Archiv rubriky: Zprávy z akcí

Články o proběhlých akcích všeho druhu

„Peklo nebude, ráj se vrací“

Dovolím si vypůjčit název Jakubiskova filmu, ono to všechno do sebe zapadá…
Po dramatickém průjezdu Slovenskem, kdy to vypadalo, že ve čtvrtek odpoledne se polovina Česka přelila na slovenské silnice a že asi nikdy nedojedeme, kam potřebujeme, se v dálce najednou ze tmy vyloupl osvětlený Spišský hrad a nad ním zavěšený měsíc, vyleštěný do vysokého lesku … všechny nás to nějak rozjařilo.

Ráno je nádherně, výhled na hrad vpravo, na skály vlevo, mezi tím koníci, oslíci, ovce, děti…
a protože je pátek, jsme ve skalách, Kamenném ráji, téměř sami. Okukujeme ty travertinové struktury a vylezeme kde co. Obzvlášť pětky jsou zapeklité, asi místní zvyk a označení „standardní“ se rychle vžilo. Pravda, pro někoho byly cesty málo těžké, málo dlouhé, málo nevím co … no ale pití večer snad bylo dost, na to si nestěžoval nikdo.

Sobotní ráno naopak přívětivé nebylo, zataženo, vítr, chladno, ale zase to některé přinutilo k návštěvě hradu, to se každý den nevidí. Jiní se vypravili do Pekla, kde byla zima ještě větší a cesty tak těžké, že jsme se rádi vraceli do Ráje.
Neděle opět slunečná, tak rychle ještě do skal přelézt několik cest a pak rychle, rychle domů, zařadit se do nekonečných šňůr automobilů na silnicích.

Malá skupinka to nechtěla jen tak vzdát a zůstala. Počasí jako na houpačce, takže v pondělí opět zamračeno, ale tentokrát bez větru a deště. Tož ještě ta Turniska, nějakých 30 kilometrů od Dreveníku, za Kojšovem – no a tady konečně Jakubisko, slavný rodák z Kojšova, prý není člověka na Slovensku, který by to nevěděl. Nevím, jestli byl slavný režisér okouzlen nedalekými skalami, ale nám se tam líbilo moc. Věže 30, 40 metrů vysoké, složení spíš slepenec, ale více vápenitý. Tak jsme si „chrochtali“ a lezli – hlavně náš nový kolega Lukáš se od skály nemohl odtrhnout a byl by tam nejraději zůstal.

Malých i větších dramat se odehrálo dost – jako že například předseda uvízl na toaletě a hodinu trvalo, než byl vyproštěn, což zastínilo tradiční pijácké banality. Fotek napráskáno taky dost, ale ten výhled do spišské krajiny, ten nám bude chybět!

Milica

Pár fotek z akce:

Dreveník – skály
Spišský hrad v noci
Děti a zvířátka

Předseda

Kdo nepozná, tak to je Pavlos

Krásy večerního slunce

Zázemí pro vaření
Pramen Sivá brada a Kaplnka Svätého Kríža.

Pramen Sivá brada
Poutní kostel na Marianské hoře – foceno z Levoče
Poutní kostel z blízka.
Levoča z Mariánké hory
Levoča trochu blíže

Spišské Podhradie od “Pekla”
Kalpnky od Pekla
Nad Peklem

V Pekle
Nedělní chladnější ráno

Na Americe

Předseda se dobelhal i pod Ameriku

Miss roztrhané tričko
K Turniskům
Lezení na Turniskách

Kostel v obci Žehra (památka UNESCO)
Když náhrobek, tak náhrobek…

 

Ještě bych měl rozdělit body. Akce se účastnilo 46 lidiček a z toho 14 dětí a 23 platících členů oddílu.
I když někteří by si zasloužili i mínusové body, přece jsem se jen zaměřil na výkony.

Nejvíce překvapil Lukáš, a zůstal taky i nejdéle až do úterý, proto má nejvíce bodů. Pak je skupinka těch výkonných lezců a pak postupně méně a méně, tak jak jsem to cítil. Doufám, že jsem nikoho moc nepoškodil, ale rozdíly v bodech nejsou moc velké.

Lukáš Richter                                                  9 bodů
Petr Mareš                                                       8 bodů
Lukáš Klimánek                                               8 bodů
Petr Nováček                                                   8 bodů
Jiří Běnek                                                         8 bodů
Hana Nováčková                                              7 bodů
Lucie Műcková                                                 7 bodů
Pavel Műck                                                       7 bodů
Adam Herman                                                  7 bodů
Jan Vahalík                                                       7 bodů
Michal Kratochvíl                                              7 bodů
Ivana Hollmannová                                           6 bodů
Petra Zámostná                                                6 bodů
Ingrid Ondrušová                                              6 bodů
Kateřina Macháčková                                       6 bodů
Josef Kretek                                                     6 bodů
Milica Čenžáková                                             6 bodů
Petr Čenžák                                                      6 bodů
Jana Vahalíková                                               5 bodů
Petr Siročák                                                      5 bodů
Marek Stecker                                                   5 bodů
Petr Macháček              2 body (1 bod za výstup pod Ameriku)
Eva Urbaníková             1 bod (za účast)

Petr

 

 

Francouzský Briançon – srpen 2018

Je to dlouhé jak 3 týdny, ale co už, žijeme jenom jednou!

Ve středu, 3 dny před odjezdem, plánujeme s Novajdou vícedélky na poslední prázdninový týden. Neviděl jsem to tak daleko, ale krátké nástupy, spaní ve volné přírodě a slibované excelentní lezení mě přemluvily na švýcarský Sanetsch. No co, nějak těch 13,5 hod (čistého času) /1350km vydržíme, prostě mozoly na zadku vyměníme za méně ošoupaná kolena a každodenní pozdější budíček.  V So 9:30 vyrážíme z Ostravy ve dvou lidech a našlapaným Teepeakem. Zde jsem vysledoval jistou podobnost s batohem, totiž že nezáleží na počtu lidí ve voze, ani na jeho velikosti a to auto/batoh je vždy plné/ý.

Jelikož každá pořádná expedice má zázemí i v domovině, cestou ještě najímáme Hanku a Macha (si myslel, že se bude s polámanou patou doma jen tak z Bůh darma válet) na pozice informačních specialistů. K večernímu posílá Mach vyžádanou povětrnostní relaci, ze které plyne, že šplhat do sedla Sanetsch (2250m/m) na letních gumách není dobrý nápad. Dorazil tam sníh a plánuje se finská zima. Je to vůbec podivný rok. Velikonoční lezení s Machama je zima a intenzivní funění, Sardinkové lezení leje, letní písky by člověk chcípnul vedrem a v srpnu zmrzneme v Alpách.

Zachraňuje nás článek na Lezci – https://www.horyinfo.cz/view.php?cisloclanku=2015050008, který slibuje oblast, kde je furt pěkně a navíc je v ose naší jízdy. Prostě v autě odsedíme ještě další 3 čisté hodiny navíc a dorazíme do lezeckého ráje okolo města Briancon ve francouzských Dauphineských Alpách. Kdo by se chtěl o oblasti dozvědět více, tak přikládám odkaz na stránky kamaráda náčelníka Ivo Petra z klubu horských šílenců Alpintrek  – http://www.alpintrek.info/clanky/ecrins-evropsky-kavkaz, který to zde obsáhle shrnul. Jak psali, tak udělali. Po vyspání někde ve švýcarském lese (na vyžádání můžu dodat souřadnice), dorážíme v neděli kolem 16:00, po té co jsme sehnali lezeckého průvodce, do campu Les 2 Glaciers – 7euro/hlava. V 1500m/m je pohodových 24C, kluk v recepci leze, takže od něj nasáváme nějaké rozumy.

V pondělí ráno nespěšíme. Vybrali jsme cestu z článku výše (Boucs en stock , s.Terminée, 3070m/m, vápno, 340m, 5c+, 6b+, 5c, 6b, 6a, 6a, 5c, 6a+)**, která začíná někde kolem 2600m/m po cca 1,5 hod nástupu ze sedla Col du Galibier. Petra musím krotit, abychom nespěchali, že bude zima. Cesta v průvodci chybí (jak jsme se dozvěděli později, průvodců oblasti je více), takže nás zachraňují Mach s Hankou, kteří nám naposílají hromadu materiálu, abychom to našli. Kolem 12:00 stojíme pod horů. Po dvou dnech vysedávání v autě už to nemůžeme vydržet, natěšení letíme vzhůru, slunko do nás nepřetržitě smaží, nejíme, lehce pijeme jen vodu, až po 8mi délkách kolem 18:00 stojíme na špičce. Výhledy grandiozní, pohoda převeliká. Kvůliva našemu pozdnímu nástupu jsme tu sami, nikdo nikde, jen zapadající slunce a my. Cesta, třebaže šla místy dost do kopce, byla lehce stravitelná. Převisy šly po dobrých chytech, jen jeden krátký úsek trochu potrápil, ale ne moc.  V 19:30 přistáváme zpátky na zem, polykáme poslední sluneční paprsky, ještě odšlapat cca 1 hod k autu a po dalších 20 min. jízdy jsme v kempu. Přiznávám, že jsme měli nastoupit dříve, být nějaký problém, tak jsme zatměli ve stěně, no naštěstí to dobře dopadlo a zážitek z výstupu tak byl dokonalý. Nicméně jednu podstatnou zkušenost jsme udělali, totiž že není radno podceňovat minerální/iontovou rovnováhu. V poslední délce, třebaže jsem se necítil vůbec unavený a svaly tahaly jak měly, přišly při každém pokrčení křeče do oblasti horních loktů a lézt jen s nataženýma rukama se vážně nedá. Petr dopadl podobně, kdy mu začaly stávkovat prsty a špatně se mu cvakaly expresky. Naštěstí máme lékařskou podporu (díky Petro), takže po objasnění proč je čistá voda špatně a co všechno do sebe musíme nasypat, se to v dalších dnech už nestalo.

Vrcholové video se chvilku načítá.

http://www.ho-start.info/wp-content/uploads/2018/09/VID_20180827_180125.mp4

Následující den vstáváme v 8:30. Sektor Chemin du Roy je z kempu vzdálený 5 min. autem a cca 20min pěšky. Nevědomky volíme stejnou cestu jako autor záchranného článku, když v průvodci vybíráme cestu Tête de Cuvée *, 180 m, vápno, 5 délek: 6b, 6b/A0, 6a+, 6a, 6b. Cesta je bohatá na traverzy, ten ve druhé délce není v průvodci označen A0 (zjišťuji až teď). Když k tomu dolezu, čučím jak péro z otomanu a na řešení přijít nemůžu. Nohy někde vysoko nad pupkem, ruce mizerné až žádné.  Kyvadlo do položené stěnky pode mnou mě neláká, tož nezkouším ani udržet ty škrabky a po 5ti min. přešlapování hákuju a fičím dále. Přišla mi to rozporuplná cesta. Pořád někde kličkovala, ale našly se  i moc pěkné kroky a nebylo jich málo. Ve 14:30 stojíme na „vršku“ (tak někde v 1/6 hory) a po další ½ hodině šmajdání v malých lezkách u nástupu. Dáme podstěnového melouna, abychom se v tom vedru trochu ochladili, a jdeme kouknout sportovní jednodélky v sousedícím sektoru Thunder Road. Přísně stěnové lezení po malých lištách/spárkách převážně 7a a výše je nad naše možnosti a tak dochlazujeme organismy po vícedélce v tom nejlehčím co se nabízí – 6a White stripe a 6b La Midoton. Rychle poznáváme, že jsme vlezli do sportovního sektoru, klassa je dost tvrdší, taková poctivá slovenská. Nicméně to dáme oba OS a s rozteklýma nohama mažeme na pivo, protože v tom vedru není lepší volby.

Na středu je naplánovaný déšť, tak se ½ dne placatíme ve vápencových sportovních jednodélkách v s. Rocher Maubert  5 min od cesty (u nás bychom takový sektor do nebes velebili, tam je to šedý průměr) a druhou půlku věnujeme přesunu do vyhlášeného žulového střediska Ailefroide v centru NP Ecrins. Největší kemp (7euro/hlava) jaký jsem kdy zažil je umístěn v úžasném prostředí ze všech stran obkroužený horami. Trochu je problém vybrat místo, protože je ho tam tolik, že i sebelépe vybraný flek může být horší než 100 jiných kousek vedle. Zde se naplno projevila pana – PN, která tak dlouho hledala absolutní rovinu v kombinaci s okolím (záchody, stín, sousedé, stromy, sprchy, světová strana, slunko, tráva, …..), že jsme po hodině vybírání stavěli za deště. Nástupní časy ke stěně jsou 5-30 min, cest je něco pod 1 000 000, vše neskutečně dobře odjištěné, takže tahat friendy, vklíněnce a další železo je dobré tak akorát z cvičných důvodů. Najdou se všechny obtížnosti v jedno i vícedélkách, potkali jsme lezce všech myslitelných ročníků, je to prostě ideální místo na tradiční letní písky :-). Jediným negativem je, že se nikdy nepodíváte shora na okolní vrcholy, protože cesty začínají v úrovni kempu v cca 1500 – 1600m/m, vršky pak jsou kolem 3000m/m a sportovní cesta, která by překonala 1500m výškových tam prostě není. Jedinou možností je proložit skalní lezení v oblasti s výstupem na nedalekou nejvyšší horu NP – Barre des Ecrins (4102m/m) – choďák po ledovci s přespáním nebo výstupem na blízký Mont Pelvoux 3956m/m, opět s přespáním.

V oblasti řádí tyhle vrtulníky – dlouhozobka xyzž

http://www.ho-start.info/wp-content/uploads/2018/09/VID_20180829_184017.mp4

Čtvrtek – s. Eboulement / c. Achtung, big copieur is watching, 300m, 2000m/m, 9 délek, max 6a+. Když jsme šli ve středu prohlídnout nějaké jednodélky, celkem jsem z těch rajbasů dostal strach. Prostě na té stěnové kolmé žule chyběly malé ostré lištičky, které ke svému životu potřebuju a nutno přiznat, že při pohledu na 7a mi docházela představivost (a to by ještě neměla). Proto jsme na seznámení zvolili max 6a+ a k mé radosti se v tom příjemně prošli. Přišlo mi to jako soustava na sebe navazujících stěnek, které se proplétají mezi policema se zeleninou, takže člověk nemá až takový dojem z výšky. Pestré lezení to bylo, v cestě je všechno kromě spár, matroš je to pevný a o nýty člověk zakopává. Jediná krysa číhá v předposlední délce, kdy se v průvodci zapomnělo na zákeřný převisek bez nohou (určitě nebude za 6a+), který jsem s batohem prostě nedal. Slanění je trochu dobrodružné, spousta stromků a polic, pořád hrozí, že se lano někde kousne.

Pátek – Piliers des violetes / c.Voyage en cathiminie, 280m, 6c. 7 délek.  Moc pěkné lezení s větší expozicí. Ubylo zelených polic a přibylo delších kolmých stěn. Nicméně chyty a stupy v klíčových místech zůstaly a tak i ten 6c převis (který se volitelně obcházel zprava za 6a+) byl při správném nalezení překonatelný. Trochu jsem si už i zvykl na ty občasné rajbasky, takže lezení to bylo plynulé s jistotou a převahou.

Sobota – s. Piliers des violetes / c. Ils y passeront tous, (380m – ve spojení s c. Une belle lisse poire v horní třetině), 6b. Cestu jsme si nakoukali v pátek, když ji kousek vlevo od nás lezla francouzská dvojice. Už od pohledu vypadala úžasně. Je to jedna velká stěna, kde člověk jen leze a zírá, co dokáže příroda vymyslet. Kolmá nástupní délka se po chvíli transformuje na rajbásky, které když člověk odšlape přejdou do snového diagonálního traverzu (jeden z nejpěknějších co jsem kdy lezl), který přechází do kolmého stěnového lezení, aby se kruh uzavřel na nakloněných plotnách. Zelenina skoro žádná, když nepočítám slanění, to je ale jiný příběh. Problémy nepřišly, trochu bylo jen třeba hledat stupy v plotnách, ale nic co by průměrný šplhoun nedal. Byla to pověstná třešnička na dortu našeho týdenního popolézání a musím přiznat, že mě Ailefroide oblast nadchla. Příště by stálo za zvážení proběhnout se až na vršek 4102m/m vysokého Barre des Écrins (nejjižnější alpská 4tisícovka), za slušných podmínek zdá se to být dvojdňová procházka na nádherný kopec.

Před opravdovým odjezdem domů jsme ještě popojeli 10min na konec asfaltu k chatě Chalet refuge du Pre de Madame Carle (1874m/m), podívat se na Bílý a Černý ledovec.  Od chaty začínají treky na výše popsané vrcholy.

Zajímavostí bylo, že jsme za celou dobu našeho pobytu nepotkali v kempech nebo horách jediného čecha nebo české auto. Z Ailefroide jsme vyrazili v sobotních 15:00, doma pak přistáli v neděli kolem 18:00. V součtu jsme za týden najeli 3430km, většinu dopředu, minimum pak vzad.

V závěru je třeba vyzdvihnout podpůrný team, který nás nenechal zmrznout, ztratit se, umřít na křeče,… prostě nás, když bylo potřeba, držel nad vodou.

Proč, proč, proč je to tak šíleně daleko???

Konec hlášení v českém jazyce. JB

(photo by JB + PN)

Mnich – Jambalatora 9-

Dle průvodce: Jambalatora 9- , tri dlžky( 9-, 7, 8+) Skvost slovenskeho lezenia! Cesta ,ktora by mala figurovat na top liste kazdeho lezca. Narocne prstovo-technicke lezenie s exceletnym vrcholom a vyhladmi do okolia.

V minulosti jsem prohlásil, že až vylezu na Mnicha, končím             s lezením …                                                                                      Tak nereálné a nemožné se mi to tehdy zdálo…                               V neděli 16.9.2018 se nám s Peťou po 8.hodinovém lezení podařilo propadat k vrcholu. První délku jsme už zkoušeli rozluštit před týdnem.

Sulovu Zdar!
Lukáš a Peťa

Letní labákové písky – červenec 2018

Byly to moje první velké písky, takže jako děda Lebeda jsem na věc šel s námořnickou rozvahou. Teepeho jsem po střechu nabalil bicyklama, jídlem a vínem, nezapomněl horovýzbrojky, posbíral 3/4 rodiny a jelo se. Spolčili jsme se s Nováčkama a Křístkama (měli přijet i Machové, ale kvůliva Machovo polámané patě to nedopadlo) a místo do Ostrova, který okupoval zbytek Startu, jsme vyrazili na CyriloMetodějský týden (29.6-8.7.2018) do Labáku. Z OV se to dá na Labskou stráň zvládnout za 5,5 hod, což jsme otestovali jak po polské dálnici (rychlé a pohodlné, ale o 100km dále + dálniční poplatek 16 zlatých), tak cestou zpět přes Liberec.

Cílem bylo uspokojit nejen sebe ve vertikálách, ale i přízemní rodinné příslušníky a jak vidno z itineráře dostáli jsme tomu se ctí (Teda alespoň my s Béďou. Nováčci nám kazili průměr, protože bez jednoho dne furt někde viseli). Bydleli jsme jako staří mazákové v chalupě, kterou Nováčci objevili před 100 lety, když je zlý ochranář vyhnal z volné přírody. Místo je to strategické, protože lze pěšmo dojít za cca 15min na Belvedér, pod kterým se rozkládají masivy pravého břehu s lezeckými cestami, kterých je nepočítaně a hravě vyjdou na několik želvích životů. Písek je tu nesrovnatelně pevnější než v Ostrově nebo Tisé, najdou se i nové cesty zajištěné borháky v odstupu stravitelnějším než je tomu u klasických cest. Pod skalama jsme náhodou narazili na Luboše Otta s Lubkou (spali v autě a protože měli nad hlavou výšku tak akorát na průlet mladého netopýra, budou to nejspíše jeskyňáři) + dorazili i Aleš Lichovník se Simonou, tož nás byla větší grupa na večerní povídání. V osobě Luboše nám přibyl výkonný tahoun, který prostoupil parádní cesty, které byly na 2 konci lana zážitkem, ale na prvním bychom je těžce protrpěli (alespoň tedy já).

Jelikož nás sluníčko vyhánělo ze stěn někdy až zbytečně brzy (27C) a večery byly dlouhé, ráno se pak nechtělo té bandě vstávat. To jsem těžce nesl, protože čumákovat 2 hod. do stropu není žádná legrace. Vyráželi jsme pak až po 10té, to už jsem byl po druhé snídani, a do stěny nastupovali před 11tou, kdy na mě šel polední útlum. Prostě logisticky jsme to hrubě nezvládali!

Proto vznáším stížnost a navrhuji, aby se na skupinových oddílových akcích (více než 3 lidé) v době letního času, hromadně vstávalo po probuzení prvního účastníka výpravy s tím, že kdo nebude toto respektovat, bude mu zapovězeno během dne zouvat lezečky. Je to výchovné, nenásilné a jsem přesvědčen, že i účinné.

Jelikož léto za chvíli skončí, netrvám na svolání mimořádné Valné hromady a žádám Radu starších o předložení tohoto návrhu na Valné hromadě pravidelné.

Zpracoval, bez nároku na odměnu, JB.

Itinerář:
  • Seznámení se s oblastí (levý břeh – věž Assiniboin – lezli   Nováčci) + cyklovýlet na vyhlídku Růženka s Křístkama
  • Celodenní procházka úchvatnými německými Schrammsteiny (jakože jsem tam byl už 5x, příště jdu znovu)
  • Lezení na pravém břehu – s.Velká bašta – Kruh za kruhem (VIIIb) + Podivnej pták (VIIIa), s.Malá bašta – Hák za hákem (VIIIb)
  • Lezení na Levém břehu – s.Česko-Sasko – Nedělní pohoda (VII) + Jako Zamlada (VIIIa), s.Baroktní stěna – Barock ‘n’ Roll (VIIIa), holky cyklo do Konigsteinu
  • Procházka Tisskými stěnami + návštěva „Ostrovní“ skupiny
  • Lezení pravý břeh – s.Jižní bašta – Chronos Kairos (VIIIa) + Sraz veteránů (VII), s.Pod Marínou – Tření není (VIIIa)
  • Cestou domů návštěva hradu + kláštera Oybin a blízkých pískovcových věží v Žitavských horách

Sardinie jarní – doplnění

Jiřík vše popsal vyčerpávajícím způsobem. Zbývá pouze doplnit, že skupina B 4.1 po zmoknutí v kaňonu Gorropu další dva dny ani nepokoušela lezení a mokla raději na výletech.

Poté jsme se přesunuli na sever do oblasti Roccadoria Monteleone, kde sice déšť neustal, ale dalo se tam lézt pod střechami převisů i za deště. Lezení tam hodnotím jako vynikající, dlouhé a pěkné cesty všech obtížností. Samotné městečko Monteleone Roccadoria ja malá klidná starobylá víska na stolové hoře s krásným výhledem do okolí a pětiminutovou cestou ke skalám. Je ovšem třeba dodat, že ve vsi chcípl pes a prakticky tam jde bydlet pouze v jednom ubytování. Není tam obchod, pouze muzeum chleba (sic!), které ovšem otevírá jen čas od času, protože má problémy s návštěvností, i když prý stojí za to. Taky se vám může stát, že po celodenním lezení jdete v sedm večer na kávu do jediné místní kavárny a jste první hosté, které její osmdesátiletý provozní ten den obsluhuje.

Jeden den jsme zkusili i další místní známou oblast – La Muraglia, která nabízí pěkné lezení po dírkách všech velikostí.

Sardinka ve vodě – duben/květen 2018

Sardinie v termínu 28.4 – 8.5.2018 vznikla spontánně, nekontrolovaně a neukázněně velkým třeskem na výroční schůzi v lednu, kdy byly objeveny levné letenky do Alghera. Použitím nejnovějších komunikátorů na LTE sítích nejvíce nadržení jedinci ještě na schůzi koupili letadlo a už nebylo cesty zpět. V mezičase do odletu se pak přidávali i méně flexibilní lezouni, kteří se museli poradit se svými managery, až nás bylo na dvě velká družstva ve dvou překrývajících se termínech na asi patero ubytovacích místech, alespoň že v jednom městě. Prostě čeština zněla v 18. týdnu v Santa Maria di Navarese na každém kroku.

Jelikož je Sardinka vyhlášená pro své climbingové terény a stabilní počasí, (ve 4. a 5. měsíci je dlouhodobý průměr v součtu 1,5 dne deště/měsíc) nebáli jsme se ničeho nic. Ani rosničková předpověď týden před odletem tvrdohlavě lpící na mizerném počasí nás nemohla rozhodit. Zkrátím to: trefili jsme se do absolutní poruchy, kdy 3 dny intenzivně pršelo, teplota se loudala někde kolem 10-15C a meluzína se proháněla lanovím jak Niki Lauda monackými ulicemi. Zbývající dny jsme museli citlivě vybírat destinace s nejmenší pravděpodobností deště (teplotu a vítr už jsme neřešili) na což padlo mnoho vína a prodatovaných MB. Paradoxně v OV v té době i komáři chodili pěšky, jak bylo horko. Anomálnímu počasí odpovídá i poměr lezeckých/nelezeckých fotek.

Protože bylo jak bylo, naši lezeckou dovolenou jsme pružně modifikovali na:
  • ultimativní test vybavení = procházka dnem kaňonu Gorropu (4km od parkoviště s převýšením 600m, ve vytrvalém dešti a 10C), kdy ani Gore oblečky neposkytly reklamovanou ochranu a všichni ždímali slipy. Nutno ovšem zmínit, že zážitek to byl převeliký a kaňon samotný, přestože nám bylo dovoleno jej projít jen z části, je naprosto úžasný.
  • tréningový vyprošťovací camp na skalkách v maríně – aneb jak v intenzivním dešti vybrat materiál ze stěny, kterážto klouže jak ten křib zvaný klouzek

  • lekci pro větroplachy, kteří naivně postávající pod skalou v žabkách a v krátkém tričku začínali blednout a balili se do všeho, co jen vzdáleně připomínalo oděv, aby unikli povichru

  • tatranskou slotu ve stěně = kombinace intenzivního větru, slabého deště okořeněného poměrně hustou mlhou, kdy se optická i akustická komunikace stává problematickou

  • intenzivní studium místních i přespolních vinných rév zapracovaných do flašek, sýrů, olivů a všelikých středomořských delikatesů

Taky jsme jednoduše hrošili, četli, kecali, nadávali a modlili se. Ale co. Jsme se všichni v pořádku vrátili, nějaké skalpy také urvali, podpořili místní ekonomiku, takže nakonec nebylo tak zle.

Takticko-technicke údaje B5 groupy:
    • basecamp – ½ patra ve vile v centru Santa Maria di Navarese -17,8 eur/noc
    • Boeing 737-800, Bratislava-Alghero. 2 hod letu, zpáteční 164eur (4 465,-) včetně 20kg spoluzavazada
    • Opel Meriva s inverzníma dveřma – najeto cca 900km. Půjčovné cca 8600Kč s full pojistkou

Rozdělení do družstev (u B5 i funkce):

  • A4.1 + A4.2
    » staří Ondrušovci a Hermani s mladýma – 8 ks
  • B4.1
    » Maruška a Filip Skřivanovití + Zuzka a Michal Kratochvílovci
  • B4.2 (se v 1/2 pobytu proměnila na Bx.x)
    » Honzík a Jana Vahošovi + Milka S. a Jirkou Š. (komplikátoři – jelikož si na lezeckou akci přizvali své přízemní partnery dokonce i s dětma, takže jich bylo nepočítaně)
  • B5
    » Mach – copilot navigátor, mediální expert a sociálně-síťovy interface (největší spáč a bojkotář vegetariánské dovolené!)
    » Novajda – driver závodník, ochutnávač, odpadový selektor+terminátor (nejlépe toleroval omezený přísun masa)
    » JB – kuchař, budič teamu
    » Káča Machová – výletník, svačinář, vítač slunce (šedý masový průměr)
    » Hanka Novajdová – výletník, výchovný poradce pro PN (šedý masový průměr)
Itinerář:
  • 28.4 » Ostrava – Bratislava – Alghero (odl.12:10 – příl.14:15) + transport do Santa Maria di Navarese (cca 3 hod jízdy)
  • 29.4. » příjemné rozlezení v s.Crêuza de Mä + obhlídka věže Pedra Longa
  • 30.4. » Jerzu – ráno „zimní“ sektor u cesty, odpoledne snové lezení v sektoru Isolata de treasure
  • 1.5. » déšť – kaňon Gorropu
  • 2.5. » ráno déšť, odpolední krátký pokus na skalách v přístavu, pak průtrž
  • 3.5. » lom – s. Ichnusa – 2 cesty, pak déšť
  • 4.5. » s. Villagio Gallico – celodenní parádní lezení u Galů
  • 5.5. » věž Pedra Longa – procházková 190ti metrová 7 délka – c.Marinaio di Foresta
  • 6.5. » s. Monte Scoine – silný vítr, gorily v mlze. Odpoledne vyjasnění
  • 7.5. » Jerzu – s. Isolata de treasure. Tak se nám tam 30.4. líbilo, že jsme museli oblast navštívit znovu.
  • 8.5. » Alghero – Bratislava (odl.14:40 – příl.16:40), příjezd do Ostravy ve 21:00

 

pozn.: lezeckých obrázků je méně, protože některé uvízly v Machovo zrcadlovce, kterou jsem mu občas šlohnul, bo mě to s ní moc bavilo, a hlavně jeho zoomovací objektiv s fázovým ostřením nelze s mým chrastítkem srovnávat.
<

Tak asi tak.
JB