiích byla hora tak ostrá, že reálně hrozilo pořezání tlapek, při případném pádu v korýtkách i salámování celého těla.
Hlavním lezeckým partnerem mi byla Ingrid, proti které, ač se snažím sebevíc, nenacházím sebemenší výtku. Pěkně se na mě ve stěně usmívala (viz. fotosérie v červené mikině), vůbec neremcala a jako veverka všechno za mnou vyšplhala, batoh s vodou nosila, v noci nechrápala ani jinak nešramotila a už vůbec neřempelila. Ráno těsně po probuzení působila přirozeně lidsky a nešel z ní ani trochu strach. Když si představím, že má i jiné (nepoznané) přednosti, nelze než konstatovat, že si Honza uměl vybrat (pokud nebyl vybrán) a že má doma supr žábu! Přes 6a+ jsme s Ingrid nešli, pro mě to byla hranice, kterou jsem byl schopen ještě přelézt s jakousi rezervou a lezení si užít. 3 měsíce lezecké pauzy byly znát, nicméně i při zohlednění tohoto mi posazení obtížnostní stupnice v Paklenici přijde poměrně dost přísné.
Počasí od čt-po se velmi vydařilo, pak jsme to předčasně zabalili, neb se přihnal klimatický moribundus. Společných fotek není mnoho, protože jsme se každý den tak různě rozprchli a navíc, já nabuzen po té dlouhé lezecké pauze to dohnat, úplně zapomínal dokumentovat.
Finální hodnocení je takové, že akce to byla ve všech směrech velmi povedená a 930km vzdálená Paklenica i přes našlapanost stojí za další návštěvu.
.
Lezené cesty, které ve mně zanechaly stopu:
* soutěska u parkoviště za potokem – Kuk od Skradelin – Andi &Max (40m, 5c,5c) – s Káčou a Ingrid – parádní rozcvičkové lezení přes velká vápencová křídla v dolní části, v horní k prvnímu štandu pak trochu nepříjemný rajbasový traverz. Z potoka šel takový kravál, že jsme nebyli schopni se domluvit a dali jen jednu délku.
* soutěska u parkoviště za potokem – Kuk od Skradelin – Franz Hohensinn (60m, 5b, 6a+) – s Káčou a Ingrid – velmi podobné a pěkné lezení v první délce jako v Andi &Max (jak by také ne, když jsou vedle sebe). V druhé délce se to zvedne do opravdové kolmice, chyty se zmenší a ubyde jich, ale při troše hledání a správném kličkování to není v klíčovém místě tak velká hrůza a plně to odpovídá 6a+ „paklenické“ stupnice.
* Aniča Kuk – s.Stup – c.Pero (120m, 6a+, 5b, 5b, 5b) – s Ingrid – pěkná nezákeřná vzdušná linie, která v horní partii navazuje na Karabore. Příjemná dlouhá procházka, v dolní partii trochu rajbasová, pak už jsou tam jen samá pozitiva a sociální jistoty. Největší krysa mě nakonec čekala ve 3tí délce. Holub, který bydlel v jednom velkém výklenku z něj vystartoval až když jsem tam sáhnul no a to jsem skoro vypadnul ze stěny, jak jsem se leknul.
* soutěska u parkoviště za potokem – Kuk od Skradelin – Ča je od Draga je od Draga (130m, 5a, 5b, 5b,6b+) – zeleninová procházka s Ingrid na které jsme složili maturitu z trpělivosti, když před náma lezla nesmírně pomalá česká dvojka. Netuším, kde ta cesta nabrala dvě hvězdičky, snad jen ta předposlední délka stála za zmínku. Dobrá byla přilba, kterou jsem snáze prorážel salátové partie. Poslední délku jsme s ohledem na spalující slunéčko ani nezkoušeli a traverzem doleva po velké polici utekli k sestupovému pochodu.
* soutěska u parkoviště za potokem – Kuk od Skradelin – Dreaming the lost friends (100m, 6a,5c,6a+,5c,5a) – lezl jsem ve trojici s Nováčkama a hodnotím jako velkolepý zážitek. Třetí délka trochu tahala za ruce, přičemž zajímavý byl hlavně výlez přes hranu skrz ostrá korýtka, kde nestačila prostá hovězí síla, ale bylo třeba technických finesů neb ubylo chytů a muselo se ustát na nejistých rozporových nohách.
JB, vlastní rukou v českém jazyce, bez použití podpůrných prostředků
Petříkovské běžky – březen 2019
Tradiční petříkovské běžky proběhly o víkendu 10 týdne, těsně před příchodem orkánu Eberhard, který pocuchal Jeseníky až tak, že byla 2 dny zavřená hlavní cesta mezi Bruntálem a Opavou, nemluvě o méněcenných spojkách. Největší ocenění zaslouží Hanka. Jednak vyjednala u Honzy ubytování a druhak to odjela s pazourou v sádře a ostruhama na špilkách. Úměrně přicházejícímu povichru bylo tak nějak přiměřeně hnusně, až na to Mach složil kantátu, ve které je vše a netřeba nic dodávat:
„Šinu si to Pralinkou, rychlostí pra malinkou.
Vjeter fajny, mokre vločky, v brylach zamlžene čočky.
Ingrid ta to vyhrala, když se na nas tralala.
Těším se do Paklenice, tam snad bude slunce více.“
Velká Fatra – skialpová Revúca – únor 2019
Stejně jako před rokem se Honza Vahalík opřel do přípravy skialpové akce a uvařil nám v 7mém týdnu procházkový víkend na Velké Fatře. Nevím, jak to ten člověk dělá, když to objednává ¼ roku dopředu, ale zase mu vyšlo počasí. Nehledě na únor bylo až tak, že nebýt sjezdů, stačilo by nám po celou dobu krátkorukávové triko, jaké byl pařák. Stejně tak dohlednost, kdy i necvičené oko hmatalo až Lysou horu (83,66km – vzdušně), myslím mluví za vše. Základnou nám byla chata Monika ve Vyšnej Revúci. Za nějakých 12 slovenských eurokorun/noc poskytla dokonalé zázemí a to včetně koulečníkového stolu a skleniček na víno! V porovnání s minulým rokem, kdy nás bylo 7, sešlo se nás nyní víc jak 2x více a to ještě některé bacil bacil a zůstali doma. Půjde-li to takto dále, brzy dojdou Honzovi běžné ubytovací kapacity a bude muset pronajímat tělocvičny.
Jelikož ne všichni mohli zdrhnout ze šichty už ve čtvrtek, roztříštili jsme se do několika skupin, jejichž průnik nastal v pátek večer. Tak se stalo, že někteří v součtu vyplazili z údolí na hřeben 3x (tzv. Supermani), menší půlka (i když taková půlka fakticky neexistuje) 2x (tzv. Pohodáři), no a nechci bonzovat, ale našli se i tací, kteří si raději strhávali puchýře z prvního výšlapu a prezentovali pak útrpně zdravému jádru rozedrané nohy, jen aby nemuseli znova do lyžáků (tzv. Žabaři).
V sobotu ráno byl dodržen plánovaný odchod v 9:00. Pěškom pod kopec z chalupy cca 10min po cestě na začátek žluté tur. značky (715m/m) vedoucí na vrchol Ploská (1532m/m) a dále na Chatu pod Borišovom (1275m/m). Druhá skupina to vzala nějakou zkratkou, takže dorazili ½ hodiny po nás. Kdo nebyl, tak Borišovská chata je interiérově moc pěkná a kdyby tam v době naší návštěvy i vyvětrali, dal bych jí 5 hvězdiček. Takhle jsme někteří to zasloužené pivo vychutnali venku, což by byl zážitek převeliký, pokud by tam pejskaři sbírali výměšky svých dvounápravových kamarádů. Takhle to byl jen zážitek veliký s jistým rizikem při volném pohybu. Z údolí na chatu to vzalo 7,5 km délkových, 850m výškových a 240m sjezdových. Cesta zpět byla tatáž v obráceném gardu s tím, že nám to fajně natálo, takže jsme si těch 850m výškových (reálně 5,6km dlouhý sjezd) dost užili.
Sobotní večer proběhl standardně nad vínem a všelikými destiláty ovšem počestně a bez nějakých extravagancí. Dokonce došlo i na lehké tance, ale bez významnějších figur.
V neděli ráno, po opuštění bivaku, vyšlápli jsme si z Nižné Revúce bývalou 2,2 km dlouhou sjezdovku na Končitou (1248m/m) a dále pak na Zvolen (1402m/m). Délkově 6,2 km, 802m nahoru, 54m dolů a to samé zrcadlově zpět. Sjezd úzkým lesem byl místy trošku divoký, ale zvládli jej všichni bez lidských i materiálových ztrát. Kolem 14:30 už jsme svištěli domů.
Výhledy z obou procházek jsou prudce návykové. Čistota horského vzduchu silně kontrastovala s údolním, který dědiňoci v páteční a sobotní večer zaplavili kouřem takové intenzity, že by se z toho poblili i v dětmarovické elektrárně.
No a proč se s tím vlastně píšu? Ve skutečnosti nejde o nic jiného než o oslavnou ódu na Honzu Vahoše a všechny, kdo mu s přípravou této sqvělé akce pomáhali!
JB, vlastní rukou v českém jazyce za pomocí slušného Vermentino di Sardena.
skialp ve Velké Fatře
Sluníčkový skialp ve Velké Fatře
Naprostá bomba! Těmito slovy hodnotím letošní skialpový prodloužený víkend od 15. do 17. února. Již v pátek někteří nedočkavci ladili formu na úvodní dvanácti kilometrové procházce s převýšením 750 m, která vedla z parkoviště Hrabovo (Ružomberok) na vrchol Maliné. Poté jsme dojeli k penzionu Monika ve Vyšné Revúce s úmyslem se ubytovat, avšak narazili jsme na problém – druhá skupina vyrazila na túru i s klíči. Tedy chtě nechtě jsme museli do hospody. Prosím o dodatečnou omluvu u nepřítomných partnerů účastníků – vaše druhé polovičky byly nuceny jít do restauračního zařízení a dát si nějakého toho rumíka, aby přežily chladný zimní večer; v případě Lucky, aby zapila svůj skialpový křest a v případě Martina, aby zapil proradnou pneumatiku, která si během cesty dovolila pšouknout. Na chatě se nás nakonec celkem ubytovalo 17.
Zapíjení v hospodě se vyplatilo. Druhého rána pod vedením Honzy Vahoše nastoupilo 13 skialpových nadšenců směr Ploská – chata pod Borišovom. Před startem si Šárka vzpomněla na svou životní lásku, které omylem přibrala pásy na běžky. Technicky zaměření muži hbitě přispěchali a izolepou pomohli krásce v nesnázích. Mohli jsme započít naši cestu. Lehce jsme se vyšvihli na vrchol Plosky – 1 532 m. Sluníčko svítilo a před námi se rozprostíraly okouzlující výhledy na Malou Fatru, Choč, Nízké a Vysoké Tatry. Ti s orlím zrakem dokonce zřeli v dáli i naši Lysou horu. Po krátké přestávce jsme sňali pásy a jali jsme se sjíždět dolů k chatě Pod Borišovom. Radost z prvních obloučků záhy u některých účastníků vystřídala smrt v očích, jež byla přímo úměrná jejich vnímání strmosti a zledovatění sjížděného svahu. Ještě že jela Ingrid, která dovede povzbudit méně odvážné jedince laskavým, ale rázným povelem. Úspěšný dojezd jsme zakončili obžerstvením v chatě pod Borišovom. Posilněni, zrelaxováni jsme se vydali na cestu zpět. Tentokrát výstup na Ploskou a znovu nic jednoduchého. Eva, jako správná dívka, se však nenechala zaskočit! Nasadila haršajzny a zmizela v dáli. Srdíčko skialpinistů ožilo při nádherných sjezdech po širokých loukách. Jirka ohromoval svými vykrajovanými elegantními oblouky a Péťa sladěným výrazným outfitem a neodolatelným úsměvem. Celkem jsme překonali 17, 5 km s převýšením 1 139 m. Večer proběhlo nezbytné kolektivní hodnocení dne na dámském pokoji v manželské (nasáčkovalo se nás zde 8) a další přilehlé posteli (zbytek mančaftu). Čenda trpělivě a odborně ošetřoval dámskému osazenstvu puchýře, odřeniny a otlačeniny. Pozadu nezůstala ani samaritánka Káča, jež nabízela zázračnou propolisovou tinkturu na všechny neduhy.
Na neděli náš vůdce Honza naplánoval kratší jedenácti kilometrovou túru s převýšením 876 m na opačné straně údolí. Vystoupali jsme po bývalé sjezdovce z Nižné Revúce na vrchol Končitá, a pak jsme se mírně zvlněným terénem pohybovali až na Zvolen – 1 402 m. Výhledy na prosluněnou horskou krajinu byly opět boží. Nabití novou energií jsme si užili dlouhý sjezd na parkoviště, kde jsme se rozloučili a vyrazili směr domov.
Závěrem jen pár slov: Skvělé počasí. Okouzlující výhledy. Dřina při výstupu odměněna nádhernými sjezdy. Bezva lidi. Příště jeďte s námi!
Jana Vahaja
Pár fotek z výročky HO Start 2019
Info z valné hromady 2019
Najdete tady. Přístupné pouze členům oddílu po přihlášení se!
TŘETÍ ROČNÍK LEZECKÉHO MARATÓNU 2018
Lezecký maratón HO Start 2018 očami pekárskeho učňa.
Rok sa s rokom zišiel a tak sme spoločne s „Petříkem“ pre vás upiekli ďalší lezecký maratón. „Popravde“, maratón upiekol hlavne Petřík, ja som pred tromi rokmi „namiešal“ recept, podľa ktorého pečieme tento lezecký koláč už tretí rok. Petřík pečie a ja k tomu občas pridám nejakú ingredienciu. Podľa počtu pretekárov sa zdá, že maratón lezcom zachutil. Tak ako to v pečení chodí, aby ste sa ho neprejedli, tak každoročne niečo pridáme, prípadne uberieme, prípadne zmeníme. Tento ročník sme zakázali „pytle“. Ak patríte medzi borcov a neviete čo to je, tak vysvetlím. Sú to nedolezené cesty. Nepatrí sa predsa, aby v súťaži bodoval ten, kto vešia pytle už aj na preglejke – rozumej „překližce“. Nech každý lezie podľa hesla maratónu: „Nie je dôležité vyhrať, ale zvíťaziť sám nad sebou“. Na druhú stranu jediné „pytle“, ktoré sme povolili sú tie na „mádžo“. Nebudem sa rozpisovať, kto túto ingredienciu do lezeckého koláča pridal. Priatelia, sme radi, že ste na 3. ročník lezeckého maratónu prišli. Ďakujeme za každého, kto dokáže lezecké výkony a čísla obtiažností lezeckých ciest premieňať na kamarátstvo, skromnosť, úsmev, podanie ruky. To sú tie hlavné ingrediencie, ktoré sa budeme snažiť pridávať do tohto nášho predvianočného „lezeckého koláča“ s názvom „lezecký maratón“. Za organizátorov sa na vás tešíme opäť o rok.
Zdar a silu. Váš pekársky učeň Karol
Lezecký maraton se stal natolik samozřejmou součástí oddílového života, že nezúčastnit se – nepřicházelo vůbec v úvahu. Pravda, vyskytly se události jako odlet do vzdálené země, pochroumané rameno, bacily, nakopnutý prst, které vyřadily několik lezců ze závodu, ale ostatní se poctivě připravovali, trénovali a někteří se dokonce těšili, jak si krásně celý den zalezou.
Sestavení dvojic se do poslední chvíle měnilo, ladila se taktika, ale také pravidla „nezahálela“ a kdo si je pečlivě nenastudoval, měl problém, ano dokonce žluté karty se rozdávaly, až tak přísní byli organizátoři.
I letos dorazily buchty, které nám napekla Jana a Honza dopravil přímo pod stěnu. Také se objevily nějaké novinky v podobě kuřecí polévky, to zkrátka nemělo chybu… zato domluva se „stěnou“ už tak bezchybná nebyla a navíc do poslední chvíle předělávali cesty.
Opět se k nám připojilo několik dvojic „přespolních“. Všichni se snažili jak mohli a kdo už nemohl, hledal povolený doping, několikáté kafe, pizzu, povalování na pytlích a tak… Tiskové středisko zpracovávalo výsledky, konečné pořadí bylo překvapivé.
Třetí ročník je úspěšně za námi … ať žije ten příští! … ale hlavně ať máme dost dobrých důvodů se znovu sejít.
Milica
Kalol a Milica udělalí pěkné povídání, které už není potřeba doplňovat. Už bych to jen zkazil. Tak ještě pár fotek a výsledková listina.
Petr
„Peklo nebude, ráj se vrací“
Dovolím si vypůjčit název Jakubiskova filmu, ono to všechno do sebe zapadá…
Po dramatickém průjezdu Slovenskem, kdy to vypadalo, že ve čtvrtek odpoledne se polovina Česka přelila na slovenské silnice a že asi nikdy nedojedeme, kam potřebujeme, se v dálce najednou ze tmy vyloupl osvětlený Spišský hrad a nad ním zavěšený měsíc, vyleštěný do vysokého lesku … všechny nás to nějak rozjařilo.
Ráno je nádherně, výhled na hrad vpravo, na skály vlevo, mezi tím koníci, oslíci, ovce, děti…
a protože je pátek, jsme ve skalách, Kamenném ráji, téměř sami. Okukujeme ty travertinové struktury a vylezeme kde co. Obzvlášť pětky jsou zapeklité, asi místní zvyk a označení „standardní“ se rychle vžilo. Pravda, pro někoho byly cesty málo těžké, málo dlouhé, málo nevím co … no ale pití večer snad bylo dost, na to si nestěžoval nikdo.
Sobotní ráno naopak přívětivé nebylo, zataženo, vítr, chladno, ale zase to některé přinutilo k návštěvě hradu, to se každý den nevidí. Jiní se vypravili do Pekla, kde byla zima ještě větší a cesty tak těžké, že jsme se rádi vraceli do Ráje.
Neděle opět slunečná, tak rychle ještě do skal přelézt několik cest a pak rychle, rychle domů, zařadit se do nekonečných šňůr automobilů na silnicích.
Malá skupinka to nechtěla jen tak vzdát a zůstala. Počasí jako na houpačce, takže v pondělí opět zamračeno, ale tentokrát bez větru a deště. Tož ještě ta Turniska, nějakých 30 kilometrů od Dreveníku, za Kojšovem – no a tady konečně Jakubisko, slavný rodák z Kojšova, prý není člověka na Slovensku, který by to nevěděl. Nevím, jestli byl slavný režisér okouzlen nedalekými skalami, ale nám se tam líbilo moc. Věže 30, 40 metrů vysoké, složení spíš slepenec, ale více vápenitý. Tak jsme si „chrochtali“ a lezli – hlavně náš nový kolega Lukáš se od skály nemohl odtrhnout a byl by tam nejraději zůstal.
Malých i větších dramat se odehrálo dost – jako že například předseda uvízl na toaletě a hodinu trvalo, než byl vyproštěn, což zastínilo tradiční pijácké banality. Fotek napráskáno taky dost, ale ten výhled do spišské krajiny, ten nám bude chybět!
Milica
Pár fotek z akce:
Ještě bych měl rozdělit body. Akce se účastnilo 46 lidiček a z toho 14 dětí a 23 platících členů oddílu.
I když někteří by si zasloužili i mínusové body, přece jsem se jen zaměřil na výkony.
Nejvíce překvapil Lukáš, a zůstal taky i nejdéle až do úterý, proto má nejvíce bodů. Pak je skupinka těch výkonných lezců a pak postupně méně a méně, tak jak jsem to cítil. Doufám, že jsem nikoho moc nepoškodil, ale rozdíly v bodech nejsou moc velké.
Lukáš Richter 9 bodů
Petr Mareš 8 bodů
Lukáš Klimánek 8 bodů
Petr Nováček 8 bodů
Jiří Běnek 8 bodů
Hana Nováčková 7 bodů
Lucie Műcková 7 bodů
Pavel Műck 7 bodů
Adam Herman 7 bodů
Jan Vahalík 7 bodů
Michal Kratochvíl 7 bodů
Ivana Hollmannová 6 bodů
Petra Zámostná 6 bodů
Ingrid Ondrušová 6 bodů
Kateřina Macháčková 6 bodů
Josef Kretek 6 bodů
Milica Čenžáková 6 bodů
Petr Čenžák 6 bodů
Jana Vahalíková 5 bodů
Petr Siročák 5 bodů
Marek Stecker 5 bodů
Petr Macháček 2 body (1 bod za výstup pod Ameriku)
Eva Urbaníková 1 bod (za účast)
Petr
Francouzský Briançon – srpen 2018
Je to dlouhé jak 3 týdny, ale co už, žijeme jenom jednou!
Ve středu, 3 dny před odjezdem, plánujeme s Novajdou vícedélky na poslední prázdninový týden. Neviděl jsem to tak daleko, ale krátké nástupy, spaní ve volné přírodě a slibované excelentní lezení mě přemluvily na švýcarský Sanetsch. No co, nějak těch 13,5 hod (čistého času) /1350km vydržíme, prostě mozoly na zadku vyměníme za méně ošoupaná kolena a každodenní pozdější budíček. V So 9:30 vyrážíme z Ostravy ve dvou lidech a našlapaným Teepeakem. Zde jsem vysledoval jistou podobnost s batohem, totiž že nezáleží na počtu lidí ve voze, ani na jeho velikosti a to auto/batoh je vždy plné/ý.
Jelikož každá pořádná expedice má zázemí i v domovině, cestou ještě najímáme Hanku a Macha (si myslel, že se bude s polámanou patou doma jen tak z Bůh darma válet) na pozice informačních specialistů. K večernímu posílá Mach vyžádanou povětrnostní relaci, ze které plyne, že šplhat do sedla Sanetsch (2250m/m) na letních gumách není dobrý nápad. Dorazil tam sníh a plánuje se finská zima. Je to vůbec podivný rok. Velikonoční lezení s Machama je zima a intenzivní funění, Sardinkové lezení leje, letní písky by člověk chcípnul vedrem a v srpnu zmrzneme v Alpách.
Zachraňuje nás článek na Lezci – https://www.horyinfo.cz/view.php?cisloclanku=2015050008, který slibuje oblast, kde je furt pěkně a navíc je v ose naší jízdy. Prostě v autě odsedíme ještě další 3 čisté hodiny navíc a dorazíme do lezeckého ráje okolo města Briancon ve francouzských Dauphineských Alpách. Kdo by se chtěl o oblasti dozvědět více, tak přikládám odkaz na stránky kamaráda náčelníka Ivo Petra z klubu horských šílenců Alpintrek – http://www.alpintrek.info/clanky/ecrins-evropsky-kavkaz, který to zde obsáhle shrnul. Jak psali, tak udělali. Po vyspání někde ve švýcarském lese (na vyžádání můžu dodat souřadnice), dorážíme v neděli kolem 16:00, po té co jsme sehnali lezeckého průvodce, do campu Les 2 Glaciers – 7euro/hlava. V 1500m/m je pohodových 24C, kluk v recepci leze, takže od něj nasáváme nějaké rozumy.
V pondělí ráno nespěšíme. Vybrali jsme cestu z článku výše (Boucs en stock , s.Terminée, 3070m/m, vápno, 340m, 5c+, 6b+, 5c, 6b, 6a, 6a, 5c, 6a+)**, která začíná někde kolem 2600m/m po cca 1,5 hod nástupu ze sedla Col du Galibier. Petra musím krotit, abychom nespěchali, že bude zima. Cesta v průvodci chybí (jak jsme se dozvěděli později, průvodců oblasti je více), takže nás zachraňují Mach s Hankou, kteří nám naposílají hromadu materiálu, abychom to našli. Kolem 12:00 stojíme pod horů. Po dvou dnech vysedávání v autě už to nemůžeme vydržet, natěšení letíme vzhůru, slunko do nás nepřetržitě smaží, nejíme, lehce pijeme jen vodu, až po 8mi délkách kolem 18:00 stojíme na špičce. Výhledy grandiozní, pohoda převeliká. Kvůliva našemu pozdnímu nástupu jsme tu sami, nikdo nikde, jen zapadající slunce a my. Cesta, třebaže šla místy dost do kopce, byla lehce stravitelná. Převisy šly po dobrých chytech, jen jeden krátký úsek trochu potrápil, ale ne moc. V 19:30 přistáváme zpátky na zem, polykáme poslední sluneční paprsky, ještě odšlapat cca 1 hod k autu a po dalších 20 min. jízdy jsme v kempu. Přiznávám, že jsme měli nastoupit dříve, být nějaký problém, tak jsme zatměli ve stěně, no naštěstí to dobře dopadlo a zážitek z výstupu tak byl dokonalý. Nicméně jednu podstatnou zkušenost jsme udělali, totiž že není radno podceňovat minerální/iontovou rovnováhu. V poslední délce, třebaže jsem se necítil vůbec unavený a svaly tahaly jak měly, přišly při každém pokrčení křeče do oblasti horních loktů a lézt jen s nataženýma rukama se vážně nedá. Petr dopadl podobně, kdy mu začaly stávkovat prsty a špatně se mu cvakaly expresky. Naštěstí máme lékařskou podporu (díky Petro), takže po objasnění proč je čistá voda špatně a co všechno do sebe musíme nasypat, se to v dalších dnech už nestalo.
![](https://i0.wp.com/www.ho-start.info/wp-content/uploads/2018/09/1269688317_638177988BI.jpg ""tam jsem také nebyl" - horní partie La Meije je prošpikována cestama (výškový rozdíl kolem 900m)")
Vrcholové video se chvilku načítá.
http://www.ho-start.info/wp-content/uploads/2018/09/VID_20180827_180125.mp4
Následující den vstáváme v 8:30. Sektor Chemin du Roy je z kempu vzdálený 5 min. autem a cca 20min pěšky. Nevědomky volíme stejnou cestu jako autor záchranného článku, když v průvodci vybíráme cestu Tête de Cuvée *, 180 m, vápno, 5 délek: 6b, 6b/A0, 6a+, 6a, 6b. Cesta je bohatá na traverzy, ten ve druhé délce není v průvodci označen A0 (zjišťuji až teď). Když k tomu dolezu, čučím jak péro z otomanu a na řešení přijít nemůžu. Nohy někde vysoko nad pupkem, ruce mizerné až žádné. Kyvadlo do položené stěnky pode mnou mě neláká, tož nezkouším ani udržet ty škrabky a po 5ti min. přešlapování hákuju a fičím dále. Přišla mi to rozporuplná cesta. Pořád někde kličkovala, ale našly se i moc pěkné kroky a nebylo jich málo. Ve 14:30 stojíme na „vršku“ (tak někde v 1/6 hory) a po další ½ hodině šmajdání v malých lezkách u nástupu. Dáme podstěnového melouna, abychom se v tom vedru trochu ochladili, a jdeme kouknout sportovní jednodélky v sousedícím sektoru Thunder Road. Přísně stěnové lezení po malých lištách/spárkách převážně 7a a výše je nad naše možnosti a tak dochlazujeme organismy po vícedélce v tom nejlehčím co se nabízí – 6a White stripe a 6b La Midoton. Rychle poznáváme, že jsme vlezli do sportovního sektoru, klassa je dost tvrdší, taková poctivá slovenská. Nicméně to dáme oba OS a s rozteklýma nohama mažeme na pivo, protože v tom vedru není lepší volby.
Na středu je naplánovaný déšť, tak se ½ dne placatíme ve vápencových sportovních jednodélkách v s. Rocher Maubert 5 min od cesty (u nás bychom takový sektor do nebes velebili, tam je to šedý průměr) a druhou půlku věnujeme přesunu do vyhlášeného žulového střediska Ailefroide v centru NP Ecrins. Největší kemp (7euro/hlava) jaký jsem kdy zažil je umístěn v úžasném prostředí ze všech stran obkroužený horami. Trochu je problém vybrat místo, protože je ho tam tolik, že i sebelépe vybraný flek může být horší než 100 jiných kousek vedle. Zde se naplno projevila pana – PN, která tak dlouho hledala absolutní rovinu v kombinaci s okolím (záchody, stín, sousedé, stromy, sprchy, světová strana, slunko, tráva, …..), že jsme po hodině vybírání stavěli za deště. Nástupní časy ke stěně jsou 5-30 min, cest je něco pod 1 000 000, vše neskutečně dobře odjištěné, takže tahat friendy, vklíněnce a další železo je dobré tak akorát z cvičných důvodů. Najdou se všechny obtížnosti v jedno i vícedélkách, potkali jsme lezce všech myslitelných ročníků, je to prostě ideální místo na tradiční letní písky :-). Jediným negativem je, že se nikdy nepodíváte shora na okolní vrcholy, protože cesty začínají v úrovni kempu v cca 1500 – 1600m/m, vršky pak jsou kolem 3000m/m a sportovní cesta, která by překonala 1500m výškových tam prostě není. Jedinou možností je proložit skalní lezení v oblasti s výstupem na nedalekou nejvyšší horu NP – Barre des Ecrins (4102m/m) – choďák po ledovci s přespáním nebo výstupem na blízký Mont Pelvoux 3956m/m, opět s přespáním.
V oblasti řádí tyhle vrtulníky – dlouhozobka xyzž
http://www.ho-start.info/wp-content/uploads/2018/09/VID_20180829_184017.mp4
Čtvrtek – s. Eboulement / c. Achtung, big copieur is watching, 300m, 2000m/m, 9 délek, max 6a+. Když jsme šli ve středu prohlídnout nějaké jednodélky, celkem jsem z těch rajbasů dostal strach. Prostě na té stěnové kolmé žule chyběly malé ostré lištičky, které ke svému životu potřebuju a nutno přiznat, že při pohledu na 7a mi docházela představivost (a to by ještě neměla). Proto jsme na seznámení zvolili max 6a+ a k mé radosti se v tom příjemně prošli. Přišlo mi to jako soustava na sebe navazujících stěnek, které se proplétají mezi policema se zeleninou, takže člověk nemá až takový dojem z výšky. Pestré lezení to bylo, v cestě je všechno kromě spár, matroš je to pevný a o nýty člověk zakopává. Jediná krysa číhá v předposlední délce, kdy se v průvodci zapomnělo na zákeřný převisek bez nohou (určitě nebude za 6a+), který jsem s batohem prostě nedal. Slanění je trochu dobrodružné, spousta stromků a polic, pořád hrozí, že se lano někde kousne.
Pátek – Piliers des violetes / c.Voyage en cathiminie, 280m, 6c. 7 délek. Moc pěkné lezení s větší expozicí. Ubylo zelených polic a přibylo delších kolmých stěn. Nicméně chyty a stupy v klíčových místech zůstaly a tak i ten 6c převis (který se volitelně obcházel zprava za 6a+) byl při správném nalezení překonatelný. Trochu jsem si už i zvykl na ty občasné rajbasky, takže lezení to bylo plynulé s jistotou a převahou.
Sobota – s. Piliers des violetes / c. Ils y passeront tous, (380m – ve spojení s c. Une belle lisse poire v horní třetině), 6b. Cestu jsme si nakoukali v pátek, když ji kousek vlevo od nás lezla francouzská dvojice. Už od pohledu vypadala úžasně. Je to jedna velká stěna, kde člověk jen leze a zírá, co dokáže příroda vymyslet. Kolmá nástupní délka se po chvíli transformuje na rajbásky, které když člověk odšlape přejdou do snového diagonálního traverzu (jeden z nejpěknějších co jsem kdy lezl), který přechází do kolmého stěnového lezení, aby se kruh uzavřel na nakloněných plotnách. Zelenina skoro žádná, když nepočítám slanění, to je ale jiný příběh. Problémy nepřišly, trochu bylo jen třeba hledat stupy v plotnách, ale nic co by průměrný šplhoun nedal. Byla to pověstná třešnička na dortu našeho týdenního popolézání a musím přiznat, že mě Ailefroide oblast nadchla. Příště by stálo za zvážení proběhnout se až na vršek 4102m/m vysokého Barre des Écrins (nejjižnější alpská 4tisícovka), za slušných podmínek zdá se to být dvojdňová procházka na nádherný kopec.
![](https://i2.wp.com/www.ho-start.info/wp-content/uploads/2018/09/DSCN9626-2850.jpg "naše sobotní "hora" - lezli jsme 10m vlevo od borců na obr.")
Před opravdovým odjezdem domů jsme ještě popojeli 10min na konec asfaltu k chatě Chalet refuge du Pre de Madame Carle (1874m/m), podívat se na Bílý a Černý ledovec. Od chaty začínají treky na výše popsané vrcholy.
![](https://i1.wp.com/www.ho-start.info/wp-content/uploads/2018/09/IMG_20180901_144114-2850-1.jpg ""Černý" ledovec - Glacier noir, v pozadí, je převážně pokryt kamením")
![](https://i0.wp.com/www.ho-start.info/wp-content/uploads/2018/09/DSCN9644-2850-1.jpg "čelo "Bílého" ledovce - Glacier blanc")
Zajímavostí bylo, že jsme za celou dobu našeho pobytu nepotkali v kempech nebo horách jediného čecha nebo české auto. Z Ailefroide jsme vyrazili v sobotních 15:00, doma pak přistáli v neděli kolem 18:00. V součtu jsme za týden najeli 3430km, většinu dopředu, minimum pak vzad.
V závěru je třeba vyzdvihnout podpůrný team, který nás nenechal zmrznout, ztratit se, umřít na křeče,… prostě nás, když bylo potřeba, držel nad vodou.
Proč, proč, proč je to tak šíleně daleko???
Konec hlášení v českém jazyce. JB
(photo by JB + PN)