Archiv rubriky: Zprávy z akcí

Články o proběhlých akcích všeho druhu

Podzimní skalky – Sekaniny + Salamandra – září 2019

Podzimní lezení, jako obvykle Petrem Čenžákem skvěle zorganizované, proběhlo o víkendu 38 týdne. Kousek za Prievidzou, blízko pradávného Vtáčníka, místní borci zušlechťují přírodu pro lezecký národ a daří se jim to na velmi vysoké úrovni.  Výsledkem jsou nejen skvěle zajištěné cesty v obtížnostech od procházek až po vážné linie, ale je třeba vyzdvihnout i infrastrukturu. Orientační cedule k sektorům, vyčištěné nástupové/dopadové plochy, zajištěné stezky,… musely dát strašně práce. Celé to cizelují slušní průvodci na web stránkách , …..,,  prostě děcka, mi se tam líbilo úplně fšechno. Navštívil jsem sektory Sekaniny, Salamandra no a zdaleka jsem nevyčerpal zdejší potenciál. Ve stěnách od 20 do 40m  je nasekáno ještě tolik linií, které bych si rád vyběhnul, že tuto oblast ukládám do mozkovny s přívlastkem NAVŠTÍVIT ZNOVU. Jedinou zákeřností je vzdálenost od baráku, za 3 dny jsme najezdili 440km, takže na otočku to néni. Materiálem ke šplhání je příjemný andezit, který v porovnání s mnohde oklouzaným vápencem parádně drží. Rosničky věštily slunečno a jsem doufal, že hora bude příjemně nahřátá, jelikož tento šutr má schopnost dobře akumulovat teplo, ale všechno bylo jinak.  Na Salamandře nám slunce odešlo odhadem kolem 12té za kopec aniž by přes ty stromy něco ohřálo, takže jsme svá těla (ještě v letním režimu) zahřívali jak se dalo a Béďovo čopice rozhodně nebyla jen módním doplňkem. Zde vsuvka – jsou tací, kteří běží jen v jednom režimu – zimním, takže Kapušák nebo Adam chrochtali blahem,  zatímco my ostatní se balili do péřovek. Na Sekaninách to bylo lepší.  Utekli jsme k věži, co na ni vede cesta Hrana Vtáčnika (mimochodem velmi povedená), kde se slunko prodralo skrz vegetaci a dalo se tam slušně přežít. Hlášení z bunkru bylo negativní – zima jak ve Finsku, prostě je to letní sektor.

Jak tak zpětně hodnotím ubytování, jsem rád, že Petrovi nevyšla ta zamýšlená chata Smrečina přímo pod skalama. Kemp Pacho nám mimo komfortního zázemí ve srubech nabídl i tolik potřebné slunko, kterým jsme odpoledne vyhřívali vychlazené organismy, což by v lese ukrytá Smrečina neposkytla. Navíc je to v doletové vzdálenosti od Prievidze a tím i blízko Bojnice, což pro nelezce nabízí slušný program na 2 dny.  Děcka měla také větší prostor na lumpárny (a dospěláci kolibu hned u postele) a tak si myslím, že všichni museli být nad míru spokojeni.

Závěrem: Petr to přichystal ještě v pracovní době. Včil, když je na rentě, bude mít každý jeho den o 9 hodin více! Pokud se to znásobí 251 (pracovních dnů v r. 2020) = 2259 hod = bude mít o 94 dnů delší rok z čehož vyplývá, že se máme na co těšit 😊.

Na úplný konec ještě pronikavý křik malého Vaška O., který mi letěl kolem ucha a úplně mě položil – “mamíí, mamíí, INGRÍÍÍÍD!!”

JB, vlastní rukou.

Triatlon 2019

II. ročník orientačního triatlonového závodu se povedl

V sobotu 7.9.2019 na Štěrkovně u Hlučína proběhl 2. ročník orientačního triatlonového závodu pod hlavičkou oddílu HO START. Po zkušenostech z loňska jsme zvolili stejné místo, které se nám osvědčilo, a stejné trasy, které se loňským účastníkům moc líbily. V sobotu ráno se na místě sešlo zhruba padesát lidí, z toho 34 závodníků a dalších fanoušků či kamarádů, kteří při akci pomáhali. Další návštěvníci přišli v průběhu závodu, jen tak s námi pobýt a závodníky podpořit, což bylo fajn a jsem za to ráda. Smečka dětí různého věku se potulovala všude kolem, dodávali závodu neformální, veselou a hravou atmosféru. V 10:15 bylo na startu připraveno 27 odvážlivců, ochotných na povel skočit do hlubin jezera a plavat o sto šest. Slovo hlubiny je v tomto případě nadsazené. Kolem ostrůvku bylo místy tak málo vody, že se někteří plavci poranili o ostré kameny břehu. Naštěstí naše usměvavá a milá zdravotnice Petra Zámostná všechny s láskou a péčí ošetřila, i pořezané chodidlo Martiny Kobelové. Vodní hlídka na paddleboardech, kterou pro závod ochotně zajistil Martin Belas, byla také ku pomoci. Hanka Nováčková bedlivě sledovala stopky a neúprosně hlásila časomíru plavců vylézajících z vody. Každou chvílí jsme monitorovali počasí a čekali, kdy to spadne. Déšť hlášený na sobotní poledne se však nakonec vůbec nedostavil, takže závod probíhal v příjemném a teplém počasí, pod mrakem a bez větru – pro tento typ závodu naprosto ideální počasí. Mezitím závodníci naskakovali na svá horská kola a vyjížděli na dobrodružnou trať, vedenou turistickými stezkami, trialovými zákoutími, po silnici, přes schody, lesem i po loukách a po poli. Tentokrát byla trasa sprejem barevně označená, takže nikdo naštěstí nezakufroval a všichni zdárně dosáhli dříve nebo později cíle, resp. depa, odkud se vybíhalo na poslední část závodu. Během MTB disciplíny odpadl jeden závodník – David Kubovský dostal takové křeče do lýtka, že musel závod ukončit. Ostatní účastníci závod úspěšně dokončili, někteří s naprosto famózními časy. Odměny v podobě ručně vyráběných dřevěných medailí, diplomu a cen s dobrotami si odnesli jen ti nejlepší: v kategorii MUŽI se na prvním místě umístil neznámý sportovec z Olomouce, Robert Fojt, druhou příčku obsadil „náš“ Vladimír Mazánek a třetí pozici vybojoval Honza Zámostný, který byl při předávání cen obklopen všemi čtyřmi svými ženami. Kategorii ŽENY vyhrála neporazitelná Hanka Fialová, za ní doběhly ruku v ruce dvě mladé závodnice, Tereza Ciencialová a Vendula Misiarzová, jež obsadily druhou příčku a uvolnily tak třetí místo pro „naši“ Ingrid Ondrušovou, která si za to své intenzivní úsilí věnované přípravě a tréninku medaili rozhodně zasloužila. V kategorii ŠTAFETY se na naší improvizované bedně z dřevěných židlí a laviček na prvním místě umístil manželský pár Leoš a Míša Chromíkovi, na druhé příčce Renáta Brableczová a Jirka Seles, třetí pozici obsadil Dalibor Kaláb s Evou Urbaníkovou (viz výsledková tabulka). Po skončení vyhlášení jako na zavolanou začalo pršet … Někteří z nás se pak přemístili na afterparty do hospůdky Loděnice u Děhylova, kde jsme příjemně poseděli a společně nasdíleli dojmy ze závodu.

Akce se opravdu povedla a mám z ní upřímnou radost. Myslím, že udělám radost i těm členům oddílu, kteří se závodu nezúčastnili, ale dorazí na oddílové slanění v listopadu na Rabštejně. Výtěžek ze závodu bude věnován na nákup bečky 😊 Tak si tam to triatlonové pivečko pěkně vychutnejte 😊 Na zdraví!

DĚKUJI VŠEM, KDO SE ZÁVODU AKTIVNĚ ÚČASTNILI NEBO POMÁHALI, A TĚŠÍM SE NA PŘÍŠTĚ

Šárka Hermanová

ARCO – ferratový výlet – červenec 2019

Dlouho jsem se s tím přemýšlel, zda to sem napsat. Protože ferraty mají s lezením podobný vercajk, směr pohybu, výletu se zúčastnila část členstva a konalo se to v Arcu, tak padlo rozhodnutí to sem prsknout. Třeba to bude inspirací pro čistokrevné lezouny, kteří by chtěli své blízké nelezouny protáhnout vertikálama, aniž by je přespříliš trápili samotným visem za nehty.

Lago di Garda – Arco bylo záložní variantou za Dolomity, kde se dalo podle předpovědi, tak akorát koupat. Přestože to od Dolomit není vzdušně daleko, je to unikátní destinace, která se podnebím spíše blíží tomu přímořskému a významně se liší od vnitrozemí. Mimo lezení, dají se tu provozovat v podstatě všechny outdoorové sporty, vyjma lyžování, a tak je to vhodné místo i pro kombinované páry lezeček a nelezců př. lezců a nelezeček.

Takticko-technické údaje:

Termín 13-21.7.2019, cesta 960km – 13 hod. Výletníci: rodiny Milkovic, Vahošovic, Běnkovic, jarOmírové + Radka. Spaní – klidný camp Arco s parádním 50m baseinem (v ceně) nedaleko starého centra – 13,9e/stanové místo (vlezou se 2 rodiny) + 10,7e/hlava/noc.

Via Ferrata Fausto Susatti – vyhlídková celodenní procházka z městečka Biacesa (400 m/m) s paradními výhledy na jezero, město Riva de Garda a okolní kopce. Technicky nenáročná, první vyvrcholení nastane na vrcholu Cima Capi (909 m/m), druhé pak na Cima Rocca (1090 m/m). Kolenáři ocení na sestupu hůlky.

Následující dopoledne pršelo tak jsme si pospali a druhou polovinu dne věnovali poznávání okolí – prošli jsme si neskutečnou vesnici Borgo Medievale di Canale, pošplhali nedokončenou ferrátu u vesnice Ballino, oběhli Lago di Tenno a podívali se do citrónového města.

Via Ferrata Ernesto Che Guevara – náročná odtučňovací procházka na vrchol Monte Casale (1632 m/m).  Je to stráášně dlouhé s převýšením 1200m. Technické problémy nejsou, zajištění i postupové body zaslouží nejvyšší uznání. Pokud si to chcete opravdu užít, pak doporučuju nastoupit, jako my, kolem 7:30 v opravdu pěkný den, kdy se teplota vyšplhá k 32C.  Celé je to pořád na slunci, takže se navíc vlečete jako velbloudi s hromadou vody, bez které tam vyschnete a už vás nikdo nikdy neuvidí. Sestup je také výživný, kdo má blbá kolena a neumí chodit pozpátku jako rak, bude bědovat.

Via Ferrata  Rio Sallagoni – průchod úžasnou soutěskou, bez stoupání, bez spalujícího slunce, bez náročných pasáží = jen samá pozitiva. Je to takový canyoning ovšem bez plácání se ve studené a mokré vodě s dvěmi lanovými mosty. S tím jak je tam pořád vlhko, neveselo a truchlivo, je to úplně jiný svět – rostou tam jiná kvítka, žijou tam jiní hmyzáci a obratlovcové. Přestože to nebylo dlouhé, silně doporučuji, moc se mi tam líbilo.

Via Ferrata Sentiero Contrabbandieri – Massimo Torti –  procházka traverzovou nad jezerem Garda vysekanou stezkou. Technicky náročnější úseky jsou zajištěné lanem/lankem (místy dost mizerným – rozpleteným) a to byla jediná místa, kde jsem se psychicky uvolnil. Jinak jsem se furt bál, že někdo sletí na nejištěných pasážích, protože chyby se tam netolerují a jsou fatální. Po trase jsou nýty a dá se jistit vlastním lanem, ale je to dlouhé a zdaleka ne všechno jsme v 11 lidech jistili, protože jinak bychom tam strávili 2 dny. Pro lezce, kteří jsou zvyklí pohybovat se na hraně je to v pohodě, běžný turista tam nemá co dělat. Celkem se divím, že to nezavřou i s ohledem na frekventovanou cestu pod ferratou, která je ohrožena padajícím kamením.

Via Ferrata Colodri – hned nad kempem Arco, krátká spíše zahřívací nebo dochlazovací procházka. Víc nevím, nešel jsem. Místo toho jsme si s Vahalíkama užívali ½ dne seriózního lezení po skle v nejbližším možném sektoru u města Nago.