Archiv rubriky: Zprávy z akcí

Články o proběhlých akcích všeho druhu

Sardinie jarní – doplnění

Jiřík vše popsal vyčerpávajícím způsobem. Zbývá pouze doplnit, že skupina B 4.1 po zmoknutí v kaňonu Gorropu další dva dny ani nepokoušela lezení a mokla raději na výletech.

Poté jsme se přesunuli na sever do oblasti Roccadoria Monteleone, kde sice déšť neustal, ale dalo se tam lézt pod střechami převisů i za deště. Lezení tam hodnotím jako vynikající, dlouhé a pěkné cesty všech obtížností. Samotné městečko Monteleone Roccadoria ja malá klidná starobylá víska na stolové hoře s krásným výhledem do okolí a pětiminutovou cestou ke skalám. Je ovšem třeba dodat, že ve vsi chcípl pes a prakticky tam jde bydlet pouze v jednom ubytování. Není tam obchod, pouze muzeum chleba (sic!), které ovšem otevírá jen čas od času, protože má problémy s návštěvností, i když prý stojí za to. Taky se vám může stát, že po celodenním lezení jdete v sedm večer na kávu do jediné místní kavárny a jste první hosté, které její osmdesátiletý provozní ten den obsluhuje.

Jeden den jsme zkusili i další místní známou oblast – La Muraglia, která nabízí pěkné lezení po dírkách všech velikostí.

Sardinka ve vodě – duben/květen 2018

Sardinie v termínu 28.4 – 8.5.2018 vznikla spontánně, nekontrolovaně a neukázněně velkým třeskem na výroční schůzi v lednu, kdy byly objeveny levné letenky do Alghera. Použitím nejnovějších komunikátorů na LTE sítích nejvíce nadržení jedinci ještě na schůzi koupili letadlo a už nebylo cesty zpět. V mezičase do odletu se pak přidávali i méně flexibilní lezouni, kteří se museli poradit se svými managery, až nás bylo na dvě velká družstva ve dvou překrývajících se termínech na asi patero ubytovacích místech, alespoň že v jednom městě. Prostě čeština zněla v 18. týdnu v Santa Maria di Navarese na každém kroku.

Jelikož je Sardinka vyhlášená pro své climbingové terény a stabilní počasí, (ve 4. a 5. měsíci je dlouhodobý průměr v součtu 1,5 dne deště/měsíc) nebáli jsme se ničeho nic. Ani rosničková předpověď týden před odletem tvrdohlavě lpící na mizerném počasí nás nemohla rozhodit. Zkrátím to: trefili jsme se do absolutní poruchy, kdy 3 dny intenzivně pršelo, teplota se loudala někde kolem 10-15C a meluzína se proháněla lanovím jak Niki Lauda monackými ulicemi. Zbývající dny jsme museli citlivě vybírat destinace s nejmenší pravděpodobností deště (teplotu a vítr už jsme neřešili) na což padlo mnoho vína a prodatovaných MB. Paradoxně v OV v té době i komáři chodili pěšky, jak bylo horko. Anomálnímu počasí odpovídá i poměr lezeckých/nelezeckých fotek.

Protože bylo jak bylo, naši lezeckou dovolenou jsme pružně modifikovali na:
  • ultimativní test vybavení = procházka dnem kaňonu Gorropu (4km od parkoviště s převýšením 600m, ve vytrvalém dešti a 10C), kdy ani Gore oblečky neposkytly reklamovanou ochranu a všichni ždímali slipy. Nutno ovšem zmínit, že zážitek to byl převeliký a kaňon samotný, přestože nám bylo dovoleno jej projít jen z části, je naprosto úžasný.
  • tréningový vyprošťovací camp na skalkách v maríně – aneb jak v intenzivním dešti vybrat materiál ze stěny, kterážto klouže jak ten křib zvaný klouzek

  • lekci pro větroplachy, kteří naivně postávající pod skalou v žabkách a v krátkém tričku začínali blednout a balili se do všeho, co jen vzdáleně připomínalo oděv, aby unikli povichru

  • tatranskou slotu ve stěně = kombinace intenzivního větru, slabého deště okořeněného poměrně hustou mlhou, kdy se optická i akustická komunikace stává problematickou

  • intenzivní studium místních i přespolních vinných rév zapracovaných do flašek, sýrů, olivů a všelikých středomořských delikatesů

Taky jsme jednoduše hrošili, četli, kecali, nadávali a modlili se. Ale co. Jsme se všichni v pořádku vrátili, nějaké skalpy také urvali, podpořili místní ekonomiku, takže nakonec nebylo tak zle.

Takticko-technicke údaje B5 groupy:
    • basecamp – ½ patra ve vile v centru Santa Maria di Navarese -17,8 eur/noc
    • Boeing 737-800, Bratislava-Alghero. 2 hod letu, zpáteční 164eur (4 465,-) včetně 20kg spoluzavazada
    • Opel Meriva s inverzníma dveřma – najeto cca 900km. Půjčovné cca 8600Kč s full pojistkou

Rozdělení do družstev (u B5 i funkce):

  • A4.1 + A4.2
    » staří Ondrušovci a Hermani s mladýma – 8 ks
  • B4.1
    » Maruška a Filip Skřivanovití + Zuzka a Michal Kratochvílovci
  • B4.2 (se v 1/2 pobytu proměnila na Bx.x)
    » Honzík a Jana Vahošovi + Milka S. a Jirkou Š. (komplikátoři – jelikož si na lezeckou akci přizvali své přízemní partnery dokonce i s dětma, takže jich bylo nepočítaně)
  • B5
    » Mach – copilot navigátor, mediální expert a sociálně-síťovy interface (největší spáč a bojkotář vegetariánské dovolené!)
    » Novajda – driver závodník, ochutnávač, odpadový selektor+terminátor (nejlépe toleroval omezený přísun masa)
    » JB – kuchař, budič teamu
    » Káča Machová – výletník, svačinář, vítač slunce (šedý masový průměr)
    » Hanka Novajdová – výletník, výchovný poradce pro PN (šedý masový průměr)
Itinerář:
  • 28.4 » Ostrava – Bratislava – Alghero (odl.12:10 – příl.14:15) + transport do Santa Maria di Navarese (cca 3 hod jízdy)
  • 29.4. » příjemné rozlezení v s.Crêuza de Mä + obhlídka věže Pedra Longa
  • 30.4. » Jerzu – ráno „zimní“ sektor u cesty, odpoledne snové lezení v sektoru Isolata de treasure
  • 1.5. » déšť – kaňon Gorropu
  • 2.5. » ráno déšť, odpolední krátký pokus na skalách v přístavu, pak průtrž
  • 3.5. » lom – s. Ichnusa – 2 cesty, pak déšť
  • 4.5. » s. Villagio Gallico – celodenní parádní lezení u Galů
  • 5.5. » věž Pedra Longa – procházková 190ti metrová 7 délka – c.Marinaio di Foresta
  • 6.5. » s. Monte Scoine – silný vítr, gorily v mlze. Odpoledne vyjasnění
  • 7.5. » Jerzu – s. Isolata de treasure. Tak se nám tam 30.4. líbilo, že jsme museli oblast navštívit znovu.
  • 8.5. » Alghero – Bratislava (odl.14:40 – příl.16:40), příjezd do Ostravy ve 21:00

 

pozn.: lezeckých obrázků je méně, protože některé uvízly v Machovo zrcadlovce, kterou jsem mu občas šlohnul, bo mě to s ní moc bavilo, a hlavně jeho zoomovací objektiv s fázovým ostřením nelze s mým chrastítkem srovnávat.
<

Tak asi tak.
JB

První jarní lezení – Dürnstein březen/duben 2018

Na 1. jarní rozlezení – velikonoční volno od 29.3-2.4. jsem byl adoptován k Machům (staří + Honza). Záměr byl takový, že to strávíme v Paklenici, což jsem byl velmi potěšen neb jsem tam před 8 lety brousil jen jako driver, který to očumoval shora. Nicméně příroda rozhodla jinak. Jediné místo na planetě, kde nemělo moc pršet byl Dürnstein a tak nezbylo než to přeplánovat. Na Velký pátek stojíme kolem 13:30 pod horní Civetou a plánujeme první outdoorové metry. Nejsme tu sami, nějaký brňáci, Olomouc, a jiné národnosti obsadili lehčí cesty a tak se s Honzou zahříváme v 7+ převísku. Pěkný, zajímavý, ale na 1. cestu se skřehlýma pazourama celkem záhul. Vybojovali jsme to, ale už se to limitně blížilo přepálenému začátku a tak jsme zbytek dne prošplhali v nižších číslech, aby nám zbyla síla na společenský večer.

Spali jsme v soukromí vedle campu v Rossatz (Gastenhaus Wiedenauer – 26E/hlava/se snídaní) a nebylo to jednoduché, protože majitelem je vinař s parádní terasou a bezvadným zeleným veltlínem, který nás každý večer čekal v ledničce. V podobném duchu proběhly i následující dny kromě toho, že se výrazně více rozfoukalo, chvilkama i sprchlo (klasické aprílové weather) a tak přišly na řadu i kola, brusle a peřina na terase, abychom ty staré organismy trochu pošetřili. Navštívili jsme jen Civetu a Daumling (kvůliva závětří), cílem nebylo se uštvat, ale si užít a to se fajně povedlo. Vrchol přišel jak jinak než při odjezdu, kdy teplota vyšplahala na 17C, přestalo foukat a baby šly do tílek.

Ještě třeba podotknout, že se dostavili i Béďa s přespolním Marošem. Místo, aby jako my, podpořili místní chudé zemědělce, tak spali v transportérovi na druhé straně řeky a protože zpravidla začínali dříve tak mrzli jak sobolí hovna. Mimo krátkého setkání u městské brány na alkoholem prosyceném marhuľovém kompotu jsme se s nima moc nepotkali a to nechci bonzovat, ale to nesportovně zabalili o den dříve s výmluvou, že musí být na Velikonoční pondělí doma.

Ještě drobné zamyšlení. Když tak koukám ty obrázky (po stažení ½ litru bezvadného veltlína z Wachau), co je v tom samotném lezení zbytečně vynaložené energie, kterou jiní vynakládají jen na samotné přežití, tak máme fakt haluz, že žijeme tady a včil (pomíjím volby) a můžeme dělat takové bohapusté ptákoviny.


JB

Ledový Slezan 24-25.3.2018

Po 7.letech opět na zimním Slezanu. Sice už ne v luxusním pokoji a se stoly, které se tehdy prohýbaly pod jídlem. Ale v turistiké izbe, nasáčkovaní v poschoďovkách  za 25 éček.

Počasí  azuro plech, podmínky ideální, nikde ani noha.

Sopel –  cca 45 m kolmý, cepíny a mačky nedotčený  V.led, asi ne úplně ideální na rozlez, natáhli jsme tam 3 linky odspoda, a ve 14:00 řádně vytahaní už jsme mohli jít na pivo. Cestou zpět na Slezan nám to nedalo a dali jsme ještě 2 linky na Orolínův led,  cca 15-20 m dlouhý  III.led.

V noci jsem asi hodinu mlaskal na nějakého postaršího dobytka, který tam neuvěřitelně chrápal, trochu to zabralo.

V neděli v 8:30 jsme už stáli pod Velickým ledem – 2.délkový, pekelně tvrdý, vodní, nedotčený IV-V.led, sekat cepíny a mačkami se muselo na několikrát, dost se štípal. Před těmi 7. lety tam Pavlos natáhl vrcholový ledový traverz, kdy se sekalo cepínem „ na bekend“ . Letos se podařila vylézt přímá kolmá linie. Štand je v krásné jeskyňce pod převislým blokem.

Cestou zpět jsme pokukovali na Birkenmajera, ale vypadalo to spíše na „ledovou turistiku“ tak jsme zvolili Nevestin závoj.

Nevestin závoj – 2.délkový krásný III-IV. led, s jedním kolmým místem, které by se dalo i oblézt. Lezli jsme na sluníčku, cepíny a mačky se sekaly jak do másla, ideální bonbónek na závěr.

  Ledům zdar!!!

 

 

Velká Fatra – skialpová Krížna – únor 2018

O weekendu 8 týdne 18. roku proběhla skialpová akce vedená Honzou Vahošem a jeho krásnou indiánkou. Nástup byl v pátek ve slovenské obci Turecká v basecampu U Maka (10€/hlava/noc). Sešlo se nás 6 oddílových kusů (2xNováčci, 2xVahoši, Ingrid, já) + jeden přespolní – Čenda Janků – jak Ingrid pravila „nejspíše nějaký začátečník“ neb si zapomněl v OV pásy a museli jsme mu je přibrat. Píšu se s tím záměrně, protože to jistě budou oba číst. Ingrid se bude červenat (a moc dobře si na svá slova, až na ni v budoucnu přijde řada, vzpomene) a Čenda dobře bavit, protože je to dobrý člověk a zkušený skialpinista, který už má to zapomenutí za sebou, zatímco nás ostatní to teprve čeká!!!

Deň prvý vystúpali sme po zjazdovke na vrchol Krížna a následně pokračovali po hřebeni na pivo + polífku do hotelu Kráľova studňa a zpět. Je to dohromady 16km dlouhá, orientačně nenáročná trasa s převýšením lehce pod 1400m s dalekými výhledy. V podstatě pohodová procházka, nebýt toho dne na hřebenu vítr rychlosti 70km/h, kdy nám při -8C a slunečné obloze seriózně omrzala všechna nekrytá místa, oči pod brýlemi slzely, nozdry vypouštěly jakousi čirou tekutinu, prostě člověk by ani psa bez péřovky nevyhnal. Vědět, že bude tak foukat, bych si vzal těžší lyže.

Následující den, kdy teplota klesla k -12C jsme si za slunečného počasí a mírného větru užili grandiózní výstup letní turistickou značkou přes Ramžinou, Úplaz, Malou Krížnou na hřeben a přes vrchol Krížna sjezdovkama zpět do Turecké (15Km/1200m převýšení). Tato trasa je v zimě uzavřená, jelikož vede pod velkými lavinozními svahy. Za zvýšené lavinovky by to byla kardinální pitomost se do této oblasti vydat, ale podmínky toho dne byly příznivé. Viděli jsme pěkné odtrhy a procházeli přes „vyčištěná“ lavinová koryta. Z historických pramenů jen poznámka – v únoru r. 1924 se utrhla nad touto turistickou cestou impozantní lavina, která zasypala část obce Rybó a vzala 18 životů, čímž se stala nejtragičtější lavinou na Slovensku.

Závěrem: zážitek to byl převeliký. Další dva dny, které mi prodloužily život. Díky Honzo!!

(teploty a vítr byly odečteny ze záznamů měřící stanice Krížna pro 24-25.2.2018).

Ledy v Bielovodské

Ledy v Bielovodské jsou super, velký výběr, krátký nástup, jenže jejich kouzlo ničí davy polských ledolezů. O víkendu se čekají fronty a smrdí  to průserem.

Proto jsme s Pavlíkem vymysleli plán, vyjet v neděli ráno a zůstat do pondělka, snad se těm ledolezům vyhneme.

V neděli v 13:00 už stojíme pod Mrozkem, azuro, nikde nikdo, neuvěřitelné.

Ledů je trochu míň než loni, krásně to odsejpá a za hodinku jsme po dvou délkách nahoře.

Přesouváme se hned vedle na Adin úsměv, opět sami. Led je lehčí než Mrozek , chrochtec.

Plán dne splněn na 100%. Cestou nazpět na parkáč nám to ještě nedá a vydáváme se hledat „SKRYTÝ LED“. Několikrát jsme ho v minulosti hledali, hodně o něm slyšeli, ale nikdy nenašli.

Bingo, v 16:30 už za pološera stojíme pod nástupem, krásně vytyčený led se dvěma cca. 8 metry  kolmými stupni.  Zkouším dát pokus, pouští mě to, a za tmy volám, zruš. Pavlík chudák rube nahoru už s čelovkou.  Dnes určitě nejtěžší led.

Výkony zapíjíme jako vždy v luxusním úbytku u Karadžiče a kujeme plány na další den. Opojeni úspěchy plánujeme Oči plné ledu, dle průvodce jeden z nejvážnějších ledů v dolině. Nikdy jsme ho nelezli.

Za ranního kuropění nastupujeme po večírku s kovaříky v hlavě pod Kaskády.  Ledu oproti loňsku o dost míň, loni lezená linie úplně bez ledu. Plány na Oči se pomalu rozpouštějí.

Po vylezení první délky Kaskád se na ně konečně můžu podívat. Skoro tomu nevěřím, ale vidím krásný nedotčený led. Hulákám na Pavlíka, že to půjde, dobírám ho a nastupuji. Štanduji  pod největším  kolmáčem, zatím to nějak šlo. Při dolezu na štand se mi nějakým záhadným způsobem povolila mačka, naštěstí zůstala viset na noze.  Nastupuji do kolmáče, snažím se lézt rychle ať mi nenateče a nakonec mě led opět pouští. Trochu se to pokládá, lezu komínovým stylem opřen zády o skálu, následují položené glazurky  a finální mixový  dolez ke štandu. Ledový sen se splnil. Čas máme parádní, počasí luxusní, tak si cestou nazpět opět dáváme Mrozka. Po těch Očích v tom Mrozkovi  nelezeme, ale běžíme. Takhle podařenou akci, kde vše vyšlo na 100% jsem dlouho nezažil. Ledům zdar!

Mrózek
Mrozek
Mrozek
Mrozek-dolez na štand
Mrozek
Adin úsmev
Ztracený led
Kaskády
Oči plné ledu
Oči – kolmáč
Oči-nad kolmáčem
vrcholová radost
Oči plné ledu
Kaskády -loni tam byl led

Skialpová Kubínka – únor 2018

Byla by to jen parádní skialpová procházka, kdyby se v sobotu 18.2.18 nestalo několik dalších podivuhodností a numerických krás, které ten den vyzdvihly nad ostatní a přišlo mi tak podstatné jej zaznamenat.

Vstávám ve 4:00, bojuju s tím jako čert, protože jsem prospal jen 4,5 hod. Nakonec mě probouzí zvědavost – pročítám report od Milice a koukám obrázky ze „Zamky“. V 5:10 jsem mezi prvníma na seřadišti před ostravským kulturákem a nakládám se do jediného přistaveného autobusu. Všichni přítomní, přestože mě neznají, jsou velmi milí, pomáhají mi s naložením lyží a tašky. Říkám si, to jsou ti vodaři ale hodní lidé …. Čekám, čekám a Nováčci furt nikde. Mohlo být tak kolem 5:40, když už se nastartovalo. Volám kdeže jsou a přichází ledová sprcha. Sraz je až v 6:15 (moje chyba). Vlítnu na řidiče zda jezdí pro vodovody a že prý néééééééé. Tož zastavuji odjezd, vypíná se motor a jdeme přeskládat ½ kufru, abychom se prokopali k mým lyžičkám… Byli to borci. Pořád byli usměvaví, nic nebyl problém, přestože je jeden trouba zpozdil asi o 10 minut. Tak tak, že jsem neskončil v Nízkých Tatrách.

V 6:20 už sedím ve správném busu a uháníme s Nováčkama na Kubínskou Holi. V buse přichází 2. a 3. podivuhodnost (víceméně zázrak) – hokejový tým poráží Kanadu, což se nestalo už 20 let + Ledecká vyhrává zlatou v SuperG na olympiádě, což se nikdy, a to jako že nikdy, nikomu nepovedlo (1. numerická krása je samotné datum toho dne). Po třech hodinách vystupujeme za parádního počasí pod sjezdovkou na Holi. Cílem je vrchol naplánovaný Petrem po neznačeném hřebenu s tím, že se tím lesem prostě nějak probijem. Asi 20 min. šlapeme širokou traverzovovkou, kterou jinak brázdí běžkaři, až uhýbáme doprava na úzkou neznačenou cestu, která nás vede na dlouhý hřeben. Jakousi náhodou se po chvíli objevuje stará, v mapách už neuvedená, modrá značka, která nám pomáhá prostoupit jinak místy ostrým stoupáním, místy hustým lesem. Přestože sněhu v úrovni traverzové cesty nebylo v lese nejvíce, po lehkém nastoupání se to významně zlepšilo, až ho bylo tolik, že pochopitelně nemohlo zbýt na Beskydy. Pro milovníky lesního skialpu s občasnými výhledy je tento výstup hotovým rájem. Asi v ½ hřebenu jsme narazili na 4. unikum – mrtvý cedulník s místopisným označením Kĺúč a neuvěřitelnou výškou 1144m/m. Jak jsem tak stoupal a fotil, podařila se 5. podivuhodnost, totiž vyfotit ducha. Při samofotce alias selfííí se mi v úrovni prsou podařilo zachytit zeleného bubáka, jehož existenci dosud nikdo fundovaně nevysvětlil. Další (6.) podivuhodností pak byl cedulník Minčol (1392m/m), který je přesně o 100 let mladší než Kolumbovo objevení Ameriky :-).

Po cca 2,5 hod. procházkového tempa stojíme na vrcholu. Mimo toho, že zde končí lanovka a panuje běžný komerční mumraj, Slováci zde zbudovali i fotbalový totem, za který by se nemuseli stydět ani v Brasílii (7. podivuhodnost). Bohužel zjevně ještě nebyla sezóna, protože jsme nezaznamenali ani jednoho fanouška, který by se klaněl, okopával nebo jinak oslavoval tento nafukovací krám. Jinak výhledy z vrcholu jsou impozantní a být Země zakřivená obráceně, jistě bychom ten den viděli nejen obojí Tatry, Roháče, Velkou a Malou Fatru,… ale třeba i Štramberk!! Jelikož foukalo a mráz kousal do prstů, moc jsme se nezdržovali a mazali po sjezdovce dolů. Je to 676m výškových (8. numerická krása) a nutno podotknout, že to byla nejméně zajímavá část výletu (i když velmi přínosná neb jsem dospěl k závěru, že po 4 sezónách je nejvyšší čas přestat šetřit a nechat nabrousit hrany).

Dole jsme měli ještě 2,5hod. času, tak jsme s Petrem (separátně, protože bez polévky by to Petr nedal) ještě nazuli pásy a vyběhli po sjezdovce těch cca 2900 délkových metrů v rámci kondiční přípravy, abychom se měli, až se léto zeptá cos dělal v zimě, na co vymluvit.

V 15:30 se nakládáme, když pozoruju další 9. podivuhodnost, totiž VIP RZ našeho busu – 7T0 0707. Nevěřícně na to koukám. Cítím, jak se mi prudce buší srdce a zvedá se sebevědomí. Slavím, a abych dohnal energetickou ztrátu toho dne, kdy jsem se ještě jako pouhý plebejec živil jen mandlema, láduju do sebe chleba s parmezánem a zapíjím zázvorovým čajem. Cesta zpět už je bez významnějších anomálií mimo poslední 10. rarity, totiž zjištění, že Hanka dokáže spát s nohama v úhlu 90 stupňů nad hlavou a lze ji tak taxonomicky zařadit mezi netopýry. V 19:00 jsme v Ostravě, unavení, ale spokojení.

Tento report věnuji Milici, která mě v sobotu ráno nakopla k největšímu výkonu toho dne, totiž vylézt z postele!!! 🙂 🙂

JB

LEDY v Tatrách aneb léčba pohybem

Po dvou ročnících ve Slovenském ráji jsme usoudili, že je třeba udělat změnu a proto došlo opět na Tatry a Zamku. Že to byl dobrý nápad se ukázalo už brzy po ohlášení akce – počet míst se podezřele rychle zaplnil, včetně míst na půdě. Ale víme, jak to chodí, s blížícím se odjezdem začali někteří odpadat. Tradičně bolavá kolena a chřipková epidemie, která se nevyhnula ani oddílovému Tahounovi a jak se dalo čekat, nějaké bacily zbyly i na mě. Bylo to napínavé, ještě v den odjezdu nebylo jasné, jestli odjedeme…no co, nejdůležitější je vydrápat se do chaty, paraleny se dají polykat i tam, pak se uvidí…

Druhá krize se dostavila hned při výjezdu z Ostravy, protože začalo hustě sněžit. Vyvinula se z toho docela slušná kalamita. Do Smokovce jsme dojeli s velkým zpožděním a než jsme se doplazili na chatu-byla půlnoc. Ale všichni na nás byli hodní, dokonce polívečku jsme dostali.

Ve čtvrtek bylo zataženo, ale poměrně teplo a bezvětří, takže rychle, rychle na ledy. Zvolili jsme Uhelné prázdniny (v průvodci označeno jako Malé uhlí). Krásně položený led, dlouhý skoro 50 metrů. Některým to bylo málo a běželi ještě k ledům v Zákrutě.

V pátek bylo počasí přibližně stejné. Pokračovalo se na ledech v Zákrutě (letos dobře „natečené“). Úderná skupina v čele s Honzou Vahošem pokračovala na ledech V zahrádkách. Večer už byla chata narvaná k prasknutí, přijel lavinový kurz v čele s kamarádem Žofinem..

Sobota navíc přilákala do hor turisty, nezbylo než se zařadit do průvodu na Téryho chatu a na palačinky. Večer to v chatě hučelo jak ve včelínu, nálada výborná, Šárka hrála na kytaru, snažili jsme se o zpěv, prokládali ho pivem a horcem.

Světe div se, v neděli parádní počasí, všichni se podle času vydali na procházky obdivovat zasněžené Tatry. A dobře jsme udělali, protože jak jsme se dověděli, vlivem pěkného počasí a slunka, se přes Cyklistický a Lomnický led a přes Uhelné prázdniny převalily laviny sněhu.

Léčba pohybem přinesla pozitivní výsledky, tatranský vzduch taky léčil, všichni jsme sestupovali zdraví jak řípy. Ovšem až na Markovo koleno, tomu ten pohyb zas tak moc nepomohl. Tak rychle domů, domů … máme tady smogovou situaci.

Suma sumárum akce měla opět 5P – a můžete hádat kdo

Milica

Trochu bodování:

Pár fotek z akce:

Uhelné prázdniny, neboli Malé uhlí
“ledoborec” Honza
Marek. To bylo mávání…
Katka v akci
Hedvika
Milica
Kdo pozná aktéra?

Jeden z večerů.

Led v zákrutě.

Krmení šelmy.

Směr Téryho chata
Ve velkém hangu
Pohled směr Priečné sedlo

Malý Ľadový
Lomničák

Hurá, skoro nahoře…

“Pořádek” v matroši.

Naši skialpinisté asi v Priečném sedle.
Sjezd do Velké studené doliny.

Závěrečný večírek.

Honza “osvícený”, neboli osvícený Honza.

Trocha hudby.

Nedělní ráno.

Děvčata se Slávkovským.

Směr Skalnaté pleso.

Domů.

Ledové sochy.